......ALIVE?! II-fight to death 02-Setkání dávných přátel

Znovu ráno a jak to bývalo každý den, nespala jsem. Jen jsem pozorovala spícího Naruta. Myslela jsem si, že jsem tím snad posedlá, ale nemohla jsem přestat. Možná to bylo tím, že jsem takhle pomalu zapomínala na Minata. Trochu mě to i uklidňovalo. Pohladila jsem ho po vlasech, které mu spadly do tváře. Za tu dobu, co jsem s ním, mu hodně narostly. Už je měl dlouhé stejně jako Minato. Hodně mi ho připomínal. Jak by taky ne.
Usmála jsem se a pohladila jsem ho po tváři. Neprobouzel se, dál klidně spinkal. Přisunula jsem se k němu blíž a pohladila jsem ho znovu. Trochu pohodil hlavou, ale oči stále neotvíral. Jak by ne, bylo ještě moc brzo. Slunce ještě nevyšlo, obloha se jen nepatrně rozjasnila. Přetočila jsem se na bok a pohlédla jsem na pomalu vycházející slunce. Celkem romantika, ale mě to nic neříkalo. Chtěla jsem se znovu přetočit zpět a znovu pozorovat spícího Naruta, ale nějaká tíha mě přinutila zůstat na místě. Natočila jsem hlavu.
Nade mnou se umíval Naruto. Byl stejně tak roztomilý, jako kdysi, až na to, že měl mužnější rysy. Tentokrát jsem se neusmála, jen jsem se od něj trochu odtáhla.
Podivil se, ale já nechápala čemu. Kdyby mě miloval, tak bych se k němu přitulila, ovšem on své city nedokázal vyjádřit slovy.
„Stalo se něco?" zeptal se mě, ale já jsem neodpovídala. Mlčela jsem dál. Netušila jsem, proč to dělám, ale možná jsem jen tímhle marnila čas.
„Co ke mně vlastně cítíš?‘‘ zeptala jsem se ho znenadání. Vyvedlo ho to z míry. Posadil se a pozoroval, jak sleduji západ slunce. Zarytě mlčel, jen ke mně přišel a znovu svoje paže obtočil kolem mých boků. Odtrhla jsme ho od sebe, ale nedal si říct.
„Nebuď tak nevrlá. Víš, co je přece dneska za den?!‘‘ řekl a zavrtal tvář do mých vlasů. Ani jsme se nepohnula, jen jsem přemýšlela. Nakonec jsem však sklopila hlavu od vycházejícího slunce a pohlédla jsem mu přes rameno do tváře. Usmíval se. Musela jsem mu úsměv oplatit, ač nerada. Pustil mě a letmo mě políbil po tváři, jako to dělával každé ráno. Možná opravdu bude lepší, když dneska hodím smutek za hlavu, alespoň dneska.
Protáhla jsme se a jako každé ráno jsem zamířila do pokoje svého synka. Klidně oddychoval. Nic ho nerušilo, ovšem jakmile ucítil mou ruku na tváři pomalu otevřel ospalá očka.
„Měl bys už vstávat,‘‘ pošeptala jsem a pohladila jsem po blonďatých vláskách. Slastně se protáhl a posadil se. Možná jsem ho budila moc brzo, ale nechtěla jsem, aby přišel pozdě.
„Proč mě budíš tak brzy?‘‘ povzdychl si a znovu se zavrtal do postele. Ani si neuvědomil, jak se včera těšil.
Znovu jsem ho pohladila po tváři a stáhla jsem z něho peřinu. Nakonec jsem ještě odhrnula závěsy a místnost ozářilo vycházející slunce. Mírně jsem otevřela okno a vykoukla jsem ven. Dnes bylo opravdu krásně.
Nechala jsem větřík, aby si pohrával s mými vlasy. Slastně jsem přivřela oči a zhluboka jsem se nadechla, abych nasála tu nádhernou vůni.
Minato to tak radostně nebral, za tu dobu, co jsem si užívala ranní vánek, on zmizel ve vedlejší místnosti. Dala jsem ruce v bok a vydala jsem se za ním.
Ležel v ložnici zabalený po krk do mé peřiny a stejně jako Naruto klidně oddychoval.
„Něco jsme snad řekla!‘‘ tentokrát jsem zvýšila hlas. Oba otevřeli modré oči a ospale s výrazem neviňátka na mě pohlédli.
„Honem!‘‘ pobídla jsem je znovu z obou jsme shrnula peřinu. Pak jsem ještě mírně otevřela okno. Znovu jsem nakoukla ven, tentokrát jsem si neužívala vánek, ale krásné prozpěvování ptáčků, kteří stejně jako já vítali nový den. Vrátila jsem se zpět do pokoje a ještě jednou jsem vyhubovala Minatovi. Tentokrát poslechl.

„Já se tak těším,‘‘ básnil stále dokola Minato a drobky, které mu padaly z pusy už zasypaly zem v okruhu několika metrů. To ho však nezajímalo, jen čekal, kdy konečně dojí Naruto, aby mohli vyrazit.
Ten si dával se snídaní na čas, jen stále sledoval mě, jak hypnotizuji bránu. Něco mi říkalo, ať zůstanu, že se opravdu něco stane.
Avšak po dalších několika minutách jsem si začala připadat jako blázen. Nejen já, ale i Naruto měl jisté pochybnosti o mém duševním zdraví, nebo si jen dělal starosti. To jsem odhadnout nemohla, nedokázala jsem rozumět ani svým pocitům.

Ranní slunce vniklo do temného pokoje, který ihned ozářilo. Zdi místnosti byly zašlé, omítka se odlupovala. Celá místnost byla cítit vydýchaným vzduchem, jelikož okna v místnosti se prakticky nikdy neotvírala. Celý pokoj působil odporně, ale i přes to všechno byl většinu dne obydlen. Uprostřed celé té místnosti bylo křeslo, ze kterého osoba zahalená v plášti pozorovala vycházejí slunce. Zář v pokoji mu začala být protivná, tak raději zatáhl závěsy. Posadil se zpět do křesla a hypnotizoval zeď před sebou, dokud ho nevyrušil hlas z druhého konce místnosti.
„Nevím, co tam tak zajímavého vidíš?‘‘ prolomila osoba za ním to nepříjemné ticho. Muž v křesle pozvedl hlavu a na tváři se mu objevil úšklebek.
„Tak jsi mě konečně našel,‘‘ promluvil ten zahalený muž a otočil se i s křeslem čelem k němu. Ani jednomu nebylo vidět do tváře. Muže v křesle halila kápě, ten druhý se schovával ve stínu, který vrhala zeď. Znovu nastalo dlouhé ticho, dokud se muž sedící v křesle nepostavil. Vypadal unaveně, působil jako nějaký stařík, dokonce i jeho krok byl vratký.
„Co chceš?‘‘ položil druhému muži otázku a pokusil se mu přes stín zdi pohlédnout do tváře. Muž ve stínu si dával velký pozor a tak raději o několik kroků ustoupil, až došel ke zdi.
„Odpovíš mi nebo to mám z tebe dostat násilím?!‘‘ tentokrát už naléhal, i když vypadal tak křehce, v jeho tělo skrývalo ještě spoustu síly, kterou se nebál použít ani proti dávnému příteli. Muž u zdi se ovšem nenechal vyvést z míry, spíš doufal v to, že nebude potřeba vytahovat zbraň.
„Snad se nechceš bít?!‘‘ ušklíbl se muž ve stínu, ale raději toho humoru zanechal. Muž v plášti se pobaveně zakřenil a otočil se k němu zády. Vrátil se vratkým krokem zpět ke svému křeslu. Posadil se a rázem se rozkašlal. Vypadal jako by se měl každou chvilkou zadusit. I přes svůj zdravotní stav se nenechal vyvést z míry posměškem, který vypustil z úst muž ve stínu. Možná neměl, ale jako znamení jeho nespokojenosti mu proletěl kolem hlavy kunai, který se zapíchnul vedle muže ve stínu. I když muž z křesla vypadal tak křehce, svého starého přítele překvapil.
„Nějak jsi se zalekl, Sasuke, nebo jsi to snad nečekal?‘‘ promluvil muž v křesle. Teď už nebyl čas na skrývání, muž vystoupil ze stínu.
Černé vlasy a temné oči, za ty roky se vůbec nezměnil a toho si povšiml i muž v křesle.
„Jsi pořád stejný, jak to jen děláš?‘‘ ušklíbl se muž v křesle a důkladně si Sasukeho prohlédl, i když mu viděl jen do tváře.
Sasuke však nepřišel, aby se prohlíželi nebo snad vzpomínali na staré časy. Jeho důvod návštěvy byl naprosto jiný.
„Máme spolu nevyřízené účty!‘‘ změnil téma Sasuke a přistoupil blíž k jeho křeslu.