Suna Kurai: kapitola 5: Nevysvětlitelný pocit

Chtěla konečně usnout. Zavřít oči a objevit se ve světě snů, kde by ji nic a nikdo nerušil, nic by po ní nikdo nechtěl a kde by nemusela na nic myslet. Bylo by to tak úžasné kdyby teď mohla usnout ničím nerušeným spánkem. Opak byl ale pravdou. Místo toho ležela na své posteli s očima dokořán a hypnotizovala strop svého pokoje. Tiché oddechování její mladší sestry jí sotva rušilo. Skoro to neslyšela, ale upřímně jí záviděla její klidný spánek.
Ruce založené za hlavou už jí nepříjemně brněly, ale moc tomu nevěnovala svou pozornost.
Její hlava byla přeplněná myšlenkami. Dávalo jí to pocit, že její hlava brzo určitě vybouchne a rozletí se na milión různých kousíčků.
Už to dále nevydržela. Posadila se na své posteli a promnula si unavené oči. Měla silnou potřebu spát. I její tělo bylo unavené a bolavé od náročného dne, ale jakýsi blok jí prostě nedovoloval ani na malou minutku usnout.
Prohrábla si černé vlasy tak, že zůstaly na pár místech rozcuchané a zívla.
Přešla pokoj, následně i malou úzkou chodbičku a vyšla ven do chladné, ale příjemné noci.
Lehký vánek jí rozvířil rozcuchané vlasy a pohladil na obličeji. Na malou chvíli všechny její starosti odvál pryč, ale jen to té doby než se znovu uklidnil.
„Chodíte tak pozdě ven, Rizo-sama,“ uslyšela za svými zády dobře známý, milý hlas.
„Většinou ne,“ odpověděla a musela se usmát. „Ale co tady děláš ty, Hiraku?“
„Nemůžu spát,“ odvětil a zadíval se kamsi do dáli na černé nebe. „Vy?“
„Chtěla jsem-, no chtěla jsem jít zkontrolovat svého nejnovějšího pacienta,“ přiznala se tiše. Doufala, že by to snad neslyšel.
Pozvedl jemně obočí a trochu se pousmál.
„Chápu.“
„Totiž-,“
„Nemusíte to vysvětlovat,“ zarazil jí. „Nebudu vás zdržovat,“ pokynul rukou, aby se dala do pohybu. Naváděl jí jen jemnými pohyby směrem k nemocnici.
Mávla na Hiraka rukou a rychlým, svižným krokem zamířila k té budově. Jen v pár malých okýnkách se matně svítilo.

„Dobrý večer,“ pozdravil jí jeden z mediků na chodbě a překvapeně povytáhl obočí, když mu došlo, že opravdu vidí Rizo takhle pozdě kráčet po nemocniční chodbě.
„Dobrý,“ odpověděla trochu nepřítomně.
Byla hluboce zamyšlená, tak zamyšlená, že jí samotnou to děsilo.
„Na kterém pokoji leží kazekage,“ otočila se ještě na svého podřízeného, „kazekage-sama,“ dodala, když uviděla jeho nesouhlasný pohled.
„Je na pokoji číslo devět, Rizo-sama.“
„Děkuji,“ hlesla a svižným krokem se vydala do dalšího patra nemocnice, kde byl pokoj číslo devět. Béžové stěny dávaly téhle budově velice pochmurný nádech. Bylo to tady až nepříjemně prázdné.
Konečně došla před posuvné dveře místnosti a zastavila se. Hypnotizovaně na ně hleděla a její pravá, bledá ruka na okamžik zavadila o úchyt na dveřích. Zaváhala, netušila, jestli chce opravdu vejít dovnitř. Co kdyby byl vzhůru? Co kdyby věděl, že přijde do jeho pokoje?
Lehce zatáhla a jen maličko pootevřela dveře. V pokoji byla tma a tak do něj spadl jen kužel matného světla z chodby. Ticho přímo bušilo do ušních bubínků. Dokonce to až trochu bolelo.
Jen tiše a skoro nepozorovaně vklouzla do pokoje a zatáhla za sebou dveře, Zůstala stát u nich pro případ, že by snad musela rychle utéct. Bála se udělat další krok vpřed. Natáhla ruku a rozsvítila tak lampičku na malém stole po její pravici. Konečně se pokoj rozsvítil chabým, uklidňujícím světelem.
Naprázdno polkla a konečně sama sebe přesvědčila udělat krok vpřed.
Došourala se k posteli a velice opatrně se nahnula tak, aby se mohla podívat na spící tvář vůdce vesnice.
Všichni z jeho zranění byli vyděšení a doslova se modlili, aby se jejich milovaný kazekage zase uzdravil. Vlastně to celé jen záleželo na ní. Jen ona mu mohla poskytnout tu nejlepší péči. Přece jen všichni poslouchal její rozkazy jako nejvyššího medika v nemocnici.
Vedla je celou dobu co nastoupila na své místo a měla za to, že je vedla dobře. Žádný život nebyl zbytečně promarněn a všechny, které kdy mohli zachránit tak zachránili.
Tohle bylo něco jiného. Potýkala se teď se silnou myšlenkou nechat ho prostě zemřít. I když už mu jeho život zachránila. Dívala se na jeho spící, bezstarostnou tvář. Černé kruhy lemující jeho oči teď vypadaly méně hrozivě. Byl bledý a jeho rudé vlasy tak s jeho kůží dokonale kontrastovaly.
Povzdechla si, ale okamžitě si zakryla pusu rukou, jakoby se bála, že ten zvuk byl na tento pokoj příliš hlasitý.
Čelo Gaary bylo zpocené, jakoby se mu zdál nějaký zlý sen, i přes poklidnost ve tváři.
Váhavě vzala vlhkou žíňku položenou na stole a přiložila jí na jeho čelo.
Musela ho zastudit i ve spánku, jelikož sebou jen opravdu nepatrně trhnul a jeho oční víčka se zachvěly.
Sama se podivila co to dělá. Ale bylo to, jakoby jí vedla neviditelná ruka a jakýsi hlásek v její hlavě šeptal co má dělat.
Jeho oči se znovu zachvěly, ale tentokrát se pomalým pohybem začaly otvírat.
Vyděšeně vykulila oči a snažila se tichým, ale rychlým pohybem dostat ke dveřím.
„Nechoď pryč,“ zachrčel hlas Gaary jen chabě.
Zastavila se na místě a ohlédla se přes rameno. Díval se na ní s hlavou otočenou směrem k ní.
Ani nezamrkal. Jen se prostě díval. Chvíli se do sebe vpíjeli pohledy a pak i přes chabou nejistotu se vydala zpět k jeho posteli.
„Přišla jsem se jen podívat, jestli je všechno tak jak má být,“ řekla na svou obhajobu chladně.
„Chápu,“ přikývl lehce. „A je všechno tak jak má být?“
„Nejspíš,“ odsekla a snažila se nepodívat do jeho zelených očí.
„Jistě.“
„Myslím, že svou práci jsem splnila takže můžu zase jít,“ snažila se jakkoliv dostat ven z toho pokoje. „Zítra přijdu a dám se znovu do léčení.“
„Mám otázku,“ zamumlal.
„Otázku?“
„Co udělal můj otec, že je tvoje nenávist tak silná i vůči nám?“
Na malý moment se zarazila. Nečekala, že tohle bude ta otázka.
„Myslím, že tohle je jen moje věc.“
„Myslím, že mě se to týká stejně jako tebe. Jsem to já, kdo teď trpí tvou nenávistí,“ odpověděl klidným tónem, ale zato v Rizo se nepříjemně převalil žaludek.
„Někdy jindy,“ odbyla ho a konečně utekla z pokoje.