Suna Kurai: kapitola 6: Něco za něco

Pár dnů se neodvážila vejít do jeho pokoje. Velkými oblouky se mu vyhýbala a vymýšlela různé záminky, aby snad někoho nenapadlo, že se prostě bojí. Ano, měla strach, že bude muset odpovídat na tu bolestivou otázku, kterou jí nedávno položil. Měla strach, že mu bude chtít pomoct když ho uvidí odpočívat na nemocniční posteli a nebo měla strach, že ji popadne touha mu ublížit? Bylo to tak těžké, urovnat si myšlenky v hlavě tak, aby dávaly smysl, protože poslední dobou jí nedávalo smysl zhola nic.
Seděla teď ve své kanceláři kam dopadalo světlo zapadajícího slunce. Byl by to býval hezký den, kdyby se odvážila na delší dobu vyjít z místnosti a přestat tak předstírat, že má mnoho práce. Hlasitě si povzdechla a dlaněmi protřela své unavené oči.
„Nepřeháníte to trochu?“ ozvalo se jí za zády klidným hlasem.
Poplašeně sebou škubla, když zjistila, že ve své vlastní kanceláři není sama. Otočila ve svém křesle na osobu, která tak drze vyrušila její myšlenky.
„Klepe se na dveře, Hiraku,“ odsekla podrážděně a trochu nakrčila nos, když si uvědomila, že se její známý usmívá.
„Já klepal,“ podotkl potěšeně. „Dokonce třikrát.“
Tentokrát se Rizo zastyděla. Opravdu byla natolik zamyšlená, že ani neslyšela, že se někdo dobývá do její vlastní pracovny? Otevřela pusu, aby něco namítla, ale hned jí zase zavřela při pohledu na tvář svého podřízeného. Usmíval se. Většinu času ji jeho úsměv dokázal tak podivně utěšit, povznést, zvednout náladu, aniž by si to kdy pořádně uvědomila. Teď jí ale přišel neskutečně otravný a sarkastický, i když ve skutečnosti se v něm sarkasmus nejevil vůbec.
„Vnímáte mě?“ Svraštil náhle obočí a ona si uvědomila, že k ní před chvíli mluvil, aniž by ho poslouchala.
„Cože?“ otočila k němu hlavu. „Říkal si něco?“ Unavený výraz v její tváři napovídal, že už dlouho pořádně nespala.
„Říkal jsem, že byste se měla přestat tak trucovitě vyhýbat pokoji číslo devět.“ V jeho hlase zněl jasný vyčítavý tón.
Tentokrát to byla ona, jejíž obočí se hluboce svraštilo.
„Nevyhýbám se tomu pokoji.“
„Tak pardon,“ protáhl, takový tón od něj ještě nikdy neslyšela. Jakoby se snad v duchu posmíval jejímu hloupému chování. „Tak tedy, vyhýbat se kazekagemu,“ opravil své slova.
„Směšné,“ odfrkla si co nejledabyleji.
Jen výraz na Hirakově tváři ji přesvědčil, že ho určitě neobalamutila.
„Bojíte se?“ zeptal se pomalu.
Konečně se odvážila pohlédnout mu do očí. Nadechla se, aby odpověděla.
„Bojím se tak moc, že když na to pomyslím zvedá se mi žaludek.“
„Tak byste měla svůj strach překonat. Nic není tak hrozné, jak se na první pohled zdá.“ V přesvědčování byl Hiraku opravdu dobrý. „Myslím, že byste měla navštívit svého pacienta, nebo se to bude pokládat za těžké zanedbávání lékařské povinnosti.“
Říkalo se to tak lehce, ale když si Rizo vzpomněla, že má dobrovolně vejít do pokoje, kde ležel…on. Popadla jí nervozita. Bylo to tak hloupé, tak dětinské.
Zhluboka se nadechla a rázně se zvedla ze svého pohodlného křesla, ve kterém se chystala zůstat dokud se Gaara neuzdraví. Hiraku na ní povzbudivě kývl, aby dal najevo jak moc podporuje její rozhodnutí. Společně vyšli ven z pokoje, jen on zamířil opačným směrem. No jistě, nechal jí samotnou. Proč by mu to ale měla mít za zlé? Každý obyčejný člověk si řeší své problémy sám a nepotřebuje k tomu asistenci někoho dalšího. Ale když ona by tak uvítala kohokoliv, jen aby nemusela na kontrolu svého pacienta sama.
Dlouhá, táhnoucí se chodba byla jen chabě osvětlena i přesto, že se zde nenacházelo jediné okno. Své kroky volila pomalu a nejistě, aby co nejvíce oddálila setkání. Jenže ta místnost nebyla příliš daleko na to, aby svou cestu příliš protahovala. Ty dveře s číslovkou devět se před ní ukázaly až podezřele rychle. Jen lehce zaklepala klouby svých prstů o dveře a ve skrytu duše si přála, aby se zevnitř neozval žádný zvuk. Sotva jí ta myšlenka probleskla hlavou, hluboký a klidný hlas zevnitř nemocničního pokoje promluvil.
„Dále.“ Jeho hlas byl podivně chroptivý a unavený.
Zhluboka se nadechla a s tichým zavrzáním otevřela dveře. Nahnědlé záclony byly zatažené a proto do pokoje neproudilo žádné světlo. Znovu jen zářila chabá lampa na postraním stolku. Na jeho tvář tak dopadal hluboký stín, který mu trochu přidával na stáří a unavenosti.
Vzhlédl když vstoupila. Upřel na ní své zelenkavé oči a klidně vyčkával až promluví.
Mlčky přešla až k jeho posteli a zkoumavě si prohlédla jeho obvázané části těla.
„Rány by měly být už částečně zahojené,“ mumlala si, aniž by doopravdy chtěla, aby jí poslouchal. „Zlomeniny taktéž částečně srostlé.“
Gaara bez pohnutí sledoval její zamyšlený pohled. Věděl, že se vyhýbá pohledu do jeho očí.
„Můžete být tak laskav a sundat si košili?“ Konečně se odvážila dlouze se střetnout s jeho očima.
Jen okamžik na ní hleděl bezbarvým výrazem dokud si beze slov nerozepnul svou černou košili. Naskytl se tak rozhled na jeho trochu bledé tělo, které zdobila hezká řádka bílých obvazů. Rizo si trochu nervózně odkašlala a svraštila obočí. Aniž by se starala jestli jedná jemně nebo ne, nůžkami přestřihla silnou látku. Jeho zranění skutečně bylo částečně zahojené.
„Nehýbejte se,“ přikázala mu příkře a on se kupodivu ani nepohnul když se pod jejíma rukama rozzářila lékařská chakra.
Příjemně to chladilo na jeho bolavých místech, ale rány ho po chvíli začaly nepříjemně svědit.
Sám cítil jak moc se uzdravuje a když po deseti minutách skončila se svým léčením, konečně promluvil.
„Jsem rád, že jsi to ty, kdo mě léčí,“ začal pomalu a znovu si zapnul svůj oděv.
„Skutečně?“ Rizino obočí se vyšvihlo do výše čela. „Nevidím v tom příliš velký rozdíl.“
„Já vidím rozdíl v tom jestli se nechám ošetřit od nejlepšího medika v nemocnici nebo od nějakého začátečníka.“
Chvíli na něj hleděla. Jeho klidný postoj jí znervózňoval. Tak moc chtěla vyběhnout ven a už nikdy se neukázat.
„Do tří dnů můžete zase běhat jako rybička,“ podotkla nakonec kysele.
„Výborně, budu mít hodně papírovaní.“
„Mám otázku,“ ozvala se náhle, jakoby ignorovala jeho poznámku.
Gaara váhal jen chvíli, dokud se na jeho tváři nerozlil jen velice nepatrný úsměv.
„Já odpovím tobě a ty zase mě, platí?“ Taktika to byla skutečně jednoduše geniální.
„Dobrá,“ přitakala rezignovaně, ale ostražitě. „Ale ptám se první. Co-přesně-se-vám-stalo,“ odsekávala pomalu, aby velice dobře slyšel její slova.
Gaarův výraz se zdál o něco ustaranější než před chvílí.
„Nic víc než jen náhlé, nečekané přepadení.“ Oddechl si. „Možná proto, jak moc bylo nečekané, mě tak zřídili.“
„Jste kazekage, takže soudím správně, že vaši protivníci byli v přesile. Nejsilnějšího ninju vesnice přece nemůžou jen tak, seřezat.“ Při posledním slově se na chvíli zastavila, aby se ujistila, že je to dostatečný výraz urážející ego.
„Bylo jich dvanáct,“ odpověděl nevzrušeně. „Byli velice sehraní a přesně věděli, kde jsou moje slabiny. Ale nemyslíš si, že těch otázek bylo více než jedna?“ Jeho rychlé odvádění řečí jinam se jí nelíbilo. Náhlé, nečekané napadení, samozřejmě kdo chtěl, mohl tomu věřit.
Ale nechala to být, alespoň protentokrát.
„Teď jsem na řadě já,“ spokojeně se pousmál, když uviděl její kyselý obličej. „Konečně mám možnost se dozvědět, čím jsme tolik zhřešili, že si zasloužíme tolik míry tvé nenávisti.“ I přesto, jak moc jeho slova zněla klidně, při nich se jí nepříjemně zhoupnul žaludek.
„Jste dětmi čtvrtého kazekageho, už jen to mi samo o sobě dává důvod.“
„Můj otec udělal něco co ti ublížilo?“ zeptal se se zájmem. „Udělal jsem někdy já něco, co ti ublížilo?“ Ta věta byla vyřčená velice opatrně, jakoby se sám bál odpovědi.
„Dělal jsem hodně špatných věcí. Zabíjel jsem lidi, děti, zvířata. Připravil jsem o život několik desítek živých tvorů. Tak mi řekni, udělal jsem něco i tobě?“
„Ano,“ vydechla bez váhání.