Suna Kurai: kapitola 7: Pocit provinění

Rizo svraštila obočí. Došli ale už tak daleko, že se nedalo couvnout. Chvíli na něj bezvýrazně hleděla dokud se její rty znovu nepohnuly. Čekal na její odpověď, čekal na to, že se konečně dozví, co strašného udělal. Čím ublížil, že v někom jako byla ona probudil tak velkou vlnu nenávisti.
„Vyvraždil jste mi rodinu,“ pronesla po několika sekundách.
Snažila se zanechat si kamennou tvář, ale svaly jí svévolně zacukaly. Odvážila se pohlédnout do tváře vůdci vesnice, a jeho výraz jí hluboce překvapil.
Gaara křečovitě sevřel lem deky, která ležela na posteli vedle něj. Pevně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Chvíli trvalo než se jejich pohledy střetly. Oba ale odmítaly uhnout.
„Proč si mě tedy nenechala zemřít?“ zeptal se tiše.
Rizo zadumaně zaklonila hlavu na stranu. „Protože nejsem jako vy a váš otec?!“
„Co udělal můj-, otec?“ Poslední slovo spíše polknul než vyřknul.
„To on dal rozkaz, aby byli moji rodiče popraveni. Ovšem to, co jste jim udělal vy, to se popravě podobalo jen zřídka.“ Volila ty nejtvrdší slova, které mohla v tuto chvíli vymyslet.
Chtěla, aby ho to bolelo co nejvíc, aby se alespoň trochu přiblížil její bolesti.
„Omlouvám se,“ sklopil po chvíli pokorně hlavu. Vstal opatrně z postele. Musel se přidržet nočního stolku, aby mohl skutečně vstát. Rizo se ho nesnažila zastavil i přesto, že si mohl znovu ublížit nebo ho snad jeho rány mohly ošklivě bolet.
Sotva se vyškrábal na nohy, znovu se skláněl k zemi. Konečně jí došlo, co chce udělat a upřímně se podivila, že někdo natolik důležitý jako je kazekage se odváží k takovému pokornému činu. Klekl si před ní a sklopil hlavu.
„Omlouvám se za bolest, kterou jsem jakkoli způsobil tobě a tvé mladší sestře. Vím, že život to tvé rodině nevrátí, ale je to jediná věc, kterou dokážu udělat.“
Nastala chvíle ticha, kterou přerušil jen tlumený zvuk z Gaarových úst, který značil, že rány se skutečně znovu ozvaly.
„Lehněte si,“ přikázala mu Rizo přidušeně.
Nebyla bezcitným člověkem. Omluva, kterou před chvíli pronesl byla upřímná a ona to věděla, i když se snažil sebevíc zapírat. I přesto, že nedokázala zapomenout na zrůdu, která zavraždila její rodiče, kazekage jí připadal jako někdo jiný. Jako někdo kdo má jen velice podezřelou podobnost ve tváři. Hlas se jí zasekl když chtěla ještě něco říct. Vytvořil se jí v krku podivný knedlík, který ne a ne zmizet. Teď už se mu nedokázala podívat do očí, ale věděla, že on jí svým pohledem přímo hypnotizuje. Chtěl vědět, co teď cítí nebo jestli přijala jeho omluvu. Jestli ho nenávidí stále stejně jako nenáviděla. Chtěl vědět odpovědi na všechny tyto otázky, ale tušil, že není dobré ptát se.
„Přijdu se na vás podívat zase zítra,“ zamumlala skoro nesrozumitelně a okamžitě se přemístila ke dveřím. Nesnažil se jí zastavit. Takové hloupé počínání nemělo cenu.
Sotva se Rizo dostala ven z místnosti, kde podstatně zhoustla atmosféra, její hrdlo povolilo.
Postupně z ní opadl ten nepříjemný pocit a mohla se volně nadechnout. Opřela se o chladnou stěnu na chodbě, dokud se její životní funkce nevrátily do normálu.
„Kriste pane, lekl jsem se.“ Rizo nadskočila a úlekem zalapala po dechu.
Hiraku, který právě procházel kolem se ale své nadřízené lekl taktéž.
„Vyděsil si mě,“ zamumlala stěží a svůj zrychlený dech se snažila uklidnit držením své hrudi.
„Jen klid, byla jste se podívat na Gaaru-sama?“ zajímal se a okamžitě do ní bodl svůj pronikavý pohled.
Rizo mu uhnula i když to dělala jen málokdy. Dnes neměla příliš nálady na dohadování nebo prosazování svých názorů.
„Samozřejmě,“ přikývla po několika sekundách jakoby odpovídala na otázku o počasí.
„Málem bych zapomněl, máte v pracovně návštěvu,“ oznámil ledabyle a pokývl rameny.
Rizo vyšvihla své obočí do výše čela a upřímně se podivila, kdo by mohl být ten neohlášený návštěvník. Rozloučila se se sým podřízeným a se zadumaným výrazem zamířila ke své pracovně. Rozrazila dveře a neohrabaně vstoupila dovnitř.
Na křesle proti jejímu psacímu stolu seděl neznámý muž. Otočil hlavu když vstoupila a probodl jí nepříjemně ledovým pohledem. Dveře za jejími zády se samy od sebe zavřely. Až po několika sekundách jí došlo, že to způsobil skoro nepozorovaný kunai, který prosvištěl kolem její hlavy. Chvíli vyděšeně zírala na jeho klidnou tvář.
„Kdo jste?“ zeptala se opatrně a přešla za svůj psací stůl jakoby tam snad mohla být v bezpečí.
Nějakou chvíli mu trvalo než odpověděl. Když ale konečně promluvil, jeho hlas byl chraptivý a slizký.
„Jmenuji se Marui.“
Sotva dořekl větu, stál za jejími zády. Nepostřehla kdy vstal z křesla, jeho pohyb byl tak rychlý, že se jevil jen ve čmouhách. Vykulila oči a ostražitě odstoupila, aby ho měla neustále na očích. Sotva se tak stalo, znovu byl za ní.
„Přestaňte s tou hrou!“ zakřičela nakonec. Nelíbilo se jí to.
Bylo to jako nepovedená hra na kočku a myš.