Suna Kurai: kapitola 8: Zoufalství

Marui se drze usadil v pohodlí jejího křesla za stolem. Opřel se o opěradlo a podepřel si bradu rukama. Chvíli na ní hleděl s nemožně nečitelným výrazem. Rito svraštila obočí a jeho pohled mu s radostí oplácela.
„Víte kde je vaše sestra?“ Ta otázka byla nečekaná.
Trhla překvapeně hlavou. Chvíli váhala než se odhodlala odpovědět.
„Doma, právě by už měla spát.“
Tušila, že je to naivní odpověď, ale přesto nasadila rozhodný výraz. V hloubi duše skutečna chtěla věřit, že Nika je tam kde má právě být.
Marui se místo odpovědi usmál. Ne, byl to spíše úšklebek toho nejhoršího typu.
„Jste si jistá?“
Přimhouřila oči, ze kterých při poslední vyřčené větě přímo sršel plamen.
„Jestli se mojí sestře něco stalo, přísahám, že za to zaplatíte,“ procedila skrz zaťaté zuby.
„Plané výhružky,“ zakýval hlavou. „Ne, zatím se jí nic nestalo, ale řekněme, že si oba vzájemně vypomůžeme. Vrátím vám vaši malou sestřičku za ještě menší službu.“
„Službu?“ Povytáhla jedno obočí.
„Přesně tak.“ Přikývl, jeho výraz se stále neměnil. „Váš blízký kontakt s Písečným Gaarou se mi velice hodí. Jeho život za život sestry.“
Nijak obzvlášť se nesnažil obcházet jejich situaci. Mluvil s ní přímo a možná to jí docela vyděsilo. Šokovaně vyvalila oči. Nejdříve se snažila něco říct, ale jen párkrát otevřela a zase zavřela ústa.
Murai se znovu zašklebil. Vzal do ruky pero, které se válelo na stole a otravně začal točit s jeho špičkou po desce stolu.
Rizo s ústy pěvně stáhnutými chvíli sledovala jeho počínání.
„Já-,“ vykoktala ze sebe po chvíli. Schovala si tvář v dlaních.
Nemohla tak vidět další posměšnou reakci svého nečekaného návštěvníka.
„Proč?“ Pohlédla na jeho tvář skrze prsty. „Proč vám tolik záleží na smrti kazekageho? Co jste zač? A proč, proč o to žádáte mě?“
Položil tužku a postavil se. Zastrčil si ruce do kapes a znovu se usmál. Ty jeho neustálé úšklebky jí začaly dopalovat. Nemohla v něm číst. Nevěděla co si myslí, i když jí to u většiny ostatních lidí tak dobře šlo. Usadil se v ní náhlý kámen. Pocit na srdci, který nedokázala identifikovat. Možná to byla zoufalost. Ano, určitě to muselo být ono. Co by měla udělat?
Vzniklo tak velké dilema, rozhodnutí, které musela udělat.
Povaha návštěvníka jí napovídala, že rozhodně nežertuje. Že všechno co říká, myslí smrtelně vážně.
„Jsem někdo, kdo si jen přeje jeho smrt. Vy si také přejete jeho smrt není to tak?“ Oči se mu stáhly do úzkých štěrbin.
Rizo zalapala po dechu.
„Jak-,“
„Nebyl to snad Sabaku no Gaara kdo masově vyvraždil vaší rodinu? Kolik nenávisti k němu ještě cítíte? Kolik jste toho schopna obětovat pro sestru?“
„Jak tohle všechno sakra víte!“ rozkřičela se na něj. Dech se jí prudce zrychlil stejně jako tep.
Vřelo to v ní, ale zároveň měla strach. Kde je teď Nika? A je v pořádku?
„To není důležité,“ opáčil stroze. „Je to jen vaše volba. Čí život dáte v šanc.“
Chtěla odpovědět, ale onen návštěvník bleskovou rychlostí vyskočil oknem ven.
Rozeběhla se k němu a stačila spatřit jen jeho mizící záda.
Sesunula se s očima široce dokořán po stěně své pracovny. Podepřela si čelo dlaní.
Kanuly jí slzy po bledé tváři. Sotva si to ztěží uvědomovala. Přestala vnímat okolí. Všechno přestalo dávat smysl. Jakoby někdo vymazal všechno velkou gumou a zůstaly jen šmouhy.
Sotva postřehla, že někdo vešel do místnosti. Její pláč ji ani nedovoloval identifikovat onu osobu. Ucítila, že jí zvedl ze země a vzal do náručí. Nebránila se, ať už to byl kdokoliv. Ovinula paže kolem jeho krku a zabořila hlavu do jeho hrudi. Nezabývala se tím, že jeho oblečení bude smočené proudy neřízených slz, ani ona osoba se o to zrovna nestarala.
Po několika minutách pod sebou ucítila měkkou postel, do které ji položil. Usnula skoro okamžitě.

„Niko!“ Roztřeseně se zvedla do sedu.
Zjistila, že je na posteli v jednom z nemocničních pokojů, i když tento zrovna dobře znala.
Rozhlédla se bolavýma očima kolem, ale nikdo v místnosti nebyl. Když jí po několika sekundách došlo, že to co se stalo nebyl sen, ale realita, znovu se jí zmocnila vlna zoufalosti a bolesti. Sklopila hlavu a padla znovu na postel. Chvíli civěla do stropu než jí vyrušilo otevíraní dveří. Otočila k nim pomalu hlavu.
Když vešel, ucítila, že něco uvnitř jí bodlo. Bolestivě a zákeřně.
„Tak jsi vzhůru,“ zamumlal tiše Gaara, jako by si jen stěží uvědomoval, že už nespí.
„Neměl byste tady ležet?“ opáčila stroze Rizo. Byl to přeje ještě jeho pokoj.
To on měl tady ležet a stále se zotavovat ze zranění. Zamračila, když jí došlo, že si o něj dělá starosti.
„Nechte mě být,“ promluvila náhle. Odvrátila od něj hlavu. Nechtěla, aby se na ni díval.
Nechtěla, aby jí sledovat tím „svým“ pohledem.
„Tak na co čekáš,“ zašeptal náhle, donutil jí tak znovu na něj pohlédnout.
Nechápavě vyvalila oči.
„No tak mě zabij.“
Nechápala ho. Jak to tom věděl? Slyšel snad jejich rozhovor? Ano, určitě. Jak byla hloupá.
On byl přece Sabaku no Gaara, kazekage Písečné vesnice.
Vstala z postele a mlčky k němu přešla. Zastavila se až naproti něj. Hleděli si chvíli do očí.
Ruka jí vystřelila vzhůru a s hlasitým plesknutím mu vrazila facku. Tvář mu odlétla na stranu, ale ani nehlesl. Znovu se jí podíval do očí. Do těch zoufalých očí, které se rázem zalily slzami. Sklopila hlavu a pěstmi slabě udeřila do jeho hrudi. Bušila do ní a plakala.
„Nemůžu,“ zachroptěla. „Víte, že nemůžu. Já-, jsem tak odporně slabá. Nedokážu se ani rozhodnout co mám udělat. Ani nevím co mám udělat.“
Podlomily se jí kolena, zavrávorala. Gaara ji zachytil za paže.
Mlčel. To ticho bylo horší než kdyby na ni křičel. Nemohla se na něj podívat. Co teď cítil? Opovržení? Nebo nenávist?
„Chci ji zpátky,“ zafňukala tiše. „Prosím, přiveďte mi jí zpátky. Udělám cokoliv.“
Konečně se mu podívala do očí. Ale jeho výraz jí překvapil. Bylo tam,- porozumění?
„Přivedu ji,“ přikývl souhlasně.
Bylo to tak upřímné. Skutečně to myslel vážně. Opravdu jí chtěl pomoct.
Aniž by si uvědomovala co skutečně dělá, pevně do objala. Objala vraha své rodiny, vraha, který teď byl jediný, kdo dokázal pomoct.