Suna Kurai: kapitola 9: Krvavý vzkaz

Dům byl prádzný. Tak smutně a depresivně prázdný. Dříve by ji přivítal dětský smích a veselé obskakování. Ale kde byla teď? Ani jedna místnost nevykazovala sebemenší známky toho, že tady Nika byla. Jakoby to byl jen přelud, výplod Riziny fantazie. Jakoby nikdy žádnou mladší sestru neměla. Marui se zřejmě postaral o to, aby tady po ní nic nezůstalo.
Rizo za sebou zavřela dveře. Jindy by hlasitě zaskřípěly, ale teď byly tak tiché. Jakoby truchlily za ni. Jakoby věděly, že tady něco chybí. Prošla celý, prázdný dům. Věděla, že je to marné, ale stejně to udělala. Vyčítala by si, kdyby tohle opomněla.
Přešla až do kuchyně, kde se posadila na starou, dřevěnou židli. Až na otravný tikot hodin, visících na zdi, bylo v místnosti hrobové ticho. Takové, které ji nepříjemně bušilo do ušních bubínků. Prostupovalo jí myslí, nemohla se na nic soustředit.
Podepřela si hlavu rukou a prázdně hleděla do desky dřevěného stolu.
Sledovala každý jeho záhyb jakoby si myslela, že jí to nějak pomůže. Linky prostupující dřevem místo toho v její hlavě vytvářely ještě větší zmatek.
Ozvalo se ťuknutí na hlavní dveře. Poplašeně sebou škubnula. Chvíli si myslela, že se jí to zdá, ale když se zvuk opakoval, pomalu vstala a zamířila ke dveřím.
Dva muži se na ni přívětivě usmáli. Nebyla schopna jim jejich gesto oplatit a tak jen otupěle zírala na jejich tváře.
„Dobrý večer,“ pozdravil jeden z nich.
Rizo mlčela. Tolik chtěla odpovědět, ale ani tak málo síly jí nezbylo.
Oba si odkašlali. Snažili se předstírat, že její chování vůbec není divné.
„Kazekage-sama si přál, abychom hlídkovali před vašim domem,“ vysvětlil jí druhý. „Nebudeme vás rušit, jen jsme chtěli, abyste věděla o naši přítomnosti.“
„Běžte domů, mě žádné nebezpečí nehrozí,“ zachroptěla konečně.
Jakoby to snad nebyl ani její hlas. Byl hrubý a chroptivý.
„Omlouvám se, ale rozkaz je rozkaz. Nemusíte se bát, budeme kousek od vchodu. Dobrou noc,“ odbyl jí jeden z nich.
Oba ninjové zmizeli aniž by čekali na její odpověď.
Zvedla se v ní náhlá vlna vzteku. Byla snad někdo, kdo potřeboval hlídat? Nebyla žádné malé dítě, které něco provedlo a potřebovalo dohled. Její bezpečnost přece nebyla v sázce.
Vzteky bouchla do zdi vedle dveří. Skousla si ret tak moc, že z něj vytekl malý čůrek krve.
Zamířila si to k posteli i když věděla, že neusne. Přece jen se o to mohla pokusit.
Padla na postel s rukama i nohama roztaženýma a tupě hleděla do stropu.
Zavřela oči, aby vyzkoušela jestli podlehnou únavě. Bolela ji hlava od neustálého toku neuspořádaných myšlenek. Nakonec skutečně usnula.

Venku, za jejími okny se ozval podivný zvuk. Něco jako žuchnutí. S trhnutím se probudila a vyděšeně se rozhlédla kolem. Pokoj byl prázdný stejně jako předtím. Vyskočila a přeběhla k oknu. Ani za ním nebyl sebemenší náznak pohybu. Pomalu vyšla ze dveří místností a zamířila k hlavnímu vchodu. Pomalu ho otevřela a vystrčila hlavu ven. Venku byla ale taková tma, že její oči neviděly dál než metr před sebe. Vyšla ven a tápala po sebemenším pohybu.
Z hrůzného obrazu, který se pak naskytl jejím očím, se jí naskočila husí kůže.
Oba muži, kteří hlídkovali v okolí jejího domu leželi u jejích nohou, oba mrtví. Oči měli hrůzně vykulené dokořán a jejich výraz byl podivně prázdný. Všude kolem byly kaluže krve. Bylo to jako nějaká scéna z přehnaného hororového filmu. Zůstala vyděšeně stát na místě, neschopna se pohnout. Její mozek na chvíli přestal pracovat. Jen civěla na oba mrtvé.
Tělo se jí třáslo, i když bylo venku velice teplo. Snažila se nadechnout, ale nebylo to možné. Všude byl cítit ten pach krve, který jí naplňoval plíce. Natáhla k nim ruku, ale okamžitě si uvědomila bláhovost svého gesta a stáhla ji zase zpět.
Chtělo se jí křičet. Tak moc, že jí z hrdla vyšlo jen chabé zaskučení. Ani si neuvědomovala,
že by nepřítel mohl být ještě někde tady. Pořád jen hleděla na oba muže, kteří zemřeli kvůli
ní. Popadla jí další vlna zoufalství. Z očí se jí neúprosně valily slzy, které nešly zastavit. Sotva je vnímala. Sotva věděla, že se to děje.
A pak, pak uviděla ten nápis na straně domu. Byl napsán čerstvou, rudou krví. Roztékal se po té ubohé stěně. I přesto, že byla tma ho dokázala přečíst.
‚Špatná volba,‘ stálo na něm.
Hystericky zavzlykala. Věděla co to znamená, věděla, že to není dobré. Umřeli dva lidé jen proto, aby jí mohl ukázat jak velkou chybu udělala. Byl to snad konec s její sestrou?
Ze zadu jí někdo nečekaně popadl. Chtěla vyjeknout, ale zakryl jí ústa rukou.
„Jen klid,“ pošeptal jí do ucha kazekageho hlas.
Tělo se jí maličko uvolnilo. Věděla, že je teď v bezpečí. Zklidnila svůj dech a tak jí pomalu pustil. Okamžitě se k němu zoufale otočila. S očima plnýma slz hleděla do těch jeho.
Zamračeně a ostražitě se rozhlížel kolem. Jeho pohled padl i na krvavý nápis. Zamračil se ještě více.
„Byl tady,“ zašeptala roztřeseně Rizo.
Konečně se na ni podíval. „Já vím,“ přikývl vážně. „A nechal jasný vzkaz.“
Znovu se hystericky rozvzlykala. Chytila se jeho rukávu, aby se jí nepodlomily kolena.
„Co mám dělat,“ šeptla. „Já-,“
Mlčel, neodpovídal jí. Možná to ani nechtěla. Bála se co by řekl. Ale přece se cítila tolik v bezpečí když tady stál. Byla si naprosto jistá, že je to všechno v pořádku.
„A ty jsi v pořádku?“ Vytrhnul jí po chvíli z přemýšlení.
Chabě přikývla. „Já jsem, ale co oni,“ prohodila hlavou směrem k oběma ninjům. „Zemřeli kvůli ničemu.“
Stále se neovladatelně třásla. Chtěl, aby se uklidnila. Aby jí bylo dobře. Vztáhl k ní ruku a velice opatrně ji položil na rameno. Rizo ztuhla, ale když si uvědomila, že je to kazekage, kdo se jí právě dotýká, tělo se samovolně povolilo.
Skoro si neuvědomovala, že se mu vrhla do náručí. Silně ho objala, dodávalo to pocit bezpečí.