......ALIVE?! II-fight to death 04-Nevídaná návštěva

„Tak už pojď tati, přijdeme pozdě,‘‘ tuhle větu opakoval snad už po dvacáté, ovšem Naruto ho nějak nevnímal, dál si spokojeně ucucával čaj, jako by snad nikam nespěchal. Pohlédla jsem na hodiny. Opravdu už by měli vyjít, jinak přijdou pozdě.
„Neboj, beze mě nezačnou,‘‘ ujišťoval ho, ale nějak to nepomáhalo. Už jsem se do toho musela pustit i já, jinak by mi tu Minato zbořil celou kuchyň.
„Myslím, že už je čas vyjít,‘‘ řekla jsem mu a z rukou jsem mu vzala nedopitý čaj a odložila jsem ho na linku kuchyně. Vyjeveně na mě hleděl a sledoval, jak se od něj čaj vzdaluje. Nakonec se však postavil a vydal se ke dveřím. Minato si radostně poskočil a pelášil ihned za ním, až po cestě smetl i Naruta. Musela jsem se zasmát, vidět válejícího se Naruta byl opravdu zážitek. Postavil se a zavřel za sebou dveře.
Znovu jsem osaměla. Vrátila jsme se k oknu a zadívala se na bránu. Zezdola na mě volal ještě Minato, a tak jsme mu zamávala. Ovšem Naruto měl na tváři ustaraný pohled, protože jsem zase seděla u okna. Raději jsem seskočila z parapetu a vydala se uklidit špinavé nádobí, abych alespoň zapomněla.
Dlouho to netrvalo, za chvíli se celá kuchyň leskla čistotou a já znovu zamířila na své oblíbené místečko. K oknu.

Mezitím se už u akademie shromáždila velká skupinka dětí s rodiči čekající na začátek školního roku. Jak už bylo zcela jasné, čekalo se jen na Hokageho. Ten však neměl nijak naspěch, proč taky. Bez něj stejně začít nemohou a navíc, neměli chodit tak brzo.
„Tati, zas přijdeme pozdě,‘‘ stěžoval si Minato a nasadil jako obvykle tvář uraženého fracka. Naruto tenhle pohled už znal, a tak synka pohladil po hlavě.
„My přece nejdeme pozdě, to oni tu jsou dřív,‘‘ pokusil se ho uklidnit, ale jako výmluva to nestačilo. Nic lepšího ho v téhle chvíli stejně nenapadlo.
Jakmile přišli, nedočkavé děti se na ně vrhaly vražedné pohledy. Minato se cítil trošku nesvůj, a tak Narutovu ruku sevřel pevněji a sklopil hlavu.
Procházeli mezi davem lidí, až dorazili ke konci toho dlouhého zástupu.
Nakonec to nebylo tak zlé, jak si předtím Minato myslel. Slavnostní řeč proběhla docela rychle a hned po ní se děti konečně rozběhly do akademie.
Minato šel jako poslední, čímž se ubránil pohledům ostatních děti. Nechápal, proč se na něj tak dívají, přece jim nic neudělal. Nakonec se posadil do lavice, která byla v rohu místnosti, a netrpělivě vyčkával konec vyučování.
Čas se nekonečně vlekl, až se konečně ozval zvonek ukončující hodinu. Vyběhl ze třídy a pelášil konečně domů.

To už jsem zase seděla u okna. Brána přede mnou mizela stejně rychle, jako zapadající slunce. Znovu promarněný den, kvůli mým hloupým představám. Odvrátila jsem zrak od brány a viděla, jak k domu peláši Minato. Sesedla jsem z parapetu a šla jsem mu naproti.
Otevřel dveře a uraženě se posadil na židli v kuchyni. Přišla jsem k němu a posadila jsem se naproti němu. Tvářil se uraženě.
„Stalo se něco?‘‘ optala jsem se ho, ale neodpověděl, jen se vydal do svého pokoje, kde zůstal do té doby, než byl čas jít spát. Ještě než usnul, zašla jsem za ním. Chtěla jsem vědět, proč je tak sklíčený.
„Zlato, co se stalo?‘‘ otázala jsem ho a posadila jsem se na roh jeho postele. Mlčel, dokonce se ke mně i otočil zády. To mě trochu vytočilo, tak jsme ho nechala trucovat dál.

V rozpadlé chaloupce teď jeden na druhé leželi dva muži a výhružně hleděli jeden druhému do očí. Kromě zrychleného dechu muže, který ležel dole, nebylo nic jiného slyšet. Nakonec z něj ten nahoře slezl a podal mu ruku na pomoc.
Sasuke chvíli váhal, ale nakonec chytil pevně Minářovu ruku a nechal se jím zvednout ze země. V tuhle chvíli už neměl Minato tvář zakrytou kapí. Vypadal pořád stejně, i když se na něm temnota trochu podepsala. Jeho obličej byl bledší, než bývalo zvykem.
„Vidím, že se budeme bít jindy, co?‘‘ podotknul Sasuke a nejistě se usmál. Na první odhad nepoznal, že boj by mohl být chyba. Minato mu úsměv oplatil. Vypadalo to, jako by se předtím nic nestalo. Sasuke tušil, že za jeho úsměvem něco je, a tak byl stále ve střehu..
„Víš, něco bych od tebe potřeboval, když jsi se vrátil!‘‘ řekl a Sasuke hned zbystřil. Čekal, tak co jiného celou tu dobu dělal, než jen plnil jeho přání.
„Proč to neudělá ta holka,‘‘ odsekl jako by se mu do toho ani nechtělo, i když nevěděl, o co ho žádá. Minato se usmál při pomyšlení na tu dívku a ten den, co ji pomlouvali. No, staré časy. Ovšem teď by to nikdy říct nemohl, když se o něj dlouhé roky starala, než se zcela vyléčil. Vydal se zpět k křeslu a posadil se.
„No protože ona ti s tím bude pomáhat,‘‘ odpověděl mu. Sasuke mu se na tváři objevil úšklebek, jakmile si uvědomil, že ta holka je jako stroj.
„A to bude poslouchat ona mě nebo já ji?‘‘ zeptal se, aniž by potřeboval vědět, o co jde. Minato věděl, nač myslí, neměl v plánu mu nijak kazit radost.
Z jeho pohledu už Sasuke sám vyčetl odpověď.
„Dva kilometry odtud je jeskyně, tam se sejdete, ona už ti pak všechno řekne.. a ještě jsem zapomněl, žádný blbosti,‘‘ dodal a jeho úšklebek se ještě zvětšil.
Sasuke, aniž by na cokoli čekal, ihned vyrazil.
Uháněl dál lesem, až dorazil k té jeskyni. Nedočkavě vběhl do jeskyně, ale ta radost zněj hned spadla, jakmile zjistil, že je jeskyně naprosto prázdná.
„To je zas nějakej podraz,‘‘ odsekl, ale když tu byl sám, vztek mu byl k ničemu. Posadil se k jedné stěně a čekal.
Už mu to začínalo být tak trochu víc podezřelé, proto se vydal zpět k té chaloupce, kterou obýval Minato.
U východu však do něčeho narazil a spadl na zem, stejně jako ta věc.
„Sakra, neumíš dávat pozor,‘‘ vykřikla na něj ta osoba, do které před chvíli vrazil. Sasuke při pohledu na ni ztratil dech, nějakou dobu ještě seděl na zemi, dokud mu ovšem nepodala ruku. Ochotně se jí nechal zvednout a stále si ji prohlížel, jak svatý obrázek. Nemohl tomu uvěřit jak, se s ní za ty roky mohlo stát tohle.
Ona si jeho pohledu povšimnula a prudce se otočila. Sasuke se polekal a raději začal hledět na malý kamínek, který byl blízko u jeho nohy.
„Tak, jdeš dovnitř?‘‘ zeptala se ho. On odvrátil zrak od kamínku a vydal se rychlým krokem za ní. Zastavila se u místa, kde byl v nedávné době rozdělaný oheň. Posadil se naproti ní a čekal, co z ní vypadne.
„Tak, půjdeme k věci. Našim úkolem je unést Minatova syna, snad je ti to jasné!‘‘ odpověděla mu. Sasuke údivem otevřel ústa, až mohla zcela s přesností uhádnout, co měl ke snídani.
„Jak jako unést? A co Sakura?‘‘ vyptával se, ale na to odpověď neznala. Jak si myslel, je jako stroj, co jí řeknete, to udělá.
„Tohle nemůžu udělat, prostě jí to nemůžu udělat,‘‘ vymlouval se Sasuke. Přece tohle po něm nemůže chtít.
Ustoupil pár kroků od ní a zakroutil nesouhlasně hlavou. Dívka na něj vyjeveně hleděla.
„Nemáš na vybranou!‘‘ řekla a tím to vše skončilo.
Sasuke se posadil na zem zády k ní. Přemýšlel. Stále mu však nešlo do hlavy, proč? Proč to musí udělat, co si tím chce Minato dokázat? Tak i onak neměl na výběr. Jakmile slunce pomalu mizelo za stromy, byl čas vyrazit.
Sasuke byl celou dobu pozadu, stále měl pochybnosti o tom, jestli je to vlastně správné, nebo ne.
Jak se však zamýšlel, pomalu se mu začala dívka ztrácet z dohledu, až zmizela úplně. Sasuke zbystřil, možná je teď pravá chvíle na útěk. Mohl by třeba do Konohy dorazit dřív a varovat Sakuru. Sešel z cesty a vydal se jiným směrem než dívka, ovšem obě cesty, kterými se ti dva vydali, vedla do konohy do Konohy.

K oknu doběhla postava zahalená v plášti. Opatrně otevřela okno a vešla dovnitř. V pokoji vládlo ticho, až na osobu klidně oddychující v posteli. Přistoupil blíž a sehnul se nad spící osůbkou. Jemně s ní zatřásl, až chlapec nakonec otevřel oči. Zalekl se, ale neznámý mu přiložil dlaň přes ústa, aby nemohl vydat ani hlásku. Pak mu dal jen ránu do zad, aby ho tím přivedl do bezvědomí. Chlapec zavřel oči a spadl bez hnutí upadl na zem. Neznámý se k němu naklonil a vzal ho do své náruče.
„Neboj, nenechám tě, aby si tě vzal,‘‘ špitl a zmizel z jeho tělem pryč.