......ALIVE?! II-fight to death 05-Ochránce

Minato začal pomalu otevírat oči. Začala mu být zima a cítil se zvláštně. To, v čem ležel, určitě nebyla jeho postel. Posadil se a rozhlédl se po pokoji. Nebyl doma, vypadalo to jako nějaké vězení, vůbec se mu tady nelíbilo. Začal vyděšeně těkat očima po tmavém pokoji a snažil se v té tmě najít východ. Na konci pokoje byly dveře. Vyskočil z postele, na které ležel, a rozběhl se k nim. Uchopil kliku, ale otevřít nešlo. Několikrát zacloumal klikou, ale dveře se neotevřely.
„Nezkoušej to, jediný klíč mám já,‘‘ ozvalo se z druhého konce místnosti. Minato se polekal a schoval do temné kouta, co nejdál od toho neznámého.
„Neboj, nemusíš se mě bát, já jsem tu proto, abych tě chránil,‘‘ pokusil se ho uklidnit tajemný muž, a taky to pomohlo. Minato se postavil a vykročil z kouta.
„Chtěl bych domů,‘‘ rozplakal se a obličej si schoval do dlaní. Teď už si neznámý opravdu nevěděl rady. S malým dítětem to opravdu neuměl. Přistoupil pomalu k roztřesenému chlapci, tentokrát mu byla vidět tvář. Minato pozvedl hlavu. Černé vlasy a oči, tuhle tvář už někde viděl, byla mu povědomá, i když si nemohl vzpomenout proč.
„Neměj strach, večer za tebou přijde máma,‘‘ pokoušel se ho muž dál přemluvit ke klidu. Tentokrát to zabralo. Minato přestal pobrekávat a jen kývl na souhlas.
„Tak vidíš. Běž si ještě lehnout,‘‘ řekl a ukázal na postel. Minato se pomalým krokem vydal k ní. Lehl si a pomalu zavřel oči.
Sasuke si oddychl. Snad bude se Sakurou lepší řeč. Ta snad pochopí vážnost situace, protože nevěděl, jestli ví o Minatovi. Posadil se tedy zpět do kouta a vyčkával.
Do dětského pokoje vešla postava zahalená plášti. Ihned poznala, že pokoj je prázdný. To, že tady nebyl Sasuke, by pochopila, spíš ji zaujalo, že zmizel i Minato.
„Sakra.!‘‘ zanadávala si mladá žena. Opravdu se Sasukemu nedalo věřit, ale ne, Minato si přece stál za svým. Znovu si schovala tvář pod kápi a vyskočila ven z okna.
Vydala se cestou zpět ke skrýši, kde na ni čekal její pán. Pomalu otevřela dveře rozpadlého domku. Na první pohled se zdál být pokoj prázdný, ale zaujalo ji křeslo v koutě, které bylo otočené zády k ní.
„Tak máš ho?‘‘ ozvalo se z křesla. Dívka sklopila hlavu. Teď se bude zlobit.
Když se Minatovi nedostalo okamžité odpovědi, otočil se i s křeslem čelem k ní.
„Jak to?‘‘ vyptával se a v jeho hlase byl poznat vztek. Dívenka nevěděla, co odpovědět, měla docela strach.
„Nebyl tam a Sasuke se někam vypařil,‘‘ odpověděla mu. Minato se zamyslel, nebyl přece žádný důvod se na ni zlobit. Nechal ji odejít. Zamyslel se. Snad by Sasuke nezradil... a kdyby, proč?
Neměl k tomu žádný důvod nebo snad ano? Uvelebil se pohodlně do křesla a zadíval se přes špinavá okna ven na vycházející slunce.
Nastalo ráno, slastně jsem se protáhla, ovšem můj pokus o posazení byl zmařen. Pohlédla jsem za rukou, která mě objímala pevně kolem pasu. Usmála jsem se, tohle bylo snad poprvé, kdy se ke mně Naruto tak tulil.
Tak proč tedy vstávat? Přetočila jsem se obličejem k němu a uvelebila jsme se mu na hrudi. Pozvedl víčka a pohladil mě po dlouhých vlasech. Trošku jsem se natáhla, až jsem se ocitla v úrovni jeho obličeje. Otevřel oči dokořán a rukou sklouzl přes můj pas a zase nahoru.
Usmála jsem se a přitáhla jsem k němu blíž, chybělo jen pár centimetrů a dotýkali bychom se nosy. Stále jsme se jeden druhému dívali do očí, dokud jsme se konečně oba nerozhodli vzdálenost mezi námi zminimalizovat. Poprvé po těch dlouhých letech mě znovu políbil. Připadalo mi to jako poprvé. Myslela jsem si, že už mě odepsal, ale nejspíš jsem se mýlila. Ten krásný okamžik jsme si užívali, dokud nás vyrušilo bouchnutí otevřeného okna. Trochu jsem se vylekala, jelikož to okno bylo v Minatově pokoji. Naruto se však netvářil nijak vyděšeně, stále se na mě díval a hladil mě po bocích.
„Půjdu se tam podívat,‘‘ řekla jsem a mu on mi jen kývl na souhlas. Dál už si mě ani nevšímal, protože zavřel oči a dál spokojeně oddychoval. Ještě u dveří jsem se zastavila a pousmála jsem se. Vypadá to na hezký začátek dne. Pomalu jsem zamířila do synova pokoje. Blaženě jsem se usmívala, pak jsem však spatřila synovu prázdou postel a na ní dopis.
„Minato!‘‘ zavolala jsme do prázdna. Žádná odpověď. Přiběhla jsem k posteli a do dlaní jsem vzala ten dopis. V okamžiku, kdy jsem ho otevírala, jsem poznala Sasukeho písmo. Nějak mi nedocházelo, proč on.
Otevřela jsem dopis, vyděšeně jsem hleděla na text.
Promiň, ale nemohl jsem jinak. Jde o jeho bezpečí, ale tady v bezpečí není. Přijď dnes o půlnoci na cvičiště se třemi kůly. Všechno ti pak vysvětlím, bude tam i Minato.
Sasuke
Při pohledu na text dopisu mi do očí vhrkly slzy. Jaké nebezpečí? A proč ho chce ochraňovat právě on? Tyhle otázky mě v tuhle chvíli trápily. Snad na ně dostanu odpověď na cvičišti.
Najednou jsem uslyšela kroky, urychleně jsem schovala dopis pod košilku, aby ho Naruto nezahlédl.
„Co se stalo, kde je Minato?‘‘ pohlédl nejprve na mě a pak na prázdnou postel. Zakroutila jsem hlavou a znovu jsem se rozplakala. Sama jsem musela uznat, že jsem dobrá herečka. Přistoupil ke mně a objal mě.
Chvilku jsem mu brečela na rameno, dokud mě nepustil a nešel hledat oblečení.
„Jdu ho najít,‘‘ oznámil mi, kývla jsme na souhlas a znovu jsem se rozplakala. Ještě jednou ke mně přiběhl a letmo mě políbil na tvář. Já jsem ale chtěla víc, tak jsem ho přitáhla ke svým rtům. Sladce mě políbil, a pak zmizel ve dveřích. Znovu jsem rozplakala, ovšem nebylo to kvůli Minatovi, ale kvůli Narutovi. Lžu mu, ale on je tu i přesto se mnou. Tentokrát jsem měla strach mu to říct, ale čím déle vbudu čekat, tím to bude horší. Znovu jsem do rukou vzala ten dopis a znovu jsem si ho přečetla, aby mi nic neuteklo.
Zhroutila jsem se na zem a nepřestávala plakat.
Nastala půlnoc. Naruto se ještě nevrátil, nejspíš stále marně hledal Minata. Využila jsem příležitosti a propletla jsem se temnými uličkami Konohy. Doufala jsem, že mě nikdo nesleduje, to by byl velký problém. Přidala jsem do kroku, jelikož jsme měla strach, že přijdu pozdě.
I když jsem spěchala, přišla jsem nakonec pozdě. Přiběhla jsme ke kůlům, ale nikdo u nich nebyl. Začala jsem uvažovat o nějaké pasti, ale Sasukemu jsem věřila.
„Jsi tu pozdě,‘‘ ozvalo se za mnou.