Kdo jsem? 03

Kdo jsem? – část 3

O DEN POZDĚJI A O 100 KILOMETRŮ DÁL V ZEMI VODOPÁDŮ

„Senseeeeei! To chcete, abychom takhle po ránu trénovali ve vodě?" řekla jedna čtrnáctiletá kunoichi s dlouhými černými vlasy a hnědými oči vřeštivým hlasem.
Měla na sobě oranžové tričko bez rukávů s mírným výstřihem, černé tříčtvrťáky a taky boty.
„Vy si z nás děláte legraci, že ano senseeeeei??" řekla druhá kunoichi ve stejném věku a zazívala.
Tahle měla naopak trochu kratší blonďaté vlasy stažené do dvou culíků a stejně hnědé oči jako ta předtím, na sobě černou vestu se zapínáním na knoflíky a bez výstřihu. Měla také tříčtvrťáky, jenže bílé a boty měla černé.
„Tak Kai seseeeei!!! Posloucháte nás vůbec?!?" naléhala na senseie třetí a poslední studentka.
Měla po ramena dlouhé červené vlasy a duhové, hnědo-zelené oči. Nosila černé boty jako ostatní, krátké černé kraťasy, přes které nosila ještě kratší sukni tmavě rudé barvy a černou vestu na zip s malým výstřihem. Čelenky se znakem vodopádové vesnice nosily všechny tři uvázané okolo krku.
Jejich sensei se na ně zmučeně podíval, ale nic neříkal. Potom obrátil svůj zrak k nebesům a dožadoval se od boha vysvětlení, co udělal tak hrozného, že zrovna on musí mít v týmu samé holky a ještě k tomu takovýhle třeštidla. Byl to statný chlap, poměrně vysoký, měl černé rozcuchané vlasy, pod kterými se mu leskla jeho čelenka. Měl dlouhé černé kalhoty, černé boty a černé tričko s dlouhým rukávem, přes které nosil modrou vestu.
„Jak dlouho hodláte ještě pokračovat s tím divadýlkem?" zeptal se jich Kai sensei a povytáhl obočí, „tak na co čekáte!? Mazejte a honem!"
Jeho žačky se jen nabručeně otočily k řece a vstoupily na hladinu.
V tom si jedna z nich všimla, jak okolo nich něco proplouvá. Nejdříve si myslela, že je to jen kus kmene, na kterém je nějakej bordel, ale když to bylo blízko ní, všimla si, že ten "bordel" vypadá jako člověk. Zhrozila se toho, ale hned potom pro něj skočila a tahala ho na břeh.
„Yuyu co to děláš?" zeptali se obě dvě holky blondýnky.
„Rychle, pojďte mi pomoct! Je tu nějaký člověk!" křikla na obě dívky Yuyu. Když si ho všimli, hned jí s ním začaly pomáhat. Byl asi tak stejně těžký jako dvě z nich dohromady, ale nakonec se jim ho podařilo společnými silami dostat na břeh.
Okamžitě si všimli, že krvácí a to hned na více místech. Kika (červenovláska) ho začala ihned prohlížet. Byla totiž zdravotní ninja. To už u nich ale byl i Kai sensei, který si byl někam odskočit a ptal se, co se stalo.
„Vytáhli jsme ho z řeky, je poraněný," informovala ho Miya (brunetka).
„Jak je na tom Kiko?"
„Žije ale má na kahánku. Tohle sama nezvládnu sensei. Musí hned do nemocnice," odpověděla mu. „Dobře, všichni se mě chytněte," řekl sensei a vzal neznámého raněného do náruče. Hned na to všichni zmizeli a objevili se v nemocnici.
„MÁM TADY VÁŽNĚ RANĚNÉHO," zařval Kai,a ihned se k němu seběhlo pár mediků. Kika jim objasnila co s ním je a jak je zraněný.
Medici ho hned vzali na sál, kde začal boj o jeho život. Kika byla doktorům po ruce, kdyby něco potřebovali a zbytek Kaiova týmu to sledoval zpoza prosklené stěny operačního sálu.

Zhruba po půl hodině téhle bitvy o jeho život začaly přístroje hlásit zástavu srdce. Medici dělali, co mohli. Všelijakými lékařskými technikami se snažili jeho srdce znovu rozběhnout, ale nic nepomáhalo. Všichni už si mysleli, že je konec a tak přestali. Medici od něj začali pomalu odcházet se sklopenými hlavami, když tu najednou začala z toho hocha vyzařovat obrovská červená čakra. Všichni včetně Kaiova týmu na to hleděli s otevřenou pusou a nevěděli, co mají dělat.
Nakonec se ta děsivá čakra obalila okolo toho mladého muže a jakoby se do něj vsákla. V tu chvíli se mu rozběhlo srdce a začal znovu dýchat.
Nikdo nebyl schopen ani slova a nikdo nedokázal říct, co se to tam zrovna stalo. Každopádně se z toho nejrychleji vzpamatovali medici a začaly ho zase obskakovat. Po další půlhodině rozhodli, že jeho stav je stabilizovaný a odvezli ho na pokoj s neustálím dozorem.

ZHRUBA DEN A PŮL POTOM NĚKDE U ŘEKY

„Stát!" zvolal Kakashi, „tohle je konec.“ pomyslel si.
Sakura a Hinata zastavily a otočily se na něj.
„Musíme se vrátit. Už jsme na hranicích této země," dodal Kakashi. Obě dívky chtěli hned něco namítnout, ale když viděli senseiův výraz zjistily, že je na tom stejně jako ony.
Nebyli hloupé. Taky si uměli dát dvě a dvě dohromady, ale stejně ve skrytu duše stále doufali, že ho najdou živého a vrátí se s nimi do Konohy. Jenže teď i ten malí plamínek naděje zmizel. Teprve teď, když jejich pátrání Kakashi odvolal, tak na ně dopadla ta skutečnost, že už ho nikdy neuvidí. Kakashi se tvářil jako na pohřbu, Sakura začala nezadržitelně plakat a Hinata se sesunula na kolena a propukla ve veliký pláč. Stále nechtěla uvěřit tomu, že ji opustil navždy. Co si teď jenom počne. Co bude dělat bez své životní lásky. Nemohla na to najít odpověď a ani nechtěla. Takhle tam nad ztrátou Naruta truchlili ještě dobrou půlhodinu, než se obrátili a vydali na zpáteční cestu.

Když o další den později dorazily na určené místo, všichni už na ně netrpělivě čekali. Jakmile se k nim dostali blíže tak všichni posmutněli. Nikdo se jich na nic nevyptával. Výraz v jejich tvářích a už jen ten fakt, že dorazili bez Naruta, jim prozradil všechno, co potřebovali vědět.
Chvíli tam jen tak mlčky stály, jako kdyby chtěli tím tichem uctít jeho památku. Pak se vydali na cestu zpět do Konohy.

Ani jednou za celou cestu nikdo nepromluvil. Když dorazily o pár dní později do vesnice, rozhodli se, že za Tsunade půjdou všichni.

„No konečně jste zpátky. Máte celkem zpoždění," oznámila jim Tsunade.
„Tak co se stalo?"
Hned se ale zarazila, protože si všimla jejich výrazu, který nevěstil nic dobrého. Přejela všechny přítomné ostrým pohledem, kterému nic neunikne a všimla si, že někdo chybí. Srdce se jí rozbušilo a v očích jí byl vidět strach.
„Kde je Naruto?" zeptala se.
Když Hinata uslyšela to jméno, začala zase nakrabovat. Ještě chvíli bylo ticho a Tsunade už se začala bát nejhoršího.
Ticho, nakonec přerušil Kakashi: „Naruto." Potom se zase odmlčel, jako kdyby mu něco uvázlo v krku, jako kdyby to nedokázal vyslovit nahlas. Pak to ale překonal a dokončil větu: „Padl." Tsunade na něj nevěřícně koukala, ale podle jeho pohledu věděla, že si z ní rozhodně nedělá legraci a tak schovala svůj obličej v dlaních, do kterých potichu plakala. Nikomu to nepřišlo divné. Všichni věděli, že k němu chovala mnohem hlubší vztah, než jen ke svému podřízenému.
„Jak?" to bylo jediné slovo, na které se zmohla. Ino, byla jako jedna z mála schopná o tom mluvit a tak jí to všechno vypověděla. Potom Tsunade všem zavelela rozchod.