Kdo jsem? 04

Kdo jsem? – část 4

Od té doby, co Naruto zmizel, uplynuly asi tři měsíce. Každý z Narutovích nejbližších se s tím vyrovnával po svém. Ale jedna osoba to nesla ještě opravdu zle a to Hinata. Vždy když byla ve svém pokoji, zamkla se a brečela si do polštáře. Probrečela tam klidně celé hodiny. Začala se stranit společnosti a všem se vyhýbat. Tsunade se s jeho odchodem vyrovnávala taky pomalu. Ale byla vůdcem vesnice a tak musela dát své osobní pocity stranou. Narutovo tělo nenašli, takže oficiálně byl nezvěstný. I přesto bylo jeho jméno už vyryto do památníku zabitých v akci.

VE SKRYTÉ VODOPÁDOVÉ

„Senseeei. Už toho tréninku dneska necháme," povykovala na Kai senseie všechna tři děvčata.
„No ták, vždyť tu jsme už celé dopoledne senseeei," přemlovali ho dál.
„Mohli bychom se jít třeba podívat na toho kluka, jak se mu daří," navrhla Yuyu a obě děvčata s ní souhlasila.
Kai sensei se na ně podíval a usmál se.
„Tak podívat, jak se mu daří jo? Jen se nedělejte holky, já vím, že se vám ten kluk líbí. Vždyť za ním chodíte skoro každý den," usmíval se na ně dál. Holky se jenom trošku začervenali a vyplázli na senseie jazyk.
Ale byla to pravda. Chodily za ním skoro každý den. A stejně tak, i že se jim líbil.

Bylo tomu týden po jeho nalezení, kdy už byl mimo nebezpečí života a všechny tři se na něj přišli podívat. Před tím si ho moc dobře neprohlédli. Byl totiž hodně od krve a starali se spíš o jeho zranění. Měl krásné blond vlasy, byl celkem vysoký, asi jako jejich sensei. Byl hubený a postavu měl vypracovanou. Jen jeho oči ještě neviděli, protože je měl stále zavřené. Na krku mu vysel nějaký přívěšek modré barvy. Nejspíš krystal. A byl pro ně záhada, protože nevěděli kdo to je a ani odkud pochází, což je lákalo ještě víc.

Potom ale Kai sensei souhlasil, že se na něj zajdou kouknout. Taky se o toho kluka zajímal, i když úplně jiným způsobem než jeho studentky.
Jednak ho zajímalo, co se mu stalo, ale ještě víc ho zaujala ta jeho červená čakra. Čtvrt hodiny na to už byli v nemocnici a stály u recepce.
„Jdete zase za ním holky?" zeptala se zdravotnice s širokým úsměvem.
„Hai," ozvalo se sborově.
„Tak to mám pro vás dobrou správu. Zrovna před půl hodinou se probral," usmívala se zdravotnice dál. První se z té správy vzpamatoval Kai sensei a zeptal se, jestli ho mohou jít teda navštívit. Když dostali souhlas, tak hned zamířili do jeho pokoje. Holky byli plné nadšení a očekávání ale ze všeho nejvíc zvědavosti. Takže celkem chvátaly a Kai sensei jim nestačil. Když došli až před dveře, tak náhle zastavily. Začaly být totiž nervo’zní, protože to bude poprvé, co s ním budou mluvit. Po chvíli si ale uvědomili, že na to až se probere, dlouho čekali a tak vstoupili.
Zrovna seděl u okna a díval se ven, a vypadal dost zmateně. Jakmile ale uslyšel, že někdo vstoupil tak se otočil.
Holky chvíli nic neříkaly a jen se na něj dívali. Konečně viděli jeho oči. Měl krásné velké modré oči. A díval se na ně taky se zvědavostí stejně jako ti tři.
„Kdo jste? A kde to jsme?" zeptal se po chvíli.
Holky se vzpamatovali a začaly se mu představovat.
„Já se jmenuji Yuyu," řekla bloncka s úsměvem, „tohle je Kika a tady to je Miya." Ukázala postupně na své kamarádky.
„A teď zrovna jsme v nemocnici ve skryté Vodopádové vesnici," dokončila Yuyu odpovědi na jeho otázky. Mezitím už k nim došel i Kai sensei a představil se.
„A jak se jmenuješ ty?" zeptala se děvčata.
„Vy to nevíte?" zeptal se trochu smutně a utrápeně.
Chvíly na něj koukaly a nevěděli, co mají říct, aby ho třeba neurazily. Uvědomil si, že pokud ho opravdu neznají, tak ta otázka vyzněla dost samolibě.
„Tedy ne jako, že bych měl být známí, jen jsem doufal, že mi to řeknete."
Těď už na něj koukali trochu s pochopením, protože si uvědomili, co se děje.
„Ty si to nepamatuješ?" zeptal se Kai.
Bloďák jen zakroutil hlavou.
„Ani jak se jmenuješ, ani kde bydlíš?" „
Ne, nic. Tedy vím, že jsem ninja. Ale nic víc."
„Kiko, doběhni pro nějakého medika," požádal ji Kai.
Kika poslechla a šla pro nějakého.
„No, a kde jsem se tady teda vzal, když mě neznáte a odtud taky nejsem?"
Tahle otázka byla mířená na Kaie ale odpovědi se chopila Yuyu: „Už jsou to dva měsíce, co jsme tě vylovili z řeky. Byl jsi vážně zraněný. A od té doby jsi byl v bezvědomí."
Dveře se otevřeli a dovnitř vstoupila Kika a hned za ní nějaký medik. Asi deset minut ho prohlížel a potom řekl, že trpí amnésií kvůli předešlému zranění hlavy. A že se nedá říct, kdy si vzpomene a jestli si vůbec někdy vzpomene.
Potom medik odešel. Kai sensei si řekl, že ještě dnes dojde za Kaienem-sama (což byl vůdce vesnice) a vysvětlí mu situaci. A taky že se ho zeptá, jestli by tu nemohl nějaký čas zůstat, než se dá dohromady.
„No asi už bychom ho měli nechat o samotě děvčata."
Holkám se ještě nechtělo ale senseie poslechli a už byli u dveří, když je bezejmenný (Doufám, že už jste si dávno uvědomili kdo to je, jestli ne, tak vaše smůla XD) zastavil: „Počkejte. Já bych se chtěl projít po vesnici."
Děvčata se hned nabídla, že ho provedou. Jen Kai sensei s tím moc nesouhlasil, protože doktoři říkaly, že by měl ještě pár dnů zůstat v nemocnici, ale nakonec povolil. Akorát narazili ještě na jeden problém. Neměl žádné oblečení vlastně jediné, co měl, když ho našli, byli kalhoty a ty byli hodně potrhané, takže se vyhodili.
To vyřešily tím, že mu Kai sensei půjčil alespoň pro začátek nějaké svoje oblečení, ale moc mu to nesedělo a tak se holky dohodli, že mu dohromady koupí nové a měli z toho ohromnou radost, že ho můžou oháknout. Už si představovali, jak si obléká různé věci a ony mu to hodnotí.
A tak nějak to i probíhalo.

„Když jsme tě našli, tak jsi měl na sobě oranžové kalhoty. Ale já si myslím, že by ti víc slušeli černé a k tomu bílé nebo šedé tričko," konstatovala Miya.
Asi půl hodinu ho nutily oblíkat do různých věcí, až se holky nakonec shodli na těch černých kalhotách a botách, světle šedivém tričku s dlouhým rukávem bez límečku, které mělo nahoře zapínání na knoflíky. Celkem se mu to i líbilo a tak byl spokojený. Ale holky si říkaly, že to chce ještě něco přes sebe.
Našli mu tam tmavě oranžoví plášť, který ovšem odmítl a tak mu vybrali ochrannou vestu ve stejné barvě, u které chvíli váhal, ale nakonec si ji vzal.
Holky, byli spokojené s oblečením, které vybrali a tak šli ke kase zaplatit. On si ani ty věci nesundal, jen z nich strhnul cenovky a podal je prodavačce.
Když vyšli z krámu, bylo už pozdě odpoledne a slunce pomalu zapadalo.
Děvčata dostala hlad a začala se rozmýšlet, kam se půjdou najíst. Najednou někomu hlasitě zakručelo v břiše, ale nebyla to ani jedna z nich. Všechny se na něj ohlédli a začali se smát.
Ani se nenadál a už ho táhli do svého oblíbeného bistra.
Holky si dlouho vybírali, co si dají k večeři. Zato on si okamžitě objednal rámen (překvapivě XD). Nevěděl, proč se tak rychle rozhodl pro rámen, ale došel k závěru, že mu nejspíš před tou nehodou nebo čím hodně chutnal.
Když se dal do jídla, tak mu bylo jasné, že je ramen jeho nejoblíbenější jídlo a měl radost, že už alespoň něco o sobě ví.
Při jídle se děvčata bavila o tom, jak mu budou říkat. Protože volat na něj, "hej ty" nebo "blonďáku" nebylo nic moc. Přemýšleli nad různými jmény, například Hano, Arashi nebo třeba Dan. On jen na to kroutil hlavou a přehraboval se ve své misce ramenu, když mu z ní něco vypadlo.
Podíval se a zjistil, že to bylo naruto.
Shýbl se a natáhl pro něj ruku a najednou se zarazil a opakoval si potichu: ,,Naruto, naruto, naruto..." Čím víckrát si to zopakoval, tím více mu to přišlo povědomě známé a něco uvnitř mu našeptávalo, že právě takhle mu říkali.
To už se na něj holky zvědavě koukali.
„Co se děje? Stalo se něco?" zajímaly se.
„No, myslím, že se jmenuji Naruto.“