Dědictví Bílé vlčice - Pokroky - část 7.

Kazemi a Kankurou

Kazemi celý rozhovor mezi Kankurem, Shirou a Sasukem vyslechla, a když slyšela kroky, tak se hned vypařila a zrovna do Gaarova pokoje, díkyjashinovi byl teď v Mlžné a tak tu nebyl.
A co jashin nechtěl v okamžiku, kdy vylézala z kazekageho pokoje narazila na toho muže, na kterého se snažila zapomenout.
„Co tady děláš?“ divil se Kankurou.
„Já?“ dělala nechápavou.
„Ano, ty,“ potvrdil Kankurou a byl to pro něho šok, že je tady a vůbec si neuvědomil, že je do půlky těla nahý.
Až teprve teď si všimla, že Kankurou má tváři škrábanec. „Kankurou?“
„Ano?“
„Máš rád násilí?“ zeptala se Kazemi.
„Co prosím?“ nechápal.
Kazemi mu přejela prsty po těch škrábancích, ale to neměla dělat, protože Kankurou si to vyložil špatně a náhle ji políbil. Odpoutala se od něho a vlepila mu facku na ty škrábance, takže z toho vznikl takový zvláštní znak. Ruka a na ní rudé škrábance.
„Ano, mám,“ odpověděl a zkusil své štěstí a znova ji políbil. Tentokrát se už nebránila a už neměla dost sil se bránit, protože po tomto toužila víc než myslela.
„Nepřestávej,“ hlesla a Kankurou a poslechl ji velice rád.
Na tuto noc oba dva nikdy nezapomenou a ráno se probudili a Kankurou s hrůzou zjistil, že je tři čtvrtě na devět. Rychle vstal, oblékl se a mžiku byl venku a akorát odbyla devátá, když vstupoval do kanceláře, to už na něho Baki čekal celý nervózní.
„Promiňte, že jdu pozdě, ale měl jsem velice rušnou noc a zaspal jsem,“ vychrlil ze sebe Kankurou.
„V pořádku,“ klidnil ho Baki.
Někdo zaklepal na dveře a v nich Kirana.
„Zdravím tě, Kan.“
„Taky a Bakiho-senseie znáš?“ optal se zcela nevinně Kankurou.
„Budeš se divit, ale ano.“ Pronesla vážným hlasem Kirana.
„To se divím, ale řekněte mi jak dlouho se znáte?“ zajímalo Kankura.
„Od dětství byli jsme v jednom týmu,“ prozradil Baki.
„Vážně?“ při přikývnutí se Baki rozvyprávěl a Kirana občas něco doplnila nebo upravila a tím Bakiho štvala.
„To mi zase nevyšlo!“ zahuhlal si pro sebe Kankurou.
„Říkal si něco?“ zajímalo Kiranu.
„Ale jenom, že tohle mi ušlo,“ řekl Kankurou.
„Že ty jsi nás chtěl dát dohromady?“ uhodil hřebík na hlavičku Baki.
„Jak jste to poznal?“ už nemělo smysl dál cokoli tajit, už to bylo venku. „Ano, chtěl jsem, aby jste byli – vy oba – šťastní,“ vysvětlil svoji pohnutku Kankurou.
„Jsi moc milý, ale, my nepotřebujeme, aby nás někdo dával dohromady, už jsme stejně svázáni,“ Kirana něco naznačila.
„Tím chceš říct…?“ Baki vyvalil oči a když Kirana kývla, tak Baki nejdřív zbledl pak se rozplakal a nakonec se vrhl Kiraně do náručí a jak ji pustil, tak se zeptal: „Vezmeš si mě?“
„Ano, vezmu,“ souhlasila.
„Počkat, počkat! Co se to tady u všech Loutek děje?“ chtěl vědět Kankurou.
„Není to jasné?“ řekl Baki.
„Já mu to vysvětlím,“ ujala se slova Kirana, „jde o to, že spolu, my dva, chodíme, tedy už jsme zasnoubeni, protože se milujeme a čekáme spolu dítě.“
„Páni,“ hvízdl Kankurou.
„Kankurou, mám pro tebe ty klíče!“

Kimm a Kiba

Vítězem se stala Kimm, protože Kiba se držel moc pozadu a taky to bylo naschvál. Sice mě bude urážet, ale od ní mi to tak nevadí, myslel si Kiba.
„Jsi baba,“ už to začalo, ale díky tomuto boji si Kiba uvědomil, že Kimm a to dítě jsou pro něho důležitější než si byl ochotný přiznat. Takový strach, že jí nebo dítěti něco stane mu způsobovalo takovou bolest jakou už nechtěl zažít.
Kimm si vůbec neuvědomila, že se Kiba změnil a to k lepšímu a i trénink mu šel daleko lépe.
„Jak to, že ti to tak jde a já jsem tak neschopná?“ čertila se Kimm.
„Z velmi prostého důvodu, jenom jsem si uvědomil, že tě miluji a to dítě je pro mě požehnáním, když jsem si to přiznal, tak jako by mi ze srdce spadlo obrovské břemeno,“ přiznal se Kiba.
„Vážně?“ ujišťovala se Kimm.
„Ano a až tohle skončí, tak bych tě chtěl požádat o ruku,“ prozradil Kiba.
„Já ti, ale nevěřím,“ odsekla Kimm.
„Třeba tě tohle přesvědčí,“ řekl Kiba a naklonil se k ní a políbil ji.

Bya vše sledovala a pro dnešek se stáhla. Věřila, že je vše překonáno a mohou se teď plně věnovat tréninku.

Kimm se vůbec nebránila a teprve při Kibově polibku ji to došlo!
„Už tomu rozumím a odpusť mi vše co jsem ti udělala,“ prosila Kimm.
„Vše je ti odpuštěno a taky by jsem zasloužil dostat pár facek za svoje chování.“
„Už jsem ti odpustila,“ řekla Kimm.
„Děkuji a jdeme trénovat?“ zeptal se Kiba.
„No jasně a mohl by jsi mě naučit ten trik, který jsi tu předváděl?“
„Jasně klidně a říkám tomu chvat Kiby.“
„Že mě to nenapadlo,“ řekla Kimm a zasmála se.
„Jen se směj, protože to bude naposledy,“ svěřil se Kiba.
„Dobře,“ Kiba nakonec souhlasil a naučil ji ten chvat Kiby, který spočíval v tom, že se soustředíte na jeden bod v mysli a když ucítíte mravenčení, tak si představíte jakoukoli situaci a vaši reakce. Tím, že budete tyto bojové situace neustále opakovat jakoby v transu, tak až ta situace nastane vaše tělo bude reagovat zcela automaticky a vaše reakce budou o to účinnější a rychlejší.
Kimm ho pro změnu naučila lépe využít chakru v boji, sice ji Kiba ovládal skvěle, tak přesto měl menší nedostatky.
A od toho poledne si vyměňovali znalosti a pátý den vzájemného učení si je zavolala Bya a oznámila jim radostnou novinu: „Jsem s vámi naprosto spokojená a rozhodla jsem se, že zítra máte volno a můžete dělat cokoliv chcete.“
„To je od tebe milé, ale my se raději budeme jeden od druhého učit a jak to, že se už neměníme?“ zajímalo Kimm.
„Z velmi prostého důvodu, protože vaše chápaní vlčí podstaty je už na jiné úrovni a tak již není zapotřebí vlčí podoby,“ vysvětlila Bya.
„Aha a je možnost, že se někdy změníme na vlky?“ zeptal se Kiba.
„Možnost tu je, ale velice malá, to se stane pouze ve dvou případech, že budete v ohrožení života nebo jeden z vás nezemře!“ teď jim Bya zasadila tvrdou ránu.
„Proč jsi nám to neřekla dřív?“ divila se Kim.
„Já myslela, že to víte, když jste vyslechli můj příběh, tak vám to mělo dojít. Já jsem – tedy byla – člověkem!“