Tajemství 2 aneb První pusou to nekončí (NaruHina)

„Naruto!“
Sakury hlas se roznesl po celé louce, dokonce i vyplašila hejno ptáků, které právě odpočívalo na jednom z nedalekých stromů. Ptáci se rozlétli do všech světových stran a raději se ani nedívali na osoby pod nimi.
Svým výkřikem vyrušila i zamilovanou dvojici ležící uprostřed louky.
„Co to do ní zas vlejo?!?!“ Ino se rozeběhla za svou kamarádkou, která vyskočila zpoza křoví a uháněla za Narutem.

Hinata sebou trhla a vyskočila na nohy, byla docela i naštvaná, že jí někdo přerušil tuhle krásnou chvíli. Podívala se po majiteli toho křiku. Slyšela, jak si Naruto taky stoupá a za chvíli cítila jeho ruku na její. Pořád se dívala Sakury směrem a lehce se usmála. To ten pocit, že jí její láska drží za ruku, jí hřál u srdce.

„Sakura-chan, už jsi tady? A kde je Kakashi-sensei?“ Usmál se na svou týmovou partnerku Naruto a dál stál ruku v ruce vedle Hinaty.
Sakura se zastavila kousek před nimi a po chvíli se vedle ní objevila udýchaná Ino.

„Změna plánu Naruto, musíme jít na cvičiště.“ Oplatila mu úsměv Sakura a pak sjela pohledem na Hinatu, ale její výraz se změnil. Nedívala se na ní jako na kamarádku, ale jako na soupeřku. Stejně jako se dívala na Ino před třemi lety.
Chytla Naruta za předloktí a silně zatáhla, aby ho uvedla do klusu.
Dříve spojené ruce se násilím rozdělily a ladným obloučkem se vrátily k tělům svých majitelů.
Hinata to vše sledovala a nevěděla, co si myslet. Připadalo jí, jakoby snad Sakura žárlila, ale moc si s tím hlavu nelámala. Věděla, že pro ní byl vždy Naruto jen kamarád.
Nechápavě se na Ino podívala a ta jen pokrčila rameny a rozpačitě se usmála.

„Sakura-chan, co se děje? Proč běžíme? A mohla bys mi pustit ruku? Ještě jí budu potřebovat!“
Ona však běžela dál a až po několika minutách povolila stisk a zastavila.
„Promiň Naruto, jen jsem si chtěla pospíšit, aby sensei nenadával.“ Zas nasadila andělský úsměv a jedním pohybem ruky se upravila rozlítané vlasy.
„A kde teda je?“ řekl trochu naštvaně Naruto.
„Eh, no víš, čeká na nás v Ichiraku.“
Když Naruto uslyšel o své oblíbené restauraci, tak i zapomněl na svůj vztek a rychlým krokem se vydal do svého svatostánku.

„Panebože, co to dělam? Proč s ním chci být o samotě? Proč ho chci dostat do nejdál od Hinaty?“
„Sakura-chan, mam něco na obličeji?“ Zvědavě se na ní podíval, bylo mu divné, že na něj tak civí.
„Ty jeho oči… Krucinál Naruto, já tě miluju!“
„Nee, to nic.“ Odvrátila od něj zrak, posadila se na volnou židli a objednala si jídlo.
Zanedlouho se oba pustili do svých ramenů a Sakura děkovala vyšším silám, že si blonďák nevzpomněl na Kakashiho.

Mezitím se dívky na louce pustily do boje. Hinata měla hodně navrch, asi proto, že byla stále vytočená z chování Sakury, a tak se do boje víc vžila. Pak si ale vzpomněla na ten překrásný moment, kdy se její rty setkaly s Narutovými. Vztek byl hned tatam a její soustředění jakbysmet.
Toho využila blondýna a silným kopem poslala Hinatu k zemi.
Díky tomu se probrala z tranzu a během okamžiku byla zas na nohou.

„Ino, já už musim jít, tak zas někdy, ahoj.“
Nechala tam Ino stát a vyrazila k domovu. Celou cestu zas vzpomínala na Naruta. Při každé vzpomínce na něj se jí svíralo hrdlo a po celém těle se jí rozlilo horko. Při představě, že ho znovu políbí jí zčervenaly tváře, ale doufala, že se to stane. Věřila tomu, musela ho ještě dnes vidět.
Proplétala se uličkami Konohy a na rohu jedné z nich se zastavila, trochu couvla a schovala se za zeď, vykukovala jí jen hlava.

„Tak já už půjdu domů.“ Naruto propnul ruce nad hlavou a pořádně se protáhl. Měl v sobě svou denní dávku ramenu, díky které se cítil plný síly, ale hlavně by si teď nejraději dal dvacet.
„Co? Tak brzy? Ale když chceš…Doprovodím tě, mam to cestou.“
Každým krokem se k němu víc a víc přibližovala, až se jejich ruce při každém kroku dotýkaly.
Jemu to nebylo nepříjemné, ale cítil se tak trochu provinile. Nepřipadalo mu to správné vůči Hinatě. Nenápadně se odděloval od Sakury, až to vypadalo celkem komicky.
Už viděl dveře domu, kde měl svůj byt. Otočil se na Sakuru, v úmyslu se s ní rozloučit, ale to co viděl ho zaskočilo.

„Teď nebo nikdy!“ Čekala až se otočí a už se k němu nakláněla, rukama obepnula jeho boky a přitáhla si ho blíž.
„Sakuro, co to děláš!“

Hinata se svezla po zdi k zemi, nechtěla to vidět, byla i ráda, že nic neslyšela. Možná by to bolelo ještě víc. Začalo jí bolet břicho, bylo jí na zvracení, točil se s ní celý svět. Pořád tomu nemohla uvěřit. Z očí jí stékaly potůčky slz, které se nedaly zastavit. Pěstmi zlostně mlátila do země.
Sebrala zbytek sil a zvedla se, utíkala pořád za nosem, slzy jí kalily zrak. Sem tam i klopýtla, ale běžela dál. Zastavila se až před sídlem svého klanu. Vběhla dovnitř a ignorovala Nejiho a Hanabi udivené pohledy. Ignorovala jejich volání. Chtěla být sama.

Lehce se od ní odstrčil, letmé dotyky rukou ještě zkousl, ale tohle už ne. Jakýsi vnitřní hlas mu říkal, ať to nedělá. Hlas srdce, možná lásky. Důležité bylo, že jí nechal stát před domem a zmizel za vchodovými dveřmi.

"Proč jsem tak naivní!" Propadla v hysterický pláč.Seděla na posteli a rukama pevně svírala peřinu. Ještě asi hodinu takhle brečela, pak si otřela slzy a rozhodla se, že nebude dělat ukvapené závěry.
Vždyť jí řekl, že se do ní zamiloval, a on nikdy nelže. Vždy dodrží své slovo, tak proč by zrovna jí podvedl.
Počkala, až bude zas mít normální oči, takhle opuchlé je snad ještě nikdy neměla. Vydala se do obývacího pokoje, nechtěla už být sama. Samota jí bolela, připadala si jako bezvýznamná osůbka mezi těmi důležitými, jako bezcenný kus čehosi, co nikdo nepotřeboval.
Hanabi se hned začala vyptávat, co se stalo. V tom někdo zaklepal na dveře.

Nervózně přešlapával přede dveřmi, přece jen to bylo sídlo nejvýznamnějšího klanu v Konoze, takže není divu, že cítil určitý respekt a možná i strach. O Hiashi Hyuugovi toho slyšel dost, takže se bál, aby jim snad neušpinil dveře. Ale strach přemohl stesk po dívce a tak tedy zaklepal.
Ve dveřích se objevil Neji, jako vždy s nic neříkajícím výrazem.

"Zdravim Neji, je doma Hinata?"
Nebezpečně si Naruta přeměřil a trochu pokrčil čelo. Nakonec usoudil, že mu jí přece jen zavolá.
"Hinata-sama! Je tu Naruto." A opět zmizel za pootevřenými dveřmi.

"Co budu dělat? Co jen mu řeknu? Budu dělat, že nejsem doma." S tímhle rozhodnutím vydržela asi pět vteřin a pak vstala a došla ke dveřím.
Z hluboka se nadechla a pomalu vydechla, nechtěla se před ním rozbrečet. Už tím omdlíváním ukázala, jak moc je slabá. Chytla za kliku a otevřela dveře.

Když ho uviděla, jak se na ní usmívá, tak se jí zas podlomila kolena. Něco na ní mluvil, ale ona to nevnímala. Sice si slíbila, že ho nejdřív vyslechne, ale nešlo to. Není tak silná, jak doufala. Před očima se jí objevila ta scénka. Pro ni přímo hororová, kterou už nikdy nechtěla vidět. Z očí se ji znova draly slzy, nechtěla být taková, ale nemohla dopustit, aby jí viděl brečet. Zabouchla mu před nosem a opřela se zády o dveře.
Připadala si hrozně, takhle prásknout dveřmi a nic neříct. Chtěla se omluvit, otřela slzy a znovu otevřela.
Bohužel tam ale nikdo nebyl. Byla naštvaná sama na sebe, že se nedokázala přemoct a být aspoň jednou v životě silná. Takhle přišla o jedinečnou šanci si to s Narutem vyjasnit.
Celá zoufalá si sedla na schůdek před dveřmi. Slunce už pomalu zacházelo za horizont a loučilo se s dnešním dnem krásnou paletou barev.
"Promiň Naruto, nedokážu to." Opřela čelo o skrčená kolena a litovala svého chování.
Z myšlenek jí rušilo hlasité cinkání, které vycházelo z zpoza zídky, ohraničující jejich pozemek. Ještě chvíli to snášela, ale pak vstala a rozhodla se zneškodnit činitele toho zvuku.
Popoběhla pár metrů a vykoukla přes vrátka na ulici. Nic neviděla.
Už se otáčela, že půjde zpátky, a v tom se zas ozvalo cinknutí. Viděla jen, jak malý kamínek padá k zemi.
Podívala se ke zdi. Otevřela vrátka a stoupla si před osobu sedící na zemi.

Zvedl zrak od kamínku v ruce a zahleděl se jí do očí. Nechápal, co se stalo, proč se tak chovala, ale to teď už bylo jedno. Byl rád, že ho našla, v to taky doufal. Možná proto házel kamínky na protější plot, na kterém byla snad naschvál přitlouklá železná, již značně zrezlá, deska.

"Naruto, já.." Nevěděla jak to říct. Už mu věřila, nepochybovala o tom, že jí nelže a ani jí nepodvádí. Proč by to jinak seděl skoro hodinu na špinavé zemi. Mohl jít klidně domů, ale on ne. Nešel.

Zvedl se, oprášil si kalhoty a pomalým krokem došel těsně před ní. Něžně jí obejmul, pohladil jí po vlasech a zašeptal jí do ucha: "To nic."

Přitiskla se k němu jak nejvíc to šlo a nehodlala ho pustit. Opřela si hlavu o jeho rameno a nedočkavě se zavrtěla. Ucítila pár polibků ve vlasech.
Natočila obličej jeho směrem políbila ho na tvář. Nebylo kam spěchat, teď už budou jen spolu a nerozdělí je ani Sakuřina brutální síla.