Hyuuga Kyoudai VII.

7. Nezumina minulost 1. část

„Tak, teď už bys měl být v pořádku. Ale aspoň dva dny si odpočiň. Musím teď jít.“
„Děkuji, Hokage-sama.“
„A Neji, vyřiď Nezumi, ať se za mnou co nejdříve staví.“
„Hai.“ odpověděl hnědovlasý kluk sedící polonahý na posteli. Začal si oblékat tričko. Pak pohlédl z okna. Venku bylo krásně. Slunce napínalo své paprsky do všech koutů Konohy. Pousmál se a vstal. Chtěl už vidět Nezumi.
Tou dobou se v malém pokoji na opačném konci vesnice začaly pomalu otevírat dvě zelené oči. Nezumi se posadila. V pokoji nikdo nebyl, ale slyšela nějaký hluk z vedlejší místnosti. Se zájmem si začala prohlížet pokoj, ve kterém byla. Kromě dek, ve kterých právě seděla a které se nacházeli kousek ode dveří, které vedly nejspíše ven, tu toho mnoho nebylo. V rohu naproti ní byl nízký čajový stolek se čtyřmi fialovými polštářky na sezení. V protějším rohu byla poměrně velká skříň z olšového dřeva. Na zdi po její levé ruce byla rozsáhlá sbírka vějířů. Z přehlídky nejrůznějších barev a vzorů až přecházely oči. Zaujatě hleděla na vějíře a nemohla odtrhnout oči.
„Líbí se ti moje sbírka?“ ozvalo se od dveří. Nezumi vzhlédla. Stála tam Tsunami a prohlížela si ji.
„Je to nádhera!“ odpověděla nadšeně.
„Dík,“ usmála se Tsunami, „nedáš si něco k jídlu? Musíš mít hlad.“
„Jo, docela mám. Díky.“, přikývla Nezumi. Tsunami zmizela v chodbě a za chvíli se vrátila s velkou porcí sushi.
„Pojď, vezmeme si to na zahradu“, mrkla na Nezumi a nohou, protože ruce měla plné, odsunula dveře do zahrádky. Zahrada byla malinká a obehnaná nízkou zídkou. Působila však velice útulně. Po kamenné cestičce, která vedla ode dveří, se dalo dojít buď k malému jezírku nalevo, nebo ke kulatému dřevěnému stolku se třemi židličkami napravo. Tsunami zamířila ke stolku a Nezumi jí následovala. Posadily se a se slovy „Itadakimasu!“ se pustily do jídla.
„Ehm, Nezumi, řekni mi o sobě něco.“ prolomila ticho Tsunami. „Neji mi o tobě řekl snad všechno, co o tobě věděl, jakou tě znal… Ale předpokládám, že ses za těch osm let změnila. A co si vlastně celou tu dobu dělala, kde si bydlela? Je toho tolik, na co se tě chci zeptat…“
„Eh… Je to spousta otázek a dlouhý příběh. Nevím, kde mám začít.“ usmála se rozpačitě Nezumi.
„Od začátku!“ vykřikla Tsunami s pobaveným výrazem. „Co se dělo po tom co si odešla z vesnice?“
„No… Určitě ti Neji říkal o té čelence, kterou mi dal těsně před tím, než se za mnou zabouchla brána Konohy.“
„Jasně. Když mi to vyprávěl, skoro jsem se rozbrečela.“ usmála se trošku posmutněle. „Ale pokračuj.“
„Dobře. Takže asi taky víš, že v ní byl schovaný dopis o tom, že jsme sourozenci. Tehdy, když jsem si to přečetla, na chvíli jsem úplně zapomněla, co se před pár minutami stalo. V tu chvíli jsem si připadala jako nejšťastnější člověk na světě, ale tu radost hned zase vystřídal smutek, protože mi bylo jasný, že už ho možná nikdy neuvidím. Měla jsem z toho prostě dost smíšený pocity. Nevěděla jsem, jestli mám skákat radostí nebo brečet. Ale v tu chvíli jsem s tím nemohla nic dělat, proto jsem se jenom těšila z toho, že mám alespoň trošičku rodinu. Uklidnila jsem se a šla po hlavní cestě a po asi hodině a půl jsem došla do takový malý vesničky. Abych pravdu řekla, asi měsíc jsem tam kradla jídlo. Do teď se za to stydím…“
„Myslím, že nemáš proč. Snažila ses přežít…“ namítla Tsunami.
„Jo, ale lidi z vesnice to takhle nebrali. Brzy přišli na to, že jsem to já, kdo krade jídlo, a začali si na mě dávat pozor. Pak se mě ale ujala jedna stará paní. Měla jsem štěstí, byla strašně milá. Jmenovala se Yukina. Chovala se ke mně jako ke své vnučce. Za to, že jsem jí pomáhala s domácností a různými prácemi, jsem u ní mohla bydlet. Ale jak jsem řekla, už byla stará a rok na to umřela. Vesničané tvrdili, že je to moje vina. Chtěli, abych odešla z vesnice. Nic mě tam už nedrželo, tak jsem odešla.“
„Počkej, to jsi rok žila tak blízko Konohy?“
„No… vlastně ano. Ani potom jsem se nikdy příliš nevzdalovala od vesnice. Vlastně jsem za hranicemi Země ohně byla pouze dvakrát.“ pousmála se Nezumi.
„A kam jsi pak tedy šla?“
„Teď to bude asi znít trochu zvláštně, ale žila jsem v lese. Tou dobou mi bylo devět let. Díky Yukině jsem se naučila spoustu věcí, které mi pomáhaly žít i mimo lidská sídla. Například mě naučila rozeznávat spoustu druhů rostlin. Věděla jsem třeba, co použít, když jsem se někde zranila. V lese několik kilometrů od té vesnice jsem objevila strom s velkou dutinou u země. Postavila jsem si tam takovej malinkatej přístřešek. S vodou nebyl problém, kousek odtud byl potok s pitnou vodou. Horší to bylo s jídlem. Ze začátku jsem často měla hlad. Snažila jsem se vyrábět různé pasti, ale málokdy byly úspěšné. Jednou při průzkumu lesa jsem narazila na místo, kde se předtím nejspíš bojovalo. V okolí jsem našla nějaké kunaie a shurikeny. Když jsem měla zbraně, rozhodla jsem se lovit.“
„To zní, jak nějakej příběh z pravěku, kde lovili mamuty.“ začala se Tsunami smát.
„Dokážeš si vůbec představit, jak je těžký něco ulovit, když máš jenom kunai a žádný zkušenosti?!“ namítla pobaveně Nezumi.
„Ne, ale ono to tak fakt vyznělo.“ smála se Tsunami dál.
„Ok, chápu. Takže, Nezumi Neandrtálec Hyuuga se vydala na lov.“ Obě se začaly smát. „Ne, teď vážně. Sice jsem se rozhodla lovit, ale v podstatě jsem držela kunai poprvé v ruce. Tady začala moje cesta shinobi. Začala jsem trénovat a vzhledem k volnému času během dne, který mi umožňoval cvičit téměř pořád, jsem se docela rychle zlepšovala. Časem jsem i zjistila nejlepší způsob, jak lovit třeba srnky. Měla jsem pak jídlo na delší dobu dopředu. Když už jsem si byla schopná obstarat jídlo, kdykoliv jsem potřebovala, říkala jsem si, že bych takhle mohla klidně pár let žít, než se budu moci pokusit vrátit se do vesnice. Asi půl roku po tom, co jsem našla ty zbraně, jsem si ulovila srnku jako vždycky, ale když jsem k ní šla, že jí dorazím, něco se přede mnou mihlo a srnka byla pryč. Otočila jsem se směrem, jakým zmizel ten zloděj. Stál tam na větvi a smál se. Samozřejmě jsem na něj začala křičet, ať mi vrátí moje jídlo, ale on se mi jenom dál smál. Naštvaně jsem se napřáhla, že po něm hodím kunai, ale v tu chvíli se za mnou ozvalo ‚Chcípni, ty spratku!‘ a zatmělo se mi před očima.“