Hyuuga Kyoudai VI.

6. Nenávist

„Ehm, Tsunami, kam mě to táhneš?“ zeptala se s odevzdaným úsměvem Nezumi.
„Musím tě představit svým přátelům. Hlavně svému týmu, těm jediným jsem řekla, že mám sestru.“ odpověděla Tsunami s obrovským nadšením v hlase.
„Tsunami… Já chci také poznat tvé přátele a teď když jsem konečně zpátky, si to tady chci pořádně prohlédnout, ale ráda bych si trochu odpočinula. Jsem unavená a potřebuju se umýt.“ namítla Nezumi.
„To zvládneš! Jenom najdeme Rena a Soru a zbytek ti představím zítra.“
„Prosím, Tsunami, já-“ Nezuminy zesláblé nohy už nedokázaly běžet. Podlomily se jí a ona skončila na kolenou.
„Nezumi!“ vykřikla Tsunami a rychle si k ní klekla. Všimla si, že se jí třesou ruce. „Ona je fakt vyčerpaná,“ na malou chvilku jí kolem očí naskočily žilky a zase hned zmizely, „a nemá téměř žádnou chakru. Nechápu, že se v tomhle stavu byla vůbec schopná hýbat.“
„Tak vstávej, vezmu tě ke mně domů.“ řekla Tsunami a vytáhla těžce oddychující Nezumi na nohy. „Tak pojď.“ pobídla ji a pomalu s ní vykročila směrem k sídlu klanu Hyuuga.
„Tsunami… Díky…“ řekla vděčně Nezumi.
Když dorazily k vstupní bráně, kterou zdobily znaky Hyuuga klanu, Nezumi se váhavě zastavila. Vzpomněla si na svůj život tady. Na to, jak si hrála s Nejim, jak šplhala po stromech v tom háječku za domem, ale i na to, jak se k ní všichni chovali, zvláště její strýc Hiashi. Při vzpomínce na něj, jí přeběhl mráz po zádech.
„Nezumi?“ zeptala se nejistě Tsunami. „Všechno v pořádku?“
„Co? Jo, v pořádku. Jen jsem se zamyslela.“ odpověděla a vkročila branou dovnitř. Když procházely kolem prvních domů, ve kterých bydlela hlavní rodina, všimla si, že na ní všichni koukají.
„Hej, proč na mě všichni tak zírají?“ zašeptala.
„Nejspíš proto, že už tě dávnou považují za mrtvou.“ odpověděla Tsunami, jako by to byla běžná věc.
„Nedávali mi ani nejmenší šanci.“ pronesla Nezumi trochu užasle. „Pche, úplně mě podcenili!“ řekla naoko naštvaně, ale pak se usmála. Představovala si, jak se asi bude Hiashi tvářit až zjistí, že žije.
„Hej, vy dvě!“ ozval se jim za zády povědomý hlas. Obě se otočily, ale než stačila Nezumi postřehnout, kdo to vlastně je, udeřila ji jeho pěst do tváře. Dopadla na zem, ale hned u ní byla Tsunami a pomáhala jí posadit se. Když vzhlédla, uviděla nepříčetný výraz muže, kterého nenáviděla.
„Dlouho jsme se neviděli, Hiashi-san.“ řekla posměšným hlasem.
„Na někoho, kdo právě dostal přes hubu, si docela dovoluješ,“ odpověděl pohrdavě, „ale hlavní je to, že ses opovážila vrátit se do vesnice!“
Nezumi se postavila a pohlédla mu do očí. Stále v nich cítila ten chlad. Nenáviděla ho, chtěla ho zabít. Trochu se lekla, když si uvědomila, jaké myšlenky jí létají hlavou, ale podvolila se jim. Nechala vztek, aby ji naplnil. Levé předloktí jí začalo pálit. Nevšímala si toho, věděla, že to není nic vážného. Jen znamení, že dochází k částečné přeměně. Potřebovala pomoc svého bijuu, neměla teď dost síly. Hiashiho naštvaný pohled, se změnil v lehce překvapený, když si všiml, co se s Nezumi děje. Začaly se jí prodlužovat špičáky, její zorničky změnily tvar na úzké štěrbinky, na tvářích se jí začaly objevovat dva krátké pruhy a její uši se zašpičatěly.

„Zrůdo! Necháváš toho démona, aby tě ovládal!“ křikl na ní Hiashi.
„Nibi mě neovládá. Jen mi propůjčuje část své síly, jako daň za to, že může žít v mém těle.“ řekla mu chladným hlasem.
„Nezumi… Nezumi, co se to sakra děje? Jakej démon, jakej Nibi? A jak to, že ses takhle změnila?!“ chrlila na ní Tsunami otázky. Nezumi se na ní podívala, a pak posmutněle sklopila oči.
„Pak ti to vysvětlím. Teď tu mám něco, co chci udělat… UŽ DLOUHÝCH OSM LET!!!“ zakřičela a rozeběhla se proti Hiashimu. Ten na ní vyděšeně pohlédl, vycítil sílu, která se za tou přeměnou skrývá. Zaujal obranný postoj a čekal, jak zaútočí. Když byla Nezumi u něj, odrazila se a saltem ho přeskočila. V letu spráskla ruce a vykřikla: „Byakugan!“
„Cože?“ prolétlo Hiashimu hlavou, ale to už stála Nezumi za ním. Koutkem oka zahlédl, jak se napřahuje k úderu.
„Nesmím ji nechat cokoliv udělat!“ pomyslel si. Pak si uvědomil, jak silnou zbraň proti ní má. Vztyčil před sebou ukazováček a prostředníček a zaměřil se na Nezuminu pečeť na čele. Nezumina ruka se zastavila necelých pět centimetrů od jeho zad. Chytla se za hlavu a s křikem se svalila na zem. Její tělo se vrátilo do normální podoby a na čele se jí objevila zářící pečeť. Tsunami si až teď uvědomila, že vlastně nebyla vidět.
„Jak ponižující, že?“ začal se Hiashi smát, „Jako člen vedlejší rodiny proti mně nemáš šanci!“. V tu chvíli už to Tsunami nevydržela. Došla až k Hiashimu, zaťukala mu na rameno a v momentě, kdy se otočil, mu vrazila pěstí, do které soustředila obrovské množství chakry, takovou ránu, že odletěl několik metrů daleko. Tsunami pohlédla na Nezumi. Ta ležela v bezvědomí na zemi. Vypadalo to, že Hiashi byl donucen zrušit tu mučící techniku, přesto měla v obličeji pořád ten zmučený výraz. Věděla, jak to bolí, už to jednou taky zažila. Bylo jí deset let, když se dozvěděla, že má sestru a co s ní vůdci klanu udělali. Tenkrát přivolala několik draků, kteří všechny málem pozabíjeli. Byla vzteky bez sebe.
Zatřásla hlavou, aby z ní vyhnala tu vzpomínku. Sehnula se a chtěla Nezumi zvednout, ale když jí přetočila na záda, probrala se. Mdlým pohledem se podívala na Tsunami. Ta ji beze slova zvedla, podepřela ji a vedla ji jejich původním směrem.
Tsunamin byt, nebo spíš byteček, tvořily dvě místnosti. Kuchyň a obývací pokoj, ve kterém i spala. Dovedla Nezumi k neustlaným dekám.
„Lehni si a vyspi se. Myslím, že to potřebuješ.“ mrkla na ni, „Doufám, že ti nevadí ten nepořádek.“
„Ne, to je v pohodě.“ řekla Nezumi, lehla si a okamžitě usnula. Tsunami se jen usmála a odešla do kuchyně.