Hyuuga Kyoudai V.

5. Nee-san?

Neji běžel, jak nejrychleji uměl. Pohled na jeho téměř umírající sestru ho k tomu nutil. Nechtěl ji ztratit hned po tom, co se po tolika letech opět shledali. Kličkoval lesem a před sebou mezi stromy už spatřil hlavní cestu vedoucí ke Konoze. Vyběhl na ní, prudce zahnul doprava a pokračoval v běhu. Uviděl před sebou běžet jiného ninju, ale nijak tomu nevěnoval pozornost, až když byl blíže, poznal, kdo to je.
„Tsunami!“ zakřičel na kunoichi. Mladá dívka s tmavě hnědými vlasy staženými do dvou culíků, temně modrýma očima a ochrannou čelenkou Konohy na čele se otočila.
„Neji!“ pohlédla na něj překvapeně a počkala, až ji dožene, pak se k němu přidala. Zrak jí sklouzl na děvče, které držel v náručí. „Kdo je to?“ zeptala se.
„Asi mi to nebudeš věřit, ale tohle je…“ odmlčel se, ale pak pokračoval, „tvoje starší sestra.“
„CO?!“ vykřikla, ale v tom momentě zakopla a plácla s sebou o zem. „Au… Hej, Neji, počkej na mě!“ zařvala na rychle se vzdalujícího Nejiho. Ten však nevypadal, že by měl v plánu na ni čekat, tak se zvedla a rozeběhla se za ním. Po chvíli usilovného sprintu ho dohonila. „Takže… Tohle je Nezumi?“
„Přesně tak.“
„Mno… Proč je v bezvědomí?“ otázala se podezřívavě.
„Je zraněná, už ztratila hodně krve. Musím ji dostat k Hokage-sama.“
„Ale proč je zraněná?“ pokračovala v otázkách.
„Řeknu ti to potom, teď není čas na nějaké vysvětlování. Běž napřed a řekni Hokage-sama, ať nám vyrazí naproti!“ řekl a Tsunami se beze slova rozeběhla napřed. „Prosím, pospěš si, Tsunami. Věřím ti.“
O několik minut později se Tsunami vřítila do Tsunadiny kanceláře. Dřív než se Tsunade stačila zeptat, co se děje, začala Tsunami vysvětlovat. Nejdřív na ni Tsunade hleděla trochu nedůvěřivě, ale nakonec vyrazila k hlavní bráně s Tsunami v patách. Když k ní dobíhaly, spatřila Nejiho nesoucího bezvládné tělo. Doběhla k němu a řekla mu, ať ji položí na zem. Okamžitě začala kontrolovat, jestli všechny důležité orgány fungují. Na tváři se jí objevil překvapený výraz.
„To je zvláštní, všechny orgány pracují normálně až na to, že mnohokrát pomaleji.“ řekla Tsunade.
„Jak je to možné?“ zeptala se Tsunami.
„To nevím. Ale slyšela jsem o technice, která ti umožní zpomalit veškeré tělesné funkce, ale upadneš do bezvědomí, protože mozek také pracuje příliš pomalu. V jejím případě by to zpomalilo i krvácení. Pokud tuto techniku umí, udělala to záměrně a svěřila se do Nejiho rukou.“
„Počkat, těsně před tím, než omdlela, udělala takovou zvláštní pečeť. Mohlo to být ono?“ zeptal se Neji.
„Opravdu nevím. Dosud jsem se s touhle technikou nesetkala,“ odpověděla Tsunade, která mezitím začala léčit Nezumin bok, „ale z toho, co jsem slyšela od jedné kunoichi ze Skryté vodopádové, je to i dost riskantní technika. Pokud jsi v bezvědomí, nemůžeš ovládat průběh jutsu a může se ti zastavit srdce. Také tuto techniku nemůžeš přerušit, musí to udělat někdo jiný tak, že ti vrátí tep do normálu.“ řekla a přiložila obě ruce na Nezumin hrudník. Z jejích rukou začala pulzovat chakra, kterou se snažila rozbušit její srdce. Tsunade ucítila slabé škubnutí hrudníku, pak s sebou Nezumi trhla víc a prudce se nadechla. Začala zhluboka a rychle oddechovat. Tsunade opatrně zvedla ruce z jejího hrudníku a pozorovala ji. Do její pobledlé tváře se začala vracet barva. Po chvíli se její dech zklidnil a pomalu otevřela do teď křečovitě zavřená víčka. Když je otevřela, začala se rozhlížet kolem sebe. Byli kolem ní tři lidé. Mladě vypadající žena s vážným výrazem ve tváři, dívka jen o něco mladší než ona v žluto-fialovém oblečení, o které si okamžitě pomyslela, že musí být cvok, když se takhle obléká, a Neji, který se tvářil hrozně ustaraně a hned, jak na něj pohlédla, na ní vyhrknul:
„Nezumi, jak se cítíš?“
„Um, já… Nic mě nebolí.“ řekla a sáhla si na bok, kde pod ohořelou látkou jejích šatů ucítila hladkou a zhojenou kůži. Pak se podívala na svoje ruce.
„Aa, toho jsem si prvně nevšimla. Ukaž.“ pobídla ji Tsunade. Chytila ji za ruku, na chvilku k ní přiložila svoji a totéž udělala i s druhou rukou. „Hotovo,“ usmála se, ale zase hned zvážněla, „ale s touhle technikou dávej pozor. Je nebezpečné ji používat, pokud u tebe nebude jiný lékařský ninja.“ Otočila se a chtěla odejít, ale ještě se ohlédla a dodala: „Nebo tady Tsunami.“ Všichni tři chvíli hleděli na odcházející postavu.
„Takže ty jsi Tsunami?“ zeptala se Nezumi a posadila se. „Já jsem Nezumi, těší mě.“ řekla a s úsměvem jí podala ruku. Tsunami ji váhavě stiskla. V tu chvíli s sebou obě trhly a pohlédly na sebe. V okamžiku, kdy se jejich ruce dotkly, se oběma vybavila 8 let stará vzpomínka. Vzpomínka na den, kdy byl celý klan shromážděn u hlavní brány, vzpomínka na krátký moment, kdy se jejich zraky střetly, vzpomínka na ten zvláštní neznámý pocit, který jim sevřel vnitřnosti při pohledu do očí té druhé. Tsunami si bezmyšlenkovitě sundala z čela ochrannou čelenku, která skrývala pečeť. Pečeť ptáka v kleci.
„Opravdu je to ona. Ta dívka s modrýma očima, kterou jsem tehdy zahlédla. Ale proč? Proč ten zvláštní pocit?“ Nezumi se trochu zamračila a hleděla jí do očí.
„Nezumi, je tu něco, co bys měla vědět…“ prolomil ticho Neji. Nezumi i Tsunami se na něj otočily. „Totiž… Tsunami je… tvoje mladší sestra.“ dořekl. Na Nezumině tváři se objevil výraz, v němž se mísila nevěřícnost s překvapením. Pomalu otočila hlavu na Tsunami. Ta se zhluboka nadechla a s provinilým úsměvem řekla:
„Vítej zpátky, onee-san!“
Nezumi se nahrnuly do očí slzy. Sklonila hlavu a začala je rychle utírat. V tom ji někdo obejmul. Zvedla hlavu a ucítila v obličeji vlasy jednoho z culíků na Tsunamině hlavě.
„Takže my tři jsme sourozenci? To je… to je… neuvěřitelný… Já nevím, co říct. V jednom dni, potkám svýho bráchu, se kterým jsem se neviděla 8 let a zjistím, že mám i sestru.“ řekla dojatě. Po tvářích se jí kutálely slzy.
„Přestaň brečet,“ mrkla na ni Tsunami, „musíme dohnat to, co jsme za ty roky zameškali.“ Vytáhla ji na nohy a táhla ji někam do středu Konohy. Neji se za nimi s úsměvem díval. Bál se, že by jejich setkání mohlo dopadnout špatně, ale když viděl Tsunamino nekryté nadšení, všechny obavy zmizely.