Akatsuki a letní desetiboj 05 - Blbí, až to bolí!

Čtveřice provinilců stála v řadě a čekala, až jejich Vůdce rozdýchá jejich pokus o vyhnutí se desetiboji. Všichni měli pohled zabodnutý do země nebo s ním čas od času bloumali po pokoji a modlili se, aby už tohle skončilo. Stáli tady už půl dne a Pein stále nevypadal, že by je mínil propustit. Naneštěstí se ale vyskytl ještě jeden problém.
V křesle u stolu popíjel medik čaj a snažil se být co nejméně nápadný. Byl si vědom toho, že tahle čtveřice mu zrovna nepoděkuje, ale ten zrzek mu slíbil, že ho ochrání.
Doufám, že toho bude schopen. pomyslil si při pohledu na Peinova záda. Tahle banda je dost divoká a někdy mám pocit, že dost nezvladatelná.
Do místnosti vstoupila modrovláska a přistoupila k zrzkovi.
„Stále je nemůžu najít,“ oznámila mu tiše.
Pein se zamračil. Jeho vztek a trpělivost dosáhly vrcholu. Rychlým vzteklým pohybem rozbil okno, před nímž stál. Hidan tiše zaúpěl.
To si ani trochu neváží cizí práce? Ví vůbec, jak dlouho jsem to okno měnil? Jashine, proč právě já?
„Tak kde jsou?!“ vyjel vztekle už poněkolikáté na muže před sebou.
Medik pomalu odložil hrníček, pomalu vstal a beze slova přistoupil k Peinovi, který se očividně pořezal.
„Už jsme ti říkali, že nevíme, Vůdče,“ snažil se stále ještě mírně odpovídat Itachi. Už toho začínal mít dost. Pein je tady naprosto bezdůvodně držel. Měl chuť ještě dodat, že by to Peinovi už dávno řekli, ale netušil, jaký by jeho slova měla dopad. Ještě bychom si vyslechli kázání na téma solidarita a loajalita a ochrana svých spolupracovníků atd.
„Někdo to vědět musí!“
„Ano, někdo to taky ví!“ zvýšil Uchiha hlas.
Pein se nyní už nemračil. Nyní se už tvářil jak ten nejčernější bouřkový mrak, který se kdy objevil na obloze.
„Doufám, že to bude spolehlivá informace, Uchiho.“
Černovlasý polkl. Měl na jazyku dost drzou odpověď a teď už se mu nechtělo s ní vyrukovat ven.
Medik se pokusil už poněkolikáté zachytit zrzkovu zraněnou ruku. Pein s ní ale neustále máchal kolem sebe a tak mu moc šancí k vyléčení zranění nedával. Aspoň chvilku, kdyby s ní přestal gestikulovat. Chvilku. Chvilililenku.
„Já čekám, Uchiho.“
„A co kdybychom se prostě zeptali: Ten kdo tu není, se přihlásí?“ rozhlédl se s úsměvem kolem sebe Kisame.
Pein do něho zabodl svůj pohled. Hned vzápětí Kisame letěl přes celou místnost - Vůdce dal průchod svému vzteku a své nelibosti.
Tohle bylo lepší než to okno. pomyslel si spokojeně.
„Žádné drzosti nikomu trpět nebudu,“ dodal nahlas.
„Jen jsem chtěl trochu odlehčit situaci,“ zvedal se pomalu žraločí muž a pomalinku, snad aby Vůdce nenaštval ještě víc, se plížil na své místo.
Zbylí tři naprázdno polkli.
Ještěže jsem nic neřekl. pomyslel si Uchiha a snažil se dělat, jakoby tam nebyl.
Jediný, na koho to udělalo pozitivní dojem, byl medik.
Hehe, zasloužil si to. No, vidím Peine, že je skutečně v tvých silách mě ochránit a udržet tuhle bandu v mezích.
Pein si promnul rukou čelo.
„Už vás všech mám dost. Jděte do svých pokojů a zůstaňte tam, dokud vás nezavolám.“
Čtveřice se spěšně vrhla ke dveřím.
„Krucinál, Uchiho, to se sem musíš tak cpát?“ vyjel Hidan na oproti němu podstatně menšího muže.
„Já že se cpu?“
„Kisame, ty blbe. Stojíš mi na noze.“
„Promiň, to není moje noha?“
„Koukej uhnout, skrčku!“
„Vůdče! On mi nadává!“
„A koho by se řekl, že je to noha?“
„No tvoje. Vždyť jsi to právě řekl.“
„Uch, mám něčí loket v žaludku.“
„Já ne, to Hidan.“
„Vůdče! On na mě shazuje něco, co jsem neudělal! Kakuzu! Fakt!“
„Mějte ohled na malé! Slyšíte! Malí dopředu!“
„Uchiho! Říká ti něco zákon: Silnější vyhraje?!“
„To není fér!“
„To není, ale fajn určitě.“
„Jestli okamžitě nezmizíte do svých pokojů a mně tak z očí, přísahám, že s vámi rozvážu doživotně smlouvu!“
Čtveřice v mžiku spořádaně opustila místnost.
„Tak takhle se na ně musí.“
„Byl bys tak laskav a dal mi konečně tu svou poraněnou ruku? Rád bych ti ji dal dohromady.“
„Och, jistě.“
„A Peine,“ přistoupila modrovláska k muži, „to okno spravíš.“

„Zetsu! Kolikrát ti mám říkat, že tady bude žlutý fáborek!“ rozčiloval se Deidara.
„Ne, tady musí být červený. Poslední byl žlutý,“odpověděla mu černá půlka.
„Tak to se pleteš, tady určitě bude černý,“ protestovala bílá
„Říkám vám, že poslední byl oranžový, že jo, Tobi!“
„Chrrrr.“
„Oranžový určitě poslední nebyl.“
„Teď musí být černý.“
„Tobi!“
„Chrrrr.“
„Černý!“
„Červený!“
„Černý!“
„Červený!“
Deidara zatnul zuby a ruce v pěst a poodešel kousek dál. Měl chuť popustit uzdu své fantazii a vyrobit pár hezkých zvířátek.
Takhle už se to táhne od rána. Začali jsme připravovat běžeckou trať dlouhou 69,9 km a zatím jsme zvládli 5 km. Přičemž každý 1 km dáváme fáborek. Já věděl, že určit Zetsu jako hlavního organizátora nebude dobrý nápad. Jeho dvě půlky měli co dělat, aby se dohodli na tom, která barva bude následovat a když do toho ještě mluvím já…
„Červený!“
„Černý!“
Kde je vlastně Tobi? Deidara se vztekle rozhlédl. Další element, který mu už od rána pije krev. Majitel oranžových fáborků.
Jsem si jistý, že poslední byl oranžový. Tobi to určitě ví a potvrdí mi to. Musím ho najít. Určitě zase někde spokojeně chrápe.
„Tobi!“
„Deidara-senpai?“
Deidara leknutím nadskočil.
„Tobi, kolikrát ti mám říkat, abys na mě nemluvil zezadu?“
„Jste nervózní? To se stává. Před tak velkou událostí jako je desetiboj…“
„Tobi, jaký byl poslední fáborek?“ přerušil ho netrpělivě blonďák. Vůdce ani neví, že jsme šli připravovat desetiboj. Nikdo z nás ale netušil, že nám pět km zabere skoro celý den…
„Poslední fáborek?“ zamrkal zmateně Tobi svým jedním okem.
„Ano, poslední fáborek,“ přikývl umělec. „To je fáborek, za kterým už žádný jiný nejsou.“
„A Deidara-senpai chce vědět, jakou měl barvu?“
„Ano, chci vědět, jakou měl barvu.“
„Aha.“
„A?“
„Nevím, jakou měl poslední fáborek barvu,“ pokrčil maskovaný rameny.
„Jak to, že to nevíš! Vždyť jsi ho tam musel dávat!“
„Já?“
„A kdo jiný?“
„Tak třeba ty.“
„Já ho tam určitě nedával. Víš co, běž se tam zaběhnout podívat a zjisti, jaký má poslední, to je odsud první, fáborek barvu.“
„Hai, už běžím, hned jsem zpátky,“ odpověděl Tobi a byl v tahu.
„To je dobrý, spěchat zase nemusíš.“
„Červený!“
„Černý!“
„Červený!“
„Přestaňte se dohadovat. Tobi se běžel podívat, za chvíli budeme vědět, který je ten poslední.“
„Tobi už je zpátky a hlásí, že poslední je oranžový!“
„Haha, říkal jsem to!“ zvolal vítězoslavně Deidara a spokojeně se rozhlédl kolem.
„A jaký fáborek následuje po oranžovém?“
„Červený!“
„Černý!“