Hra na pravdu 1. část

Jedna Hime

Dřevěná kolečka u mojí postele vrzala. Potichu, skoro neznatelně. Všimla jsem si toho možná jen já. Tiché dřevěné vrzání… probudilo mě to. Lehké kroky, vrzání koleček, tlukot srdce, pravidelné nádechy. Zdravotní sestra tlačila moje lůžko ven, na zahradu. Pomalu přenesla přední nohy přes práh, skoro jsem to necítila. Pak zvedla čelo postele. A zase jsem jela… Zase se ozvalo krátké, ostré, avšak tiché vrzání. Cítila jsem na víčkách klidný vánek a sluneční paprsky, jak tančily, pomalu tančily ve své malé ranní hře… Jeden míjel druhý. Malé, jemně hřející paprsky. Neotevřela jsem oči…
Přejely jsme z dřevěné terasy na kameny vydlážděnou cestu. Zvuk se změnil. Byl… agresivnější? Ano, agresivnější. Ošetřovatelka tlačila postel před sebou. Plynule jsme se pohybovaly skrz záři slunce. Skrz svěží ranní vzduch. Milovala jsem to ticho, ten klid, který tu panoval. Zurčení vody… malé cinknutí, které se ozvalo, když se kapky vody tříštily o skalku. Lehkou harmonii tohohle lidmi zapomenutého místa.
Roztáhla jsem unavené prsty. Vítr se zvedl a listy začaly šustit v koruně stromu. Ošetřovatelka odešla, potichu, aby mě nevzbudila. Nevěděla, že nespím.
Otevřela jsem oči… pomalu, jako všechno, co dělám – alespoň poslední dobou. Ležela jsem venku, sama na zahradě… Do očí mi svítilo slunce. Zavřela jsem je. Budu ještě chvíli spát a potom si vezmu nějakou knihu. Nebo bych mohla koukat na vesnici, to mě vždycky naplňovalo. Nakonec je to moje malý dílo.
Už jsem skoro spala, když jsem znovu uslyšela kroky. Byly trochu hlasitější, hrubější… vzbudily mě.
Neotevřela jsem oči.
Kroky se přiblížily.
Neotevřela jsem oči.
Ten někdo – nejspíš ošetřovatelka – se zastavil.
Neotevřela jsem oči. Cítila jsem poryv vzduchu, silnější než předtím. Už to nebyl větřík, byl to vítr. Povlávaly mi dlouhé vlasy. Dříve blonďaté teď již šedivé, jako samo stáří. Zase jsem slyšela ten lehký, hravý zvuk umytých vlasů... Zvonění, které už jsem dlouho neslyšela. Neznámý do mě zavrtal svůj pohled. Byl to nepříjemný pocit. Lehké mrazení. Ale nepohnula jsem se. Pořád jsem dýchala jako spící. Byla to moje dokonalá hra.
Neotevřela jsem oči.
„Takže velká Godaime hokage si hraje na mrtvou?“
Řekl to muž. Mladý muž... hlubokým, avšak jízlivým hlasem. Věděl, že nespím?
Neotevřela jsem oči.
„Tak už sakra přestaň, vím, že nespíš.“
Co si to vůbec dovoluje takhle se mnou mluvit? Copak neví, kdo jsem? Právě, že ano.
Otevřela jsem oči. Naštvaně – jak jinak?
„Jako umanuté dítě,“ konstatoval. Slyšela jsem, jak mi začalo splašeně bušit srdce – nebo alespoň to, co z něj zbylo. Ta malá skořápka života…
Bum, Bum… Cítila jsem to ve spáncích, jak žílami protéká nová krev.
Bum, Bum… Cítila jsem to v konečcích prstů, jak mnou jemně pulzuje energie, o které jsem si už dávno myslela, že ji nemám.
Bum, Bum… Cítila jsem to v každém kousku svého věkem sešlého těla.
A pak jsem se uklidnila. Zavřela jsem oči. Někdo mě jen dostal do genjutsu. Já toho syčáka Asumu zabiju, až se mi dostane do rukou. To mu ještě spočítám! Co ho to ta Kurenai naučila. Spojila jsem ruce k sobě…
„Kai.“ Jednoduché… přerušit oběh chakry. Až teprve potom jsem si uvědomila, že žádnou chakru nemám… Zase se u mě projevilo moje staré já… já, které bylo Sannin, které bylo hokage… já, o kterém slyšeli všichni… já… legenda.
Jenže teď… teď už to nejde. Nikdo mě nemůže chytit do genjustu! Otevřela jsem oči, zase. Stále tam ten přelud stál… pořád tam byl, v obličeji chladný. Přemýšlela jsem, že jsem jeho obličej nikdy neviděla… schovával se za maskou. Přesto… byla jsem si jistá, že je to on. Vsadila bych na to krk.
Mlčeli jsme… oba… Proč? To nevím… možná proto, abych si mohla utřídit myšlenky. Zdali to bylo možné.
„Ty jsi mrtvý,“ jako bych ho z toho vinila.
„A ne poprvé,“ řekl… Jistě… člověk, který neumírá. Stál tu přede mnou… a něco chtěl.
„Chceš mě zabít?“ otázka… moje otázka.
„Ne,“ řekl… nezaváhal. Sakra. Lež!
„Nevěřím ti,“ mluvila jsem… křičela?
„Co chceš vědět?“ otázka… jeho otázka, „Abys mi věřila.“
„Nic od tebe nechci,“ uklidnila jsem se… trochu.
„Ale ano… jen to nevíš.“ Zatřásla jsem se. Měl studený hlas…
„Jak poznám, že nelžeš?“ otázka… moje otázka.
„Prostě mi musíš věřit.“ Bylo ticho… jenom ticho. Vybírala jsem si otázku… nedokázala jsem se rozhodnout.
Ze stromu… z toho stromu se snášel lístek… poletoval. Pomalu… klouzal si vzduchem a bylo mu jedno, kdo tu je. Bylo mu jedno, že já jsem byla hokage a ten přede mnou je největší z obávaného klanu… prostě se vznášel ve vzduchu… vzal ho vítr… a on odletěl. A s ním… s ním i moje ostražitost. Nevím, jestli to bylo dobře nebo špatně. Začala jsem se ptát. Rozhodla jsem se hrát tu jeho hloupou hru. Hru na pravdu.
„Co tady děláš?“
„Potřebuju něco vědět… ty to víš. A v tomhle domě,“ vyslovil to s odporem ve hlase, tvář stále klidnou, „není nikdo, kdo by mě mohl ohrozit… u ostatních informovaných lidí by mohl nastat problém.“
Mluvil… vysvětloval to, jakoby mi to mělo snad dojít samo. Jako bych snad byla stejná jako on.
„Teď já,“ řekl. Pochopil můj výmluvný pohled, „Je to součást naší malé hry na pravdu.“ Sedl si na zem. Bude to na delší dobu.
„Co se ti stalo?“ zeptal se. Tohle je moje citlivá stránka. Asi budu brečet… asi ano.
„Vlastně nic,“ odbila jsem ho. Skepticky se na mě podíval.
„Naše hra,“ zdůraznil.
„Dobře,“ řekla jsem s vědomím, že to bude bolet, „Chceš příběh nebo fakta?“
„Času máme dost.“
„Takže příběh.“

Kostka ledu ve skleničce cinkla… tím svým ledovým způsobem. Whisky se rozstříkla po průhledných stěnách, a pak v malých kapkách stékala dolů. Chtěla jsem se napít. Jak jsem sklenku zvedla, kostka popojela ke stěně… Dala jsem si loka. Led mě praštil do nosu… studilo to. Položila jsem to ošklivé… ošklivé pití. Podívala jsem se na něj nasupeným pohledem… začalo se trochu houpat… pomalu, lehce… ze strany na stranu, jako dětské houpačky na hřištích. Sklenka se mi smála… jako to dítě.
„Tsunade, Tsunade-sensei!“ Sakura! Jako na povel jsem vystřízlivěla.
„Co se děje?“
„To dítě… dítě z rodiny, která se přistěhovala. Má nějakou nemoc. Nikdo neví, co to je. Ničí mu to chakrovody,“ mluvila. Tou dobou jsme už byly na cestě k nemocnici.
„A pak taky,“ chtěla něco dodat, „Naruto je zase v nemocnici. Přehnal trénink.“
To by ale znamenalo…
„Vyhrála jsem sázku,“ řekla jsem ponurým hlasem.
„A sakra.“
Dorazily jsme do nemocnice, velmi spěšně. Rozrazila jsem ty dvoukřídlé vstupní dveře… Miluju ten pocit, když se na vás všichni udiveně podívají jen proto, že jste rozrazili jedny pitomé dveře. Prosoptěla jsem si to chodbou a podívala se k zavřenému pokoji.
„Výsledky testů!“ zakřičela jsem… okamžitě se ke mně natáhly asi troje ruce s vytištěnými papíry… jedny jsem si vzala. Pročetla jsem je… list po listu… ale nebylo tam nic, co by naznačovalo charakter viru.
„Kdy se to spustilo?“ zeptala jsem se.
„Její rodiče tvrdí, že první příznaky se objevily poté, co použila chakru,“ odpověděl někdo.
„Zkoušeli jste ji léčit pomocí jutsu?“
„Ne… kvůli příznakům choroby se domníváme, že se bude šířit díky lékařským jutsu.“
„Myslíte. Kvůli převodu chakry?“
„No… A-Ano,“ ten člověk – ať už to byl kdokoli – se choval, jako bych ho zkoušela z probírané látky. Prostě idiot.
„Jdu dovnitř!“
„Ale sensei!“
„Co, Sakuro?“
„Může to být nebezpečné… měla bych jít já.“ Za tohle jsem tu holku skoro obdivovala… nasazovala krk za staříky, jako jsem já.
„Jdu já, konec diskuze,“ řekla jsem. Nekompromisně. Sakura svěsila hlavu. Pramínky růžových vlasů jí padaly do obličeje. Každý jeden se pomalu sklouzl po jejím velkém čele, které na sobě tak nenáviděla.
Obrátila jsem pohled ke dveřím… a pomalu jimi prošla… Najednou jsem si nebyla tak jistá. Vážně to tu může skončit kvůli nějaký pitomý nemoci?
Ne, blbost. Rázným krokem jsem přešla až k posteli děvčátka… Ta holčička by měla právě chodit do prvního ročníku na akademii. Sáhla jsem jí na čelo… bylo až překvapivě horké. Musíme ji zchladit. Sedla jsem si na kraj postele… byla dost velká, aby se tam vešlo třeba pět takových, jako je to děvče. Dívala jsem se… a čím déle jsem ji pozorovala, tím víc se z neidentifikovatelného pocitu, který ve mně narostl, stal hmatatelný. Cítila jsem – do slova a do písmene – potřebu to dítě zachránit. Kvůli ní, kvůli jejím rodičům… a hlavně kvůli sobě.
Položila jsem svoje ruce nad její hruď a začala jsem koncentrovat lékařskou chakru. Nešlo to? Proč? Proč to sakra teď nejde, když jsem to dělala už milionkrát předtím! No tak… No tak… Sakra, co to má být? Soustředila jsem se, ale pořád nic… A pak – z čista jasna – to začalo fungovat… konečně. Neměla jsem moc času na to, abych přemýšlela, čím to bylo… Možná za to mohla ta nemoc. Možná jsem jen vyšla ze zvyku, nebo prostě stárnu. Možná za to mohlo vědomí, že to má tu moc… zabít mě, může mě pomalu zničit a nakonec? Nakonec zabít.
Léčila jsem ji… nejdřív to šlo dobře… myslela jsem si, že urychlená regenerace je dobré znamení… pak mi jsem pochopila, že vir se nesnaží mi v ní bránit. Ten vir… ta odporná mikroskopická věc se snažila projít proudem chakry na druhou stranu… ke mně. Vnikala mi do prstů… do každé buňky rukou… do chakrovodů. Nakazila jsem se… asi. Ale nepřestala jsem. Dívence se vracela barva do tváří… pomalu. Dokázala jsem vystavět skoro polovinu postavené tkáně za třikrát kratší dobu než je obvyklé. Díky tomu viru, který se mi pomalu dostával do celého těla. Takhle zákeřný virus… přenášející se pomocí chakry… Jak jsem na to přišla? Prostě jsem to věděla.
Najednou mě začaly pálit ruce. Málo, ale nesnesitelně vytrvale. Stála jsem tam a zhrozeně jsem se dívala na svoje vlastní ruce. Někdo vběhnul dovnitř. Ne, někdo… vešla tam Sakura.
„Co se stalo, sensei? Sensei?! No tak Tsunade,“ začínala být trochu hysterická. Dotkla se mě.
„Nesahej na mě! Vůbec se mě nedotýkej a vypadni za ty dveře! Hned!“ křičela jsem? Křičela.
„D-dobře,“ řekla potichu a trochu váhavě ruku odtáhla.
„Tak už sakra jdi!“
Sakura zmizela… nenápadně? Možná. Ani nevím. Začala jsem přemýšlet… Chakra je z fyzikálního hlediska záření… jak se virus může pohybovat pomocí záření. To přece nejde. Viry potřebují hostitelskou buňku… i když! Možná, že tenhle virus využívá energie v chakře k pohybu… To by ale nezajistilo rychlejší průběh léčení. Možná virus energii v chakře nespotřebovával… jen ji využíval.
Možná ji prostě zkoncentroval a pak vypustil… tak by se to mohlo pohybovat. To by způsobilo rychlejší cirkulaci lékařské chakry v jejím těle a taky by to odůvodnilo, proč jsem na začátku měla svůj zkrat. Pak by malé množství energie mohl využívat na udržení sebe sama bez hostitelské buňky.
Ale není to jedno? Ať už jsem chtěla nebo ne, dostalo se to do mě. Musela jsem najít způsob, jak se vyléčit, ať už to bude stát cokoli. Pálení v rukou trochu zintenzivnělo. V životě jsem udělala hodně chyb… a tohle? To nebude ta poslední!
Nechala jsem si tam přinést stůl, židli, papíry a spoustu dalších věcí. Některé byly užitečné… jiné k ničemu. Ale všechny tu byly a čekaly na to, jestli je vůbec využiju.
A tak jsem nad tím seděla… dlouhé hodiny, při kterých se stále stupňoval a rozrůstal žár v rukou. Bolest miliónů nažhavených jehel, jejichž hroty mi ničily buňky chakrovodů. Nenápadně… kousek po kousku… Jako by to snad nemělo konec. Ale já jsem věděla, že konec přijde a tak jsem se snažila vymyslet způsob, jak se mu vyhnout.
Pomalu jsem ztrácela schopnost koncentrovat chakru.
Pomalu jsem přestávala být ninjou.
Pomalu jsem přicházela na způsob, jak si udržet svůj malicherný život.
Pomalu jsem omdlívala tou odpornou bolestí.
Pomalu jsem umírala.
Pomalu a tiše jsem brečela. Už jsem nebyla schopná sedět a tak mi připravili postel s pohyblivým stolkem. Lehla jsem si tam… a sžíralo mě to. Každý den mi víc a víc docházelo, že tahle nemoc mě zničí, že tohle bude konec. Že mě to zlomí, jako starou bezmocnou ženu a pak mě to zabije. Pomalu, abych si to mohla vychutnat. Aby si to Sakura mohla dávat za vinu. Aby se to dozvěděl svět. Velká hokage skončila bez chakry. Nakonec jsem nemohla pohybovat snad žádnou částí svého těla… ale dokázala jsem to. Vytvořila jsem protilátku. A upadla jsem do bezvědomí. Konečně jsem to mohla vzdát. Když uzdraví tu holku, můžu si umřít. Ale nebyl to konec.
Probudila jsem se… chvíli jsem si myslela, že jsem mrtvá. Pak mi ale došlo, že jsem až bolestivě živá.
„Tsunade!“ někdo zašeptal… znala jsem ten hlas. Objaly mě ženské ruce.
„Sakuro?“
„Ano, jsem to já. Jsem tak ráda, že jsi se probrala.“ Odtáhla se. A smutně se na mě podívala.
„Nedokázala jsem ale zachránit tvé chakrovody.“
„Takže nemůžu používat chakru.“ Bylo to konstatování, ne otázka.
„Ne, nemůžeš.“ Skousla si ret. Do krve. Malé krůpěje rudé tekutiny jí stékaly po bradě.
„Prosím tě, odejdi.“ Odešla. Váhavě. Já jsem si prostě potřebovala utřídit myšlenky, nějak se s tím srovnat. Ale nebylo to možné. Přišla jsem o chakru. Přišla jsem o možnost bojovat za cokoli, čemu věřím. Přišla jsem o možnost starat se o tuhle vesnici. Přišla jsem o důvod… důvod k rannímu vstávání, důvod ke snění, důvod k víře… ať už v cokoli. Přišla jsem o hodně.
Lidé nejčastěji hořekují nad vlastní ztrátou. Já ztratila hodně. A tak jsem pustila slzy ven. Jednu po druhé… nejdřív skoro nerozhodně, pak už rychleji… vzlykala jsem nad tím, co jsem mohla mít. Nad tím, co jsem mohla dokázat. Nad tím, co mi všechno sebral jeden hloupý virus. Nad tím, co jsem všechno mohla dělat a už nemůžu. Nad tím, že už nikomu nezachráním život. Nad celým tímhle světem, který dopustil, aby se mi něco takového stalo. Nad celým svým ponížením. Nad svými slzami, nad svou zbytečnou sebelítostí.
Zničilo mě to… úplně. A pak? Pak jsem se z toho pomalu dostávala. Nakonec jsem souhlasila se soukromou ošetřovatelkou a tímhle místem za vesnicí. Je tu krásně.
Ta holčička to přežila. A tak jsem se dostala sem… na tohle klidné, lidmi zapomenuté místo. Kde jsem se naučila všímat si malých detailů, jako je padající list nebo chmýří pampelišky. Takový je teď můj svět… omezený na detaily.

Brečela jsem… skoro pořád. Ale přešel to. Bez jediné poznámky nebo opovržlivého pohledu. Možná mě chápal…. Možná se tak jenom tvářil… nevěděla jsem a nehodlala jsem na to plýtvat otázkou.
„Tak to je příběh velké Tsunade-hime…“ znělo to… tak opravdově. Jediný, kdo mi říkal hime byl Dan a občas Jiraya. Oba jsou mrtví. Od obou to znělo krásně. Jako bych skutečně byla princezna… Ale nemá cenu upínat se k minulosti. Teď tu byl můj nejhorší nepřítel a od něj to znělo stejně. Tomu se říká ironie.
Utřela jsem si slzy.