Hra na pravdu 2. část

Jeden Dono

„Jak to, že žiješ? Myslím… jak je možné, že jsi naživu už půl druhýho století?“ zeptala jsem se. Hrozně mě to zajímalo… i když už o jednom způsobu vím a ten bych prohlásila za zakázaný. Protože Orochimaru na to obětoval lidi. V tu chvíli mi došlo, že na nekonečný život musí něco obětovat každý… tak co obětoval on?
„Jistě, tahle otázka musela přijít.“

Vyprávěl to tak, že jsem se stala pozorovatelem… Dívala jsem se na jeho pouť. Prožívala jsem jeho příběh. První ho porazil, ale nezabil ho. Stál nad ním jako… jako nevím co. Ale byl tehdy impozantní. Věřím tomu, že ho Madara vlastně obdivoval. Celou tu dobu, kdy stáli vedle sebe jako nejlepší přátelé a později jako největší soupeři. Každý měl svůj cíl… oba chtěli moc. Moc nad vesnicí. Jeden jí získal a druhý zradil. Tak už to bývá.
„Odejdeš z vesnice a necháš tam ten svůj klan. Už nikdy nezkřížíš cestu Konoze. Nechci už o tobě nikdy slyšet!“ řekl to ledovým hlasem. A v jeho očích bylo vidět zklamání a částečně i nenávist… teprve zakořeňující se, ale silná. Madara tam ležel… v pachu své krve a mokré hlíny ještě dlouho po tom, co Hashirama odešel. Viděla jsem, jak mu tehdy v tom zuboženém stavu tekly z očí slzy… jedna po druhé. Třpytily se jako drahokamy. Koulely se mu po tvářích a já najednou věděla, proč chápe… protože jeho život byl svým způsobem plný utrpení. A nemusel být, kdyby si vybral jednoduchou cestu. Díval se na nebe… prázdnýma očima a sliboval pomstu. Celému mému klanu. Celé mé vesnici. Celé mé zemi. Ale pochopila jsem ho.
Zvednul se, pomalu a s potížemi. Ale vstal… a to je víc. Zkusil udělat krok… první vrátký krok. Podlomila se mu pravá noha. Spadl na kolena. Možná už jeho tělo nedokázalo jít dál… ale vůle chtěla… tak moc chtěla… až se jí tělo podřídilo. A on šel. S bolestí, se slzami… ale šel. Sledovala jsem, jak se opíral o stromy a nechával na nich krvavé stopy. Pomalu se pohyboval přes okolní les. Teď už stoleté stromy byly tehdy mladé s tenkými kmeny. Byl v šoku, deliriu. Jen mechanicky pokládal nohy na zem a něco si nesrozumitelně šeptal. Sám si to pak nepamatoval. Pak se sesunul k zemi a omdlel.
Probudil se… ale už nebyl v lese. Ležel v posteli se studeným obkladem na čele. Překvapeně si ho sundal.
„Moc si nezvykej mladíku,“ ozval se starý, jízlivostí prosycený, ženský hlas… „Nejsi tu natrvalo… jen dokud se neuzdravíš.“ Čpělo z toho opovržení.
„To už se probudil, baachan?“ ozvalo se melodicky. Do místnosti vešla krásná dívka. Nedala se to popsat jinak, byla skutečně nádherná. Měla světle hnědé vlasy… a jemně špulila rty. Skoro dítě… skoro žena. Zčervenala a sklopila oči k zemi… Modré oči.
„Ano, je…“ pohrdavě si odfrkla, „a zatím se nepředstavil!“
„Jsem... Shiro…“ řekl tehdy.
„Já jsem Hisamori a to je moje vnučka Risa-chan,“ nepřátelsky se po něm podívala.
„R-ráda v-vás poznávám, Shiro-senpai,“ řekla Risa-chan s takovou úctou, stydlivostí a nevinností, že si ji téměř okamžitě zamiloval. Byla mladá. Byla krásná, trochu hloupá a hlavně naprosto neposkvrněná jakýmkoli hříchem. Červenala se, když jí přinesl květiny nebo koupil za kopcem ve vesnici čokoládu. Usmála se, když ho viděla. Nikdy jí neřekl jinak než Risa-chan a ona jemu říkala Shiro-senpai. Znělo to zvláštně… jemně, jako by to vyřkla víla… malá, krásná mořská víla, která se vzdala hlasu, aby mohla vystoupit na hladinu a poznat lásku. Jenže tahle se vzdala něčeho víc.
Když ji poprvé políbil, byla nesmělá, ale nechala se. Byl to krásný pocit… Z toho, jak na ni vzpomínal, jsem poznala, že ho milovala a on ji měl rád. Ale nic víc. Dokázal by ji obětovat pro své dobro i pro její vlastní. Vlastně ji jen využil. Jako přechodnou stanici mezi peklem a rájem… jako schod na své cestě k vrcholu.
Spali spolu… ne jen jednou. Stávala se z ní královna skoro každou noc. Daleko od vesnice. Daleko od domu Hisamori. Daleko od všeho, co by je mohlo rozdělit. Jediné, co se mezi ně vkradlo, byla jeho minulost.
Objímal ji… Silnýma rukama a natáčel si pramen jejích vlasů na prst. Rozhodl se… Pod hvězdami, které shlížely na její slepou lásku i na jeho vypočítavé srdce… Pod hvězdami, které přimhouřily oči, když ji svalil na zem. Pod hvězdami, které by mohly vyprávět tenhle příběh ještě lépe… Cítila jsem se jako jedna z těch miliónu malých, stříbrně zářících teček na nekonečném sametu… Takové byly jejich ukradené chvíle… skryté rouškou noci.
„Riso-chan… lásko…“
„Ano?“ vykulila oči… tohle se ještě nikdy nestalo. Neříkal jí lásko… Až dnes… Moc to pro ni znamenalo.
„Chci ti něco říct.“ Volil slova, která neublíží. Snažil se, aby to znělo šetrně…
„Ano?“
„Nejmenuju se Shiro… a celý můj život je trochu jiný…“ Tak začal… vykulila oči. Povídal jí o tom, kdo byl… o tom, jak se jeho klan dostal na vrchol… o tom, jak se stal vůdcem… o tom, jak ho vesnice podvedla… o svém boji s prvním… o tom, jak se poprvé probudil v domě její babičky. O pravdách a o lžích, které řekl nebo naopak nikdy neprozradil. O klamu a nenávisti, kterou v sobě pořád drží. O kráse a smutku, který prožíval. O pomstě, kterou přísahal vykonat.
Nejdřív se na něj dívala překvapeně… potom s odivem. Pak s láskou a nakonec… nakonec se na něj dívala jako na největšího hrdinu všech dob… tak oddaně, až si myslel, že by za něj položila život.
Vysvětlil jí, že bude muset odejít… řekla své váhavé avšak očekávané: „Půjdu s tebou.“ A on se jí pracně snažil přiblížit, že nemůže… bezúspěšně. Nakonec to pochopila. Vstala a vytáhla ho za ruku na nohy.
„Pojď… dělej… já… udělám něco, co ti pomůže splnit tvoje sny.“ Jeho sny? Ale ony to nebyly sny… Byla to pomsta a ta je ještě sladší… Pokud tu tedy bylo něco, co mu mohla nabídnout… ven s tím. Běžela… pomalu, ale přesto s určitý spěchem. Usmívala se svému nápadu, ale myslela to vážně… Jen on nevěděl, co ji napadlo.
Přišli do Hisamorina domku. Risa pustila jeho ruku a šla Hisamori hledat. Zbytečně… jen co doběhla ke schodům, Hisamori z nich sestoupila.
„Baacha,“ řekla… lichotivě.
„Co se děje?“ Nenávistně se na Madaru podívala. Nikdy si ho neoblíbila… trpěla ho tam jen kvůli své vnučce.
„Chci,“ vyslovila to slovo důrazně, „provést výměnu!“ Hisamori vykulila oči…
„Proč? Proč chceš sakra zahodit svůj život?“
„Je to můj život! Já mu ho chci dát.“ Vůbec jsem to nepochopila. Hisamori ale zuřila.
„Ne, nikdy… to neudělám!“
„Baachan,“ začala Risa-chan mile, „To, co jsme prožili, a to, co ještě prožít máme, je nic v porovnání s tím, co je uvnitř nás. Tohle jde zevnitř, tak mi prosím splň moje poslední přání.“ Uměla přesvědčovat… hodně dobře. Hisamori i Risa plakaly, já a Madara jsme je nechápali. A tak jsme jen mlčeli.
„Do-dobře,“ souhlasila nakonec Hisamori. Madara objal Risu kolem ramen. Jemně, krásně, ochranitelsky. Takhle mě snad nikdy nikdo neobjímal… ale ano, Dan...
Risa se narovnala a přešla na zahradu… Madara šel za ní.
„Riso, řekni mi, co se tu děje.“
„J-já.“ Bála se ho?
„Řekni mi to!“
„Budeš se zlobit.“
„Tak už to sakra řekni!“
„R-rozhodla jsem ti pomoct.“ Lekla se ho?
„Jak?“ uklidnil se… alespoň trochu.
„V naší rodině se předává jedno jutsu… já ho vlastně neumím, nemám na to vlohy. Tohle jutsu může předat délku našeho života někomu, koho milujeme. Použila ho na mě moje matka. Už takhle mám život dvakrát delší než ostatní lidé… Chci ti to všechno předat, protože si nedokážu představit, že bych tu zůstala bez tebe. Sama… nevěděla bych, co dál. A-a pak mě tohle napdadlo. Tak si vezmeš s sebou můj život a půjdeš splnit svoje sny.“ Znělo to tak neuvěřitelně a přes to… musela to být skutečnost. Délku dvou lidských životů navíc… to nemohl odmítnout ani kdyby ji miloval… a on ji nemiloval.
„Dobře,“ řekl… objal ji. Poprvé upřímně, „Děkuju. Splním si sny, pak najdu způsob, jak tě oživit.“ Sliby… falešné.
„Baachan, můžeme,“ zavolala… se slzami v očích. Tehdy pochopil, co je láska až za hrob… bylo to to, co k němu ta hloupá, malá holka cítila. Byl to pohled, jakým se na něj dívala. Byly to věci, pro které brečela… nic míň, nic víc. Hisamori přišla na prostranství za dům. Svým způsobem zničená z toho, co slíbila udělat.
Začala dělat pečetě… jednu za druhou… dost pomalu na to, aby je postřehl obyčejný člověk. Risa se usmívala. Mile, krásně, moudře.
A pak se to nějak stalo a já jsem to nepostřehla… Madara taky ne. Jen vím, že Risa zestárla… ne obyčejně, ale tak rychle, že jsem ani nepostřehla jednotlivé fáze jejího života.
A najednou… nejedou byla mrtvá… Ležela tam… stará, seschlá, bez života. Pořád s tím úsměvem. Komu se to poštěstí zemřít s úsměvem? Komu se podaří dát svůj život své největší lásce? Byla svým způsobem jedinečná a přitom úplně obyčejná. Vesnická holka, která nemá, co říct… Holka, co se zamilovala do cizince.
Teď tu ležela… a vypadala starší než její babička. Teď tu ležela… a už nedýchala. Hisamori brečela… Klečela na zemi a z očí jí padaly slzy… slzy nad ztrátou… nad svou vlastní ztrátou.
Madara se cítil mladší, ale nijak se viditelně nezměnil…
„Vypadni! Tak sakra už běž!“ křičela… plná emocí… „Sebral jsi jí už všechno… už tu není nic, co bys jí mohl ještě vzít!“
Pomalu couval… není dobré dráždit zlomenou ženu. Odešel… s trojnásobnou délkou života… se zkušeností, jež se nezapomíná. Už se tam nevrátil.

„Kolik času ti zbývá?“ zeptala jsem se.
„Teď se mám ptát já,“ informoval mě.
„Doplňující otázka.“
„Odpověděla bys mi, kdybych se zeptal já.“
„Samozřejmě že ne,“ prostě to ze mě vyletělo… usmála jsem se… nejistě.
„Tak dobrá,“ řekl a neznatelně si povzdechl, „už asi jenom pět let… pak budu zase stárnout.“
„Proč jsi mi odpověděl?“ zajímalo mě to… víc než informace o tom, kolik mu zbývá času. Neodpověděl… a mě napadlo, že jsem asi přestřelila. Slunce se posunulo trochu výš na obloze a svítilo mi do očí. Čas najednou utíkal neuvěřitelně rychle… jakoby na písek v přesýpacích hodinách působila větší gravitace.
Bum, bum… padal na dno… a přitom tu žádné takové hodny nebyly… přesto jsem si to dokázala představit.
„Protože potřebuju, abys mi věřila,“ odpověděl… zase mi odpověděl. A mě to začalo zapadat do sebe… pomalu, ale nakonec se to puzzle složilo téměř samo… Kousek po kousku… Do jednoho velkého obrazu, který měl přinést odpovědi… Zvedla jsem se do sedu… A podívala se na něj přivřenýma očima.
„Tak tohle po mě chceš? Tohle! Myslíš, že když ti uvěřím, tak se nechám oblbnout jako ta holka?!“ křičela jsem, „K čemu by ti vlastně byl život jedné seschlé, staré babky, která už nemůže ani chodit?“
Sebelítost… byla tu znovu. Brečela jsem… Z očí mi tekla jedna velká slaná kapka za druhou… a pořád jsem křičela… Postavil se… chytil mě za ruku.
„Nešahej na mě! Vůbec se mě nedotýkej, ty bastarde!“ Praštila jsem ho do hrudi, ale asi to ani necítil… Ten okamžik byl delší než čas, po který jsem mu vyprávěla ten příběh. Padala jsem… z té otravné postele na kolečkách… Tak takhle mě chtěl vidět… Zničenou? Pokořenou? Bezmocnou? Letěla jsem… ale ne jako lístek, který se jemně zhoupne na každé částečce vzduchu.
Chytil mě… možná se to dalo čekat… já to nečekala. Objal mě… asi abych se uklidnila.
„Jedna sebelítostivá Tsunade-hime, co už nevidí světlo za mraky.“ Jakoby vyprávěl pohádku malému dítěti… Jako bych byla to malé dítě já. A možná, že byla. Říkal mi hime…
„Madara-dono,“ zní to dobře. Pustil mě… spadla jsem na zem. Ale smála jsem se… po dlouhé době jsem se zase smála. Vyhoupnul mě pak nahoru na postel. Jako pírko…
„Myslíš, že je Naruto,“ jeho jméno vyslovil s odporem, „že je dobrý Hokage?“
„Já mám Naruta ráda… plní si svý sny. Ale…“ Zastavila jsem se… nevěděla jsem, jestli mu to chci říct…
„Ale?“
„Ale je nezodpovědný a od té doby, co je hokage, to jde s Konohou z kopce. On… neumí se rozhodovat. Vždycky, když je vesnice v nebezpečí, tak reaguje ukvapeně. Chvíli jsem si myslela, že je to moje chyba, ale teď už mě ta vesnice nezajímá.“
Řekla jsem pravdu… jen pravdu a o to v téhle hře jde, ne? Chtěl vědět, co si myslím… tak jsem mu to řekla.
Slunce už pálilo… bylo před polednem. Paprsky se Madarovi odrážely na černých vlasech…
„Takže tě už tvá vesnice nezajímá. Zvláštní… a já si myslel, že jsi podobná Jiraiyovi.“