Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 6. - Kakuzu nakupuje

Deidra spal dlouhým nerušeným spánkem až skoro do poledne. No nerušeným, když nepočítáme Tobiho, který ho zkoušel několikrát probudit, aby mu popřál dobré ráno a připomněl mu, kdo je jeho nejlepší kámoš.
Kakuzu šel „pracovat“ a Itachi zavolal Sunovi, že o tu roli má zájem a byl pozván na vstupní konkurz.
Deidara, jakmile vstal, zavolal do práce, že mu není moc dobře. Kakuzu sice mrmlal, ale Dei na to nebral ohled. Rychle se nasnídal a chtěl co nejřív vypadnout ze základny.
„Dobré ráno senpai!“
„Ale ne,“ pomyslel si v duchu blonďák a raději zmizel z dosahu Tobiho očí.
Tobi si to vyložil tak, že ho senpai asi jako kámoše ještě moc nebere. Rozpádil to za ním a zastihl ho akorát, když si připravoval letouna.
„Senpai, co kdybychom si zahráli jednu zajímavou hru?“ Navrhl Tobi.
Dei se po něm nejistě podíval a pravil, že raději ne. Pak provedl své jutsu a odletěl. Tobi si usmyslel, že si tedy zahraje na sledovajícího detektiva. Ale za městem poněkud pak ztratil stopu. Měl jen směr, ve kterém viděl Deidaru letět, a tak se vrátil zpátky do sídla.

Než odešel i Skrblík, rozpoutala se debata o potřebě nakupovat. Prohlásil, že se půjde odpoledne, jakmile se vrátí z práce, a že by prosil jednoho dobrovolníka. Nikdo se nepřihlásil, takže Kaku rozhodl, že si vybere až pak.
Pak k němu přišel Sasori s láhví a řekl, že roztok je už hotový. Kakuzu samozdřejmě chtěl vidět, jak to funguje. Loutkař tedy vzal proužek papíru a vymáchal to v tom roztoku. Poté požádal Itachiho, aby to podpálil. Uchiha tedy převzal papír a provedl svůj úkol. Papír jakoby hořel, ale když oheň dohořel, papír zůstal v půvoním stavu. Měl jen trochu „zakouřenou barvu“. Kakuzu se zdál spokojený a požádal Sasoriho, aby mu zhotovil více toho roztoku. Poté konečně odešel.

Zatím si Mistr výbuchů našel klidné místo a začal si chystat munici. Za chvíli to tu třeskalo o stošest. Asi po dvou hodinách si dal Deidara chvilku pauzu. Trochu ho to zmohlo, přece jen vyčerpal slušné množství chakry, ale cítil se zase po dlouhé době opravdu šťastně. Potěšen svým uměním poté pokračoval ve své zábavě.

Odpoledne bylo zataženo a Kakuzu na sídle přemýšlel, koho by mohl vzít jako pomocníka. Itachi s Kisamem někam zdrhli, Sasori pracoval na další dávce jím objednané tekutiny. Chtěl požádat Zetsu, na jeho plán „výhodného“ nákupu by se hodil nejlépe, ale ten se okamžitě rozhodl, že ne. S nelibostí tedy požádal Hidana, ale ten také nepřetékal ochotou. Přesto nějakým zázrakem se nakonec překonal, vzal tašky a byl připraven k odchodu.
Cestou maskovaný náboženskému sprosťákovi vysvětlovat plán a princip dnešního nákupu.
„Jseš si fakt jistej, že na tohle lidi tady skočí?“ Zajímal se Hidan tlačící před sebou vozík. Vstoupili do obchodu a Kakuzu vytáhl seznam co je třeba nakoupit. Při tom odpověděl stručným „Jo!“
První byla na řadě zelenina a ovoce. Vybrali nějaká rajčata, pariky, okurky a šli dál. Nakoupili co potřebovali a zamířili k pokladně. Tady Kakuzu roztřídil věci na ty „levnější“ a „co je třeba propašovat.“ S vybránými „levnějšími“ jedinci šel Hidan do první linie a zaplatil je. Kakuzu šel k pokladně s nadutou taškou až když byl Hidan v bezpečné vzdálenosti a začal jako vykládat věci na pás.
„HUÁÁÁ,“ zaječel psychopaticky J-fanatik, máchal nad hlavou kosou a ksichtil se při tom, jak uprchlík z ústavu pro nejnenapravitelnější případy. „TEĎ VÁS TADY VŠECHNY OBĚTUJU JASHINOVI, JÓÓ!“ Křičel, řízl se lehce do ruky a rozhazoval do všech stran krev.
Samosebou, že se strhl povyk jak mezi zákazníky, tak mezi personálem. Zatímco ochranka se snažila zajistit Hidana, Kakuzu použil svou rychlost a už byl se vším svým zbožím venku. Sasmozřejmě vzal i věci z pásu. Hidan ještě chvíli křičel a oháněl se svou zbraní po ostatních a pak ho spěšně následoval a bleskurychle zmizel z obchodu.
„Do pr****, mám takový pocit, že se v tomhle obchodu více nesmíme ukázat,“prohlásil Hidan v běhu.
„Nevadí, supermarketů je tu ještě dost,“ opověděl Kakuzu a dodal: „Myslím, že už jsme dost daleko.“
Zmírnili krok a Kakuzu se rozpovídal, jak krásně ušetřili.

Navečer se vrátil i Deidara, který po superrychlé večeři a očistě unaveně padl do postele.
Tobi zatím u sebe vyčkával, až uslyší jednoznačné chrápání a pustil přehrávač s „spřátelovací“ páskou „Tobi je tvůj nejlepší kámoš I.“
„Senpai, jen se doufám nevzbudíte,“ zamodlil se Tobi a také usnul.

Uběhlo pár dní a o Konan stále žádné zprávy. Ninjové se začali bát, jestli jí dokonce někdo neoddělal.
Itachiho na druhý den čekal konkurz a tak se pro to připravoval tím, že Kisamemu předváděl všelijaké osoby v různých situacích.
Dei si vzal další volno a cestoval po okolí Deštné. A pro Tobiho nyní již nebylo těžké Deidíka sledoval, protože nasadil sledovací miniaturky. Když si už hraje na detektiva, tak pořádně.
Už dvakrát ho jen tak překvapil a navázal hovor. Deidara však vypadal, jakoby se ho spíš bál, ale byly i chvíle, kdy na Tobiho měl maximální vztek, nebo k němu přece jen cítil jakousi náklonnost.
Umělec začal své bouchající hobby a za nedlouho se zpoza křoví vyplížil Tobi.
Nepozorovaně po špičkách zahupkal k blonďákovi zezadu a zaječel: „Ahoj, senpai!“
Dei leknutím nadskočil a omylem odpáli bombičky ve velice nebezpečné blízkosti. Jakmile se otočil k původci toho děsícího pozdravu, Tobi mu skočil kolem krku a mlel o tom, že je jeho nejlepší kámoš.
Deidara ho pracně setřásl a rozkřičel se na Tobiho, že toho už má nechat a že by neměl takhle děsit lidi zezadu. „Příště si tě spletu s nepřítelem a budeš hned mrtvý.“
„Ale Deidaro-senpai, to by jste udělal nejlepšímu příteli? Pamatujete, Tobi je tvůj nejlepší kámoš.“
Blonďák na něj chvíli civěl a na spánku mu začala naskakovat žilka. Pak se otočil a mumlal si něco jako „Nejlepší kámoš, můj nejlepším kámoš, tvůj nelepší kámoš … Uhm.“
Tobi se k němu sklonil, položil mu ruku na rameno a do ouška mu něžně zašeptal: „Ano, Tobi je tvůj nejlepší kámoš a ty jsi Tobiho nejlepší kámoš.“
Dei odskočil a zařval na něj, ať mu už dá pokoj a že toho má vážně dost. Poté se rozběhl pryč.
Tobi si povzdechl, „Senpai, vy jste vážně případ.“ A samozřejmě si to rozběhl za ním. Ale to už Dei zase letěl neznámo kam.
Mladík v masce se zahleděl na mizejícího maxi ptáčka a dal si ruce v bok. „Dobrá, chcete hoňku, máte ji mít.“
Dei řídil své „letadlo“ a rohlížel se dalokohledem po možném nebezpečí z Tobiho strany. A pak ho uviděl pod sebou, jak volá „Senpai, proč nemůžeme být kámoši?“
„Sakra,“ procedil blonďák mezi zuby a rychle změnil kurz letu.
Ale Tobi se ukázal jako velice dobrý pronásledovatel. Nakonec to Dei vzdal a zamířil k sídlu, kde se hned zavřel k sobě. Zamkl a sedl si za dveře. Konečně si oddechl, snad alespoň tady bude mít klid.
„ZETSU, KOLIKRÁT TI MÁM ŘÍKAT, ABYS TEN SVŮJ BIO-BLIVALZ NEROZNÁŠEL VŠUDE PO SÍDLE! JE TU PAK NUVĚŘITELNÝ BORDEL!“
„NEVYHAZUJ TO! TO JE MOJE PRVOTŘÍDNÍ PŘÍRODNÍ HNOJIVO NEJNOVĚJŠÍ VÝROBY STOPROCENTNĚ BIO EKOLOGICKÉ!“
„SE VÍ!“ Přitakala druhá půlka.
Blonďák se chytl za chlavu, „Proč? Co jsem komu udělal, že tohle musím snášet? Jen chvilku ticha, alespoň pět minut.“
„Hej senpai? Proč jste se tam zamkl?“ Začalo ťukání na dveře.
„Já vám předvedu umění! Bude to výbuch jedinečný a vyhodím se sebou celé tohle sídlo i s okolím!“
„Ale no tak, nemyslete na takové sebevražedné věci. Jste moc mladý na to, abyste to zabalil! Halóó, senpai?“ Odpovědí mu bylo ticho. Tobi usoudil, že to pro totu chvíli raději stačí a nechal svého semapie senpaiem.
Dei chvíli čekal a poté opatrně otevřel dveře. Když usoudil, že v nejbližším okolí Tobi není, oddechl si a zamířil si to k Sasorimu.