Akatsuki, jak jste je již trochu poznali 5. - Nejlepší kámoš - Speciál

Blonďák se neukázal ani na večeři, protože u sebe bez přestání usilovně něco kutil. Vzhledem k hlučnosti činnosti, pravděpodobně rozvíjel své umění. Ukázalo se, že Konan určitě v sídle není a nadále zůstávala nezvěstná. Kluci už začínali mít obavy, jestli neuskutečnila své již dříve prorokované zmizení. Připouštěli si tu smutnou možnost, přestože nechtěli uvěřit, že by opustila organizaci založenou jejím partnerem.
Hidan se přemohl a „ukuchtil“ večeři. Také informoval ostatní, že zásob není mnoho,a že tím pádem bude brzo potřeba něco nakoupit.
Tobi v rožku tváří odvrácenou od ostatním pojídal svůj instantní rámen a nemohl se dočkat, až zjistí jak bude fungovat jeho plán na skamarádění se s Deidarou.

Dei ještě doplácal dalšího kanárka a nechal ho třesknout. Obával se, jak se jeho pizza šéf nakonec rozhodne. Jestli zůstane, nebo ho vystřídá TEN nový … Ne na to nesmí myslet! Okouknul budík, který ukazoval skoro půlnoc. Po chvíli se převlékl a ulehl do postele. Stále přemýšlel o své práci, která ho stále víc přestávala bavit. Spočátku prima kolektiv, už ani tolik nedržel při sobě a to vše kořenilo u šéfa, který v poslední době zrovna nehýřil pohodou a přátelským naladěním, což se přenášelo na ostatní. S myšlenkou, že třeba nebude tak zle, se převlékl a po chvíli se už konečně odebral do říše snů.
A na tuto chvíli čekal ve své posteli Tobi. Z Konanina pokojíku si „zapůjčil“ odposlouchávající zařízení, které jetště s dalším strojkem zabudoval do zdi nad Deidarův polštář. Počítal s tím, že by si toho jeho senpai nevšimne a jeho očekávání se také vyplnilo.
Na dálku zapl druhý strojek, odposlouchávající zařízení vypnul a slastně usnul.

„Ahoj vespolek,“ zamumlal Dei ospale, když přišel do obýváku a zamířil dál do kuchyně, kde právě Sasori mazal chleby k snídani.
Kisame vstal od stolu a šel mladíka poplácat po zádech. „Hele co je to s tebou? Furt se chováš tak divně. Nějaké problémy u vás?“
„Ale to nic,“ řekl Dei a vzal si svůj příděl. „To bude dobrý, jen doufám, že šéf ...“
„Co?“
Deidara jen zakroutil hlavou, nechtěl to přivolávat. Rozloučil se a odešel.
Hned na to se sem přiřítil Tobi. „Deidara-senpai?“
„Právě odešel,“ ohlásil mu Itachi a hleděl nepřítomně do svého čaje.
„Měl by sis příště přivstat, ranní ptáče dál doskáče a čas jsou peníze,“ zahuhlal za ním Kakuzu a zamířil si to k Itachimu. „Tady máš ty papíry, takže do práce.“
Sharingan se po ním podíval stylem *jdi s tím do ...*, ale nahlas neřekl nic.
Kakuzu se ale nenechal odbýt a po chvíli se ti dva začali hádat. Nakonec Itachi kapituloval a po dopití čaje odešel.
„Hej a co ty čtyry chleby, co si po mně chtěl!“ Zavolal po něm Sasori a byl naštvaný, že je mazal zbytečně.
„Ty klidně můžeš dát mně,“ řekl mu Skrblík a optal se hned na jeho objednávku.
Sasori se na něj nepěkně podíval a zeptal se, zdali by nebylo lepší se proti požáru pojistit novými obvody a pojistkami.
„Vyhozený peníze,“ odsekl Kakuzu, „Co ta voda?“
„Není to voda, je to roztok, který potřebuje ještě čas. Ty ingredience potřebují vylouhovat a to urychlit nejde, už jsem ti to včera říkal.“
Kakuzovi se to příliš nelíbilo, ale s tím moc nadělat nemohl. Pár minut ještě věnoval nucením jistých papírů Loutkaři, ale ten si nedal říct. Kakuzův plán na získání chechtáků se mu nelíbil a nechtěl s ním mít nic společného.

Uteklo pár dní. Konan stále nezvěstná. Itachi se procházel po městě se slušným balíkem peněz v kapse. Ten chlap mu ty falešné akcie zaplatil bez sebemenšího podezření. Už podobné falzy prodal poněkolikáté a vždy bez problémů, vážně je to až příliš snadné.
„Někteří lidi jsou vážně strašně naivní,“ pomyslel si Uchiha a znuděně se zakoukal do jedné výlohy. Ani si nevšiml jednoho muže, který si ale velice dobře všímal jeho.
Itachi se lhostejně loudal dál a chlápek s tmavými kudrnatými vlasy trčícími do všech stran šel za ním. Jakoby studoval Itachiho styl chůze i ostatní pohyby. Itachimu jeho přítomnost pak začala být nápadná a trochu přidal do kroku. Když to trvalo ještě delší dobu, Uchiha se najednou otočil a zeptal se ostře proč ho pronásleduje.
Mladík se na chvíli zapřemýšlel a zeptal se, „Máte nějaké zkušenosti s herectvím?“
„Hn?“
„Jsem režisér,“ prohlásil vážně mladík a vytáhl vizitku. „Jmenuji se Sun Hitachi a budu v nejbližší době točit nový film. Rád bych vás obsadil jako herce, máte postavu i chování, co přesně sedí na jednu z hlavních rolí filmu. Neměl byste zájem?“
„No, zkušenosti nějaké mám, ale potřeboval bych si to trochu promyslet,“ řekl po chvíli černovlasý. Herectví sice přímo neovládal, ale předstírat cokoliv uměl dokonale a to se přece od sebe tolik neliší. A peníze by se šikly, ale má to také jisté rizika. Měl by to probrat s ostatními.
„Aha jasně chápu, tak víte co, zavolejte mi,“ dal mu jednu z vizitek a dodal, že by to potřeboval vědět co nejdříve. Nezapoměl zdůraznit, že od toho filmu očekává obrovskou slávu a že velký podíl ze zisku jde právě hercům.
Prohodili spolu ještě pár slov a rozloučili se.

Večer toho dne Itachi vylíčil ostatním jeho odpolední rozhovor.
„Hm, Sun Hitachi jo? To jméno je mi ku*va povědomé. Určitě jsem viděl některý jeho film, jen si nevybavím který, ale určitě ho znám,“prohlásil Hidan.
„No co, mě se jeho jméno líbí, připadá mi takové blízké,“ odpověděl Itachi.
Kakuzu tvrdil, že je to jedinečná šance, jak rychle přijít k penězům a že prý by to Itachi měl hned vzít, než najdou někoho jiného.
Kisame se k Uchihově příležitosti příliš nevyjadřoval, ale měl jisté obavy o Zetsua, který se rozhodl, že zkusí něco uvařit.
Tobi to z povzdálí pozoroval a netrpělivě čekal, až se jeho senpai vrátí z práce. Jako ostatně každý den od zahájení jeho plánu na zkamarádění se s ním. Tobi sice neviděl velký rozdíl v Deidarově chování k němu, ale trpělivě vyčkával výsledky svého snažení. Kdo si počká, ten se dočká, toho se Tobi nyní řídil.
Pár minut uběhlo a ozval se zvonek. To už přišel mistr výbuchů.
„Nesu večeři,“ zvolal, když přišel do obýváku, kde se ještě řešilo téma herectví a filmů. Nesl několik krabic s logem Pizzerie Deštník. „Vyberte si co kdo chcete,“ dodal a položil krabice na stůl.
„Ahoj, Deidaro-senpai. Jak se máte?“
Blonďák sebou trhl a otočil se k mladíkovi v oranžové masce, který začal kolem něj velice radostně poskakovat.
Dei si nervózně prohrábl ofinu a prohodil: „Tobi, můžeš mě nechat na pokoji a hledět si svých starostí.“
„Ale no tak senpai, nedáte si šálek dobré Tobiho kávy?“
Dei na něj vytřeštil oči a vykřikl, že jeho kávy má až po někam.
Tobi kul železo dál, dokud bylo žhavé. „Senpai, vždyť jsme přece kámoši! Nejlepší kámoši!“
Dei se zarazil a začal si mumat „Kámoši, nejlepší kámoši. Tobi je můj nejlepší kámoš. Eee-cože?“
„Senpai?“
Dei se vzpamatoval a řekl, že raději půjde. Tobi se od něj odvrátil, aby umělec neviděl, jak se pochichtává. Tak už to začíná zabírat.
Kakuzu Deidaru ještě zastavil a při té příležitosti se ho ještě optal: „Hele co je to s tebou? Poslední dobou fakt nevypadáš moc zdravě. Možná bys měl více spát. Krom mě jsi jediná pravidelně vydělávající pracovní síla, musíš u sebe dbát.“
„Jsem OK, no problems.“
„Taky mi připadáš, že nejsi příliš ve své kůži,“ přidal se Loutkař.
Dei se ohlédl po ostatních a odvedl Sasoriho trochu stranou. Tak se mu šeptem svěřil. „Víte Mistře Sasori, mívám poněkud děsivé sny, přímo noční můry, které mě fakt děsí a skoro se bojím po nich usnout. Jakoby nestačilo to, že šéf Deštníku asi od nás odejde.“ Povzdychl si.
„Čeho by ses asi tak mohl bát? To se ti zase zdává, že jsi má loutka. Víš tehdy, jak se mi tě skoro podařilo-“
„Toho jsem si užil až až. Tohle je ještě horší,“ zajíkl se blonďák a pokračoval,“ Pořád dokola se mi zdává, že kolem mě poskakuje Tobi a říká, že je můj nejlepší kámoš. Pak já to začnu brát tak, že jsme opravdu nejlepší kámoši a on mně pak nachystá tu jeho zpropadenou kávu a sendvič. Pak sendvič po mně hodí a kávu mi vylije na hlavu a zase mele to své „Tobi je tvůj nejlepší kámoš.“ A když se v noci probudím, stále se mi zdá, že slyším jeho hlas, jak stále opakuje „Tobi je tvůj nejlepší kámoš.“ a to jeho blá blá blá. Navíc pak ráno se mi pokaždé snaží vnutit kávu včetně sendviče.“
Sasori se zapřemýšlel. Ty Tobiho věty před chvílí a Deidarova reakce na ně, že by to mělo nějakou spojitost s těmi jeho sny? Nebo jen náhoda?
„Mistře, co si o tom myslíte?“
„Je to divné, jenže co tady není divné? No ještě musím něco dodělat pro Kakuzu.“
„Co to vlastně po vás chce?“
„Ááále, jeden roztok, který by měl zaručit nehořlavost papíru. Netuším, jestli bude k něčemu dobré, když sídlo vážně vyhoří. Spíš by se měly nainstalovat nové obvody a pojistky, ale prohlašuj to před tím Finančníkem.“
Dei se ušklíbl: „No známe Kakuzu.“

„No už to začíná zabírat, no počkejte senpai, zanedlouho budeme kámoši, jaké svět nepoznal,“ říkal si pro sebe Tobi. Mířil k sobě do pokoje a mnul si spokojeně ruce, jak mu všechno krásně vychází.
Zaklapl dveře a pustil odposlouchávající zařízení vedoucí k Deidarovi do pokoje. Bylo příliš podezřelé ticho. „Asi se zase zrdžuje v koupelně,“ pomyslel si černovlasý mladík. No co, času mám dost než zahájím akci.

Dei se převaloval na své posteli. Unavený sice byl, ale stejně nemohl usnout. Poslední dny měl pomalu pocit, že už není normální. Ty hrozné sny s Tobim, Tobiho stále zvyšující se podlézání a co dělal on? Netušil, proč prostě ho nedokáže prohnat bombičkou, od té doby co ho načapal u sebe v pokoji se k tomu prostě nedokáže odhodlat, ale jak to? A Tobi, co vlastně tehdy u něj dělal? Tou dobou přece začaly ty noční můry. Nebo si to jen namlouvá? Co když Tobi s tím nic společného nemá, co když si to jen namlouvá?
„Sakra,“ sykl. „S takovouhle ještě za chvíli přesídlím za naším drahoceným Peinen,“ řekl si a zakoukal se do stropu. Jakpak se mu asi vede? A co Konan, že by ho opět zkoušela dostat z toho ústavu pryč a místo toho ji tam zavřeli s ním? Poslední dobou je tu až příliš mnoho divných věcí, není divu, že z toho blbne. Možná by si měl vzít z práce volno a trochu si odpočinout. Možná by si mohl udělat výlet někam za vesničku a trošku si pohrát se svým uměním. Možná …

„Od té chvíle, co u senpaie třískly dveře a co tam zápasil s tou jeho rozvrzanou skříní uplynula už delší doba. A je tam ticho, to už určitě spí,“ usoudil Tobi a po menším zaváhání spustil své speciální zařízení.

„Možná bych mohl zkusit vytvarovat trošku neobvyklejší figurku, co třeba vážku, lítá, je rychlá. Hm to není špatný nápad,“ pomyslel si Dei a zachumlal se víc do peřiny.
„Tobi je tvůj nejlepší kámoš.“
„He?“ Blonďák otevřel pruce oči a ztuhl. Po tváři mu stékal studený pot. Co to mělo být?
„Tobi je tvůj nejlepší kámoš.“ Ozvalo se znovu zničehonic.
Dei se vzpřímil. „Tobi?!“ Pípl. Skrček nikde, ale ten hlas … Ten byl až příliš reálný.
„Každý den ti chystá Tobiho dobrou kávu a dobrý Tobiho sendvič se sýrem.“
„Mě asi vážně ruplo v bedně!“ zděsil se nahlas umělec. Dei rozsvítil, ale nikde nic, co by nasvědčovalo nějakému duchovi, nebo něčemu podobnému.

„A jéje, on ještě nespal,“ zděsil se pro změnu Tobi, když uslyšel z odposlechu naříkání a vypnul jak odposlouchávající zařízení, tak dálkově i přehrávač, který byl nainstalovaný u Deidary v pokoji vedle odposlouchávadla.

Bylo ticho. Blonďák chvílku přemýšlel a pak se rozběhl k Tobimu, přece jen s tím musí mít něco společného.
„TOBI!“ Zařval po prudkém rozevření dveří jeho pokoje.
Z postele se však ozývalo jen pravidelné oddechování.
„Tobi nehraj si se mnou! Vím určitě, že ně mě šiješ nějakou boudu!“ Procedil skrz zuby, došel rychlými kroky až k posteli a zatřásl zdánlivě spícím Tobim. Tomu totiž v dané situaci přišlo nejrozumnější předstírat spánek.
„Deidara-senpai, proč Tobiho budíte?“ Zamumlal ospale, otočil se k Deidímu a přes tvář si přetáhl peřinu.
Blonďák nad ním přímo soptil. „Tobi, co to ksakru mělo být?“
„Co, senpai?“
„Ty víš moc dobře co! Ty jsi-“
„Ale senpai, Tobi tak krásně spinkal a vy ho takhle škaredě vzbudíte a ještě na něj svádíte nevim co. Tobi ale nic nedělal, Tobi is good boy!“ Tobi zpod peřiny zamrkal očičkem a doufal, že mu to Deidara uvěří.
„Ty vážně nic?“
„Ne a moc rád bych už zase spinkal, Tobi je moc unavený. Tak dobrou noc sampai. Ale jestli něco potřebujete, Tobi je vám k dispozici vždy a za všech okolností.“ Deidara mávl nad ním rukou. Tobi se otočil obličejem ke zdi a čekal až blonďák odejde.
Ten zamumlal něco jako omluvu a raději se vytratil.
Tobi si oddechl. Bylo to dost o fous. Dnes už tu Deidarovu kamarádskou terapii bude muset raději vynechat. „Příště mu zkusím do pítí přidat něco na spaní, snad potom snáz usne a tato situace se už snad nebude opakovat. Ach senpai, senpai. Kdybyste už mě raději bral jako kamaráda, bylo by to pro nás oba snažší!“pomyslel si Tobi a zavřel oči.

Blonďák už byl dost vyděšený. „Vážně jsem blázen, jsem blázen!“ Rozběhl se a doufal, že mu to jeho parťák příliš vyčítat nebude.
„Sasori no danaaa!“ Vřískl Deidara, když vpadl do Loutkařova pokoje. Při tom zakopl o práh a tím se dokonce šikovně vyhl jednomu nárhadnímu dílu, který po něm reflexně Sasori hodil.
„CO?! KDE CO?! KDO CO?! HOŘÍ?!“ Křikl ulekaně Sasori, vzpřímil se a rozhlížel se po vetřelci.
„To ne,“ řekl vstávající Dei.
„Tak padej,“ zavrčel Sasori a padl zpět k polštáři.
„Ale Mistře,“ vzlykl blonďák, „já se asi vážně zbláznil.“
Sasori se k němu otočil zády a skrz zuby procedil: „Nepovídej.“
„Sasori, musíš mi pomoct … Slyším hlasy, přesněji Tobiho hlas, ale ten s tím asi fakt nemá co dělat a vůbec jde to se mnou z kopce.“
„A co po mně chceš? To tě mám držet za ručičku a říkat 'To bude dobrý Deidárko-cháán'?”
„Ale přece jste odborník přes paměť, kdybyste se na mě podíval a řekl, jestli jsem fakt šílenej, nebo co s tím mám dělat.“
Mladík s červenou čupřinou na hlavě se k blonďákovi otočil a zadíval se do jeho vystrašené tváře. „Něco ti povím, šílenej jsi byl vždycky a toho se už asi nezbavíš. To co já teď vidím, je můj zdravě šélenej týmovej parťák, který nikdy nerozumněl pravému umění.“
„Tak to pozor! Umění je-“
„Jseš zdravej,“ zamumlal Sasori.
„Myslíte?“
Loutkař vzdychl a vstal. Obešel sedícího Deidíka, který ho nejistě sledoval a zastavil se u svého pracovního stolku. Z jednoho šuplíku vytáhl termosku, hrnek a nádobku s jakýmsi práškem. Do hrnku nalil trochu čaje z termosky a do toho odměřil trochu toho prášku. Lžičkou to zamíchal a podal to Deidarovi.
„Tohle vypij, budeš po tom spát jak mimino a kdyby bylo zítra něco v nepřádku, proberem to důkladněji. A možná se raději drž trochu dál od Tobiho, odpočívej, nepřecpávej se a prostě buď v pohodě. Rozumíme si?“
Mladík kývl, převzal od Sasoriho čaj a vlil to do sebe. Poděkoval a odešel.
Rychle na něj začala padat únava a už pomalu ani pořádně nevnímal kam jde. A tu do něčeho narazil.
„Narušitel!“ ozvalo se z toho.
„Sežrat!“ ozval se druhý hlas.
Dei měl naštěstí pro něj dost rozumu, aby okamžitě začal zdrhat a řval při tom „Zetsu nežer mě! To jsem já!“
Ovšem Zetsík si ho však chtěl prověřit blíže a rozběhl se za ním s napřaženou pastičkou. A dohonil ho. „A hele, on je to Deidara! Hochu mám hlad.“ Zamumlal tiše Zetsu.
„Vždyť to říkám. Mohl bys mě prosím pustit?“ Řekl už trochu nepřítomě blonďák, nebylo mu zrovna příjemné, že mu Zetsu ohmatává záda jeho trčícím rostlinným brněním.
„Mmm,“ ozvalo se ze zeleného.
„Zetsu?“ Pípl blonďák, který se začínal obávat nejhoršího.
„Co to tady vyvádíte? Rušíte noční klid.“
„Říkal jsem ti, že máš už jít spát!“
„Zetsu nech ho jít, v lednici je myslím ještě kus hovězího,“ řekl Kytičce Kisame, který byl také znepokojen hlukem, který ti dva ponocní tropili.
„Hej lidi, bude noční párty! Bezva, mám na skladě plno saké!“ Ohlásil se Hidan.
Zetsu blonďáka pustil a ten volně spadl na zem. Sasori k němu došel a usoudil, že prášky už zabraly. Vzal svého chrnícího parťáka přes rameno a šel ho uložit do postele.
Po několika minutách kecání se noční sraz rozpustil a šlo se spát.