Teenager z klanu Karashi 1. - Jmenuji se Hiromi

Dneska je můj velký den...
Dneska začíná moje cesta ke štěstí, moje cesta Ninji.
Konec trapného postávání před vytrínami s botamy slavných návrhářů, začátek dobrodružství. Konec peskování mojí mámy – odteď už jen VOLNOST!!!

Tak abych začala takovým představením mojí momentální nálady – dneska se mi nelíbí nikdo a nic, jsem akorát tak naštvaná na svojí matku. Nejen, že mi koupila gumáky na cestu, kdyby náhodou pršelo (jedu vlakem, Jashine!!!), ale ještě mi dávala „pusinku na rozloučenou“ před celým nádražím. Odjíždím z Konohy, musím jet na Chunninské zkoušky s jedním ubohým týmem. Jeden z nich už je Chunninem, takže mě museli přibrat do počtu, abychom mohli vystupovat za tříčlenný tým. Jsem v jednom kupé se svým novým týmem – jedním tlusťochem a Ino, tou krávou, co mi na akedimii nasadila na hlavu kyblíček s počůraným pískem, naším Senseiem, zkouřeným troubou Asumou, a jednou starou bábou, co mi tu nutí Tuříny. Jedinej kdo tu za něco stojí (i když sedí), je holka vedle mě. Vypadá mile. Má dlouhé černé vlasy, světlou pleť, tmavé oči...
Docela se mi zamlouvá, ale myslím, že se mnou v týmu není. Nejspíše patří k té bábě s Tuříny. Ale jinak nic, tak bych se mohla taky představit. Jsem Hiromi z klanu Karashi, toho nejhoršího klanu na světě. Díky genům mojí pitomý rodiny mám nejen pleť jak starej Oroxicht a fialový vlasy, ale ještě k tomu všemu mám nechutný oči. Celý bulvy černý! Mno lidi, hej ksakru, připusťte, to je děsný! Jo, jasně, má to sice bojovou výhodu – mám obrovský zorný pole a nikdo nepozná, kam se zrovna dívám, prootže i když očima kmitám jako metronomem, není to poznat, dokud se nezačnu motat, ale na to já vám zvysoka... kašlu!!!
K tomu ostrý zuby, takže jedinej kluk se kterým jsem se kdy líbala strávil asi hodinu na zubařským křesle s totálně rozřezanou ústní dutinou.
Jsem předurčená k tomu trpět!
Jediný, co je na tomhle klanu dobrý, jsou moje malá očka. Moje matka jim říká Bet-eyes, ale je to ku*va (no fakt!), takže jsou to pro mě prostě očka. Takové malé kuličky s blanitými křidélky a pařátky. Jsou to vlastně jen okřídlené červené bulvičky. Nemají žádné vnitřnosti, ani pusinky, živí se mojí čakrou. Mám je usazený ve vlasech, v oblečení, všude jsou se mnou. Sem-tam je to na obtíž, když ke mně třeba na ulici přiskočí kočka a ti malí strašpytlové začnou lítat všude kolem, nejednu babku klepne pepka. Kéž by klepla pepka i tuhle, ještě jednou uslyším slovo Tuřín a začnu doopravdy zuřit.

Ta babizna mi snad četla myšlenky! Hned jak jsem pomyslela na její smrt strčila mi ten zas*anej Tuřín přímo do ksichtu a začala šveholit: „A víš jak se takový krásný urostlý Tuřín vypěstuje, děvče?“
Tak jsem ten její „krásný urostlý Tuřín“ vyhodila oknem bez otevření. Byl dost dřevnatý, takže ho rozbil, ale aspoň je tu víc vzduchu. Nastalo ticho, které prolomil až Asuma, protože mu rozbitým oknem vletěl do obličeje použitej papírovej kapesník, kterej o kupé dál zřejmě vyhodili z okna. Začal nadávat, ten tlusťoch mu nabídnul kapesník a Ino začala ječet, že je to nechutný. Ta babizna smutně zírala z okna za svým „krásným urostlým Tuřínem“. Holka vedle mě se na mě chápavě usmívala. Mrkla jsem na ní a velice nahlas prohlásila, že jdu na Dámy.

Čekala jsem asi pět minut, jestli sem přijde za mnou, ale pořád nic. Vrátila jsem se tedy zpátky. Ona tam pořád ještě seděla a smutně na mě zírala. Vyndala jsem si očko ze sukně a naštvaně si vedle ní sedla. Ta pipina! Měla jsem v ní naděje, ale ukázaly se býti plané. Všichni ostatní na mě naštvaně čuměli, jen ta babizna furt tak okatě postrádala svůj „krásný urostlý tuřín“. Asuma nahodil konverzační tón a zeptal se mě, jestli jsem takhle výbušná pořád. Hodila jsem po něm výhružný pohled. Začal se ohrazovat, že se jen tak ptá, prej ho překvapilo, že jsem tuto „milou starou paní“, ukázal na Tuřínovou bábu, tak zle odbyla. Pokrčila jsem rameny a Ino začala hned pištět:
„Jo jo, je to magor, já s ní v týmu nebudu, chci být s tím nováčkem z týmu sedm!“ Asuma jí položil ruku na rameno a jemně jí vybídl, aby už ksakru držela zobák. Celkem jsem se bavila tím, jak je pitomá.
Potom mi ale na rameno zaklepala ta moje nespolehlivá spolusedící. Prudce jsem se otočila a okřikla ji, ať mě nechá na pokoji, když jí nestojím ani za těch pár kroků na konec vagónu.
Choujimu, to je ten tlusťoch, zaskočil Tuřínový koláč od té smutné stařeny a Ino se stupidně rozesmála. V tu chvíli mi to došlo – stydím se, že jsem si toho nevšimla dřív, opravdu jsem musela tu chudinku moc zranit. Nevšimla jsem si, že nemůže chodit. Způsobně jsem se omluvila:
„Oh, promiň, nedošlo mi to. Když sedíš, není to poznat.“ Ino se svalila na Asumu v křečích a Chouji vyprskl tuřínový koláč na jeho bývalou majitelku.
„Ach, doufal jsem, že tyhle omyly snížím na minimum, když si přestanu lakovat nehty,“ povzdechla si smutně. Pořád mi to nedocházelo. Potom jsem uslyšela v hlavě hlas svých oček, komunikujeme telepaticky, a ten mi oznámil, že zkoumaly nohy té osoby a došly k závěru, že je to muž.
Panebože, kdybych měla normální pleť, zrudla bych, ale naštěstí mi jen trochu zčervenaly vlasy. Mám pigment jenom v nich, musím mít celý obličej nonstop pokrytý krémem, abych se nespálila až do masa.
Zapadla jsem do sedačky a ani nedutala. Ino se válela na zemi a Chouji se mlátil do hrudníku a popadal dech. A hádejte, co dělala ta stará rašple. Ano, sto bodů, stále zírala z okna za tím svým „krásným urostlým Tuřínem“. Já půjdu raději spát, cesta potrvá ještě asi den tak dobrou, temnou noc...

Probudil mě tlak na hrudi. Pomalu a ospale jsem otevřela oči ale stejně jsem nic neviděla. Připadala jsem si jako... pohřbená za živa! Ne, ne, ne, to není možný. Kdo by udělal něco tak krutého, mě? Krásné, roztomilé a nevinné holce? Hmm... To poslední škrtám, jsem vinnější než vinná réva, ale musí to být sen. Nebo snad...? Aha, jen se do našeho kupé narvalo nejmíň 60 lidí z písečné, kde jsme stavěli. Museli jsme jít o vagón dál. Když jsme se tam dostali, sedla jsem si naproti jednomu červenovlasému klukovi s béžovýma přesýpačkama na zádech. Vedle něj seděla celkem fajnově vyhlížejcí holka a na druhé straně stvoření, které se dalo shrnout jedním slovem: Idiot v dupačkách. To jsou sice tři slova, ale... Ehh... Vám do toho nic není! Tak jsme tam seděli nasardinkovaní na sobě, ta holka si čistila svůj obrovský vějíř, Idiot v dupačkách opravoval takovou velkou loutku a ten červenovlasec na mě zíral jak děcko na Vánoční stromeček. To by bylo ještě celkem v poho, ale takhle srnulej seděl asi pět hodin v kuse a já se nemohla ani podrbat. Přikázala jsem jednomu očku, aby ho šlo prozkoumat, ale když se dostalo asi třicet centimetrů před jeho oči, dostalo obrovskou bombu od písečné paže, která najednou vystřelila z těch přesýpaček. On ani nemrkl, ani nepohnul očima, pořád na mě strnule zíral. Pět oček se vydalo na pomoc tomu napadenému pískem, naštěstí se mu nic nestalo. Teď se pokouším předstírat, že si čtu Top Kunoichi, co mi koupila máma (sice debilní časopis, ale číst si gumáky je taky blbost...), ale on pořád zírá, alespoň na to místo, kde předtím moje oči byly. Vím to, díky očkům, můžu vidět jejich zrakem. Něco jako přenos obrazu. Fajnová věc, když jsem tuhle špehovala jednoho sexy Shinobiho jak se koupal.....

Uf, už se pohnul!
Zakryl si dvěma prsty pravé oko.
Hm, teď už zase jen strnule sedí.
Vážně mě s tím deprimuje, ale je tak hezkej....
No fakt, kdybychom byli v tomhle kupé sami, možná bych...

Panebože! To jsem se lekla!
Ten zmetek! Má podobnou schopnost jako já. Teď stojím na chodbě a rozdýchávám to. Naštěstí je už večer a většina ostatních už někam zalehla. Myslím si tak své věci do kterých mu nic není a najednou začala očka pískat. (Ona když jsou vyděšená tak pískají jako morčátka.) Za mnou bylo jeho oko, já sebou trhla a Idiot v dupačkách se lekl, jak jsem se lekla já. XD
Ta holka vedle toho slaď... Eee... červenovlasého kluka si vzdychla.

Jak jsem to rozdýchávala (a psala liháčem na zeď sprosťárny o Ino) tak za mnou přišla ta blondýna. Prej, že se moc omlouvá. To teda má za co! Milostivě jsem jí odpustila.
Ona prej: „Bráchovi se asi líbíš.“
Já na to: „Jo, on mě celkem taky.“
A ona si začala něco broukat, tak jsem jen koukala, co bude a ona začala zpívat: „Když se zamiluje kůň! Tam někde v pastvinách...“
Nejdřív jsem myslela, že asi budu volat do blázince, ale pak se na mě usmála tak přátelsky, jak už dlouho nikdo. Přidala jsem se k ní a svým zpěvem jsme nakonec vyhnali několik cestujících z jejich kupé. Dokonce jsem zahlídla Tuřínovou babku. Vykoukla ven, v ruce Tuřín v bojové pozici, ale jak mě uviděla, rychle zase zapadla do sedačky. Tak jsme si ještě povídaly a tak. Jmenuje se Temari a ten její brácha je Gaara. A Idiot v dupačkách je prý Kankuro.
A teď mě omluvte, Ino usnula a máme tady hooodně zubní pasty.

Ráno jsem se vzbudila položená na Choujim a hádejte, co dělal Gaara – zase na mě zíral! On snad nespí! Musím mu to nějak zatrhnout. Dělala jsem, jako že nic(musím podotknout, že Chouji je skvělý polštář), a jeho si vůbec nevšímala, ale za dvě hodiny pozorování okna mě to přestalo bavit. Tak jsem děsila lidi očky, ale nic moc. A potom za mnou Gaara přišel a podal mi sudoku! Zrůžověly mi vlasy a on se podíval jinam, nervózně se usmál a taky se červenal. Ááá, kawaií!! Je vážně moc hezkej, takže pro dnešek se mi líbí on.
Temari prohlašuje, že chodí s jedním klukem z Konohy (myslím ona, ne Gaara), ale moc tomu nevěřím. Prý mi nechce říct jeho jméno, ale znám ho a je moc hezkej, chytrej a sexy. Nikoho takovýho neznám a asi ani nepoznám, protože žádnej chlap takovej není.
A když mi řekla, že má IQ 200... Pff!
Mohl by být v Konoze kluk s takovým IQ a už dávno se mnou nechodit? A ti co jsem měla – pche, dohromady měli IQ škopku vařenýho zelí... Nebo možná „krásného urostlého Tuřínu“ XD...
Už jen dva dny ve vlaku a dorazíme na místo Zkoušky. Letos je to v Kamenný, tak doufám, že uvidím pomník toho slavnýho zpěváka, co tu kdysi žil. Potom se ale dal k jedný pitomý organizaci a talent byl v hájí. Takovej sexy, s blond culíkem a úplně sám prý zpíval trojhlasy!
Dneska jsem ukazovala Temari, co všechno umím za Jutsu. Dokonce jsem jí ukázala i mý pečetící perly! Prostě takový černý perly, kterejma můžu zapečetit a odpečetit, co se mi zachce, je to dědictví klanu Karashi. Ona mi zase ukázala všechny možný věci, co se dají dělat s jejím vějířem. Týjo, je to fakt mega vějíř a taky pěkně těžkej. Konečně stejnej exot jako já. Mno, už končim, jdeme prudit ostatní a krást Kankurovi součástky (vždycky mu vezmeme nějaký šroubek, který on potom půl hodiny hledá pod sedadlem, potom půl hodiny na poličce a znovu půl hodiny pod sedadlem, potom se nás zeptá, jestli jsme ho nikde neviděly, my ho nenápadně hodíme pod sedadlo a se shovívavým úsměvem typu: „rádi pomůžeme retardovanému!“ mu ho ukážeme)...

Ráno jsem se probudila a cítím na ruce mokro, tak se otočim a o mý rameno je opřenej Kankuro a slintá ze spaní. Vyjekla jsem a trhla sebou a on se rozmázl o dveře našeho kupé.
„Přímo na držku!“ radostně poznamenal Gaara a něco si zapsal na kus papíru.
Potom se na mě podíval jedním okem, jako by mě kontroval, pak ale zrudnul jak moje vlasy.
Chvíli jsme na sebe civěli jak idioti, oprava, zamilovaní idioti, ale potom ze země vstal Kankuro, udělal z rukou srdíčko a začal zpívat: „Gaara miluje Hiromi! Hiromi miluje Gaaru!“.
Temari ho hned sejmula vějířem, tak zmlknul.
„Kdyby tu byla máma, tak by ti to nedovolila,“ zamumlal si se šroubovákem v ruce Kankuro.
Nastalo trapné ticho které prolomili až Temari s Gaarou svým vzlykáním.
Tak nevím, co jim je. Teda jejich mámě, no. Zítra už budeme na místě, konečně se budu moct vykoupat. Přijde mi, že smrdím jako skunk.