Společný návrat 06-Narutovy tajnosti?!

„Proč těch klonů je tolik?!‘‘ bručela Sakura potichu, když uháněli do Suny a k tomu ještě s třicítkou Narutových klonu. Malou chvilku počítala s tím, že teď když se oddělili od Naruta budou mít se Sasukem trochu víc soukromí, ale momentálně to nebylo ani možné. Jeden Naruto se dal obejít, ale tohle už bylo nad její síly.
Vzdychla. Bude si muset zkrátka počkat až do Suny. I když to bylo proti všem přírodním zákonům, Sasuke z množství klonů, nebyl nijak moc nadšený. Lépe řečeno, myslel na to samé na co Sakura. On nehodlal vzdát, však ona se po cestě chvilka najde.

Mezitím na hoře Myouboku seděl Naruto uprostřed cvičiště něco si stále drmolil. Okolí ho považovalo za blázna, ale pravda byla jiná. Už pár minut se snažil přesvědčit Kyuubi, aby vylezla a pomohla mu. Dokonce už naplno ovládl i Ranshaakuma no jutsu, čemuž nechtěla Kyuubi věřit. Znala ho až moc dobře, ale tohle se vymykalo jejímu chápaní. Že by tak rychle, to přece není možné.
„Kam jsi zas zmizela?!‘‘ vztekal se a začal chodit protestně stále dokolečka. Ona si z něj však stále dělala jen srandu, dokonce se ji ani nechtělo ani mu odpovídat.
„Hele, tak vylez!‘‘ zařval. Byl tak vytočený, že se dokonce udeřil i do břicha. Výsledek byl takový, že sice vyhnal Kyuubi ven, ale nedošlo mu, že ho to mohlo i bolet.
„Sakra,‘‘ zaskuhral a chytil se za břicho. Kyuubi se zasmála a dál pozorovala jak začíná pomalu, ale jistě rudnout vzteky.
„Vidíš, kvůli tobě jsem se teď udeřil!‘‘ hodil všechnu vinu na ni, ale neuvědomil si, že jediný hlupák je jen o sám. Tímhle na to ještě víc poukázal.
Kyuubi znuděně vzdychla a posadila se na nejbližší kámen v okruhu pěti metrů což znamenalo pod velkou sochu, pěkně ve stínu.
Když se Naruto uklidnil nemohl si nevšimnout, těch poměrně kratších šatů co měla Kyuubi na sobě. Nejspíš tu na bylo větší teplo. Pomalu přišel k ní a nenápadně se posadil vedle ni na zem. Čekal až něco řekne, ale Kyuubi mlčela. Vypadalo by jako by jen odpočívala.
„Potřebuješ něco?‘‘ otázala ho zvědavě, protože už si ji začal prohlížet moc zaujatě. Bylo ji to docela nepříjemné. Naruto si uvědomil, že si povšimla jeho zaujatého pohledu a raději sklopil, aby neviděla jak se červená.
„Hele já to s tebe dostanu!‘‘ přitvrdila, ale Naruto se pořád tvářil jako stydlivá malá holka. To jak se mu červenal obličej už nebylo schopné před ní nijak skrýt.
„No tak, určitě to bude lepší, než když si povídáš ze spaní,‘‘ pokoušela se Kyuubi stále o nějakou komunikaci, tentokrát však zabodovala. Naruto otočil hlavu k ní, červený byl až na zadku s pootevřenou pusou. Kyuubi se nejistě usmála, o tomhle možná měla mlčet.
„Hups?‘‘ sykla. Teď to vypadá, že by mlčet měla spíš ona.
„Co si povídám?‘‘ vyzvídal blonďák naštěstí už jeho tvář dostala odstín rajčete, nebylo to tak zlé, ale když člověk pomyslel, jak to mohlo vypadat před pěti sekundami. Teď by uznal, že červená je dobrá.
„No občas povídáš o nějaké holce, neznám ji, ale podle toho jak se u toho potíš, musí být fakt moc hezká!‘‘ lišácky se usmála. Naruto ihned ztratil tu rajčatovou barvu a vrátil se zpět višňové a to, kam barva zasahovala už nemusím povídat.
„Počkat, není to ta z tvého týmu, počkej nemá ta už někoho,‘‘ pokračovala dál se záminkou pořádně naštvat Naruta. Povedlo se višňová barva jeho obličeje se dál stupňovala, až se nakonec musel držet na uzdě, jinak by po Kyuubi skočil a umlčel ji.
„Tak to mi chceš říct, holt smůla chlapče asi pro ni nejseš moc dobrej,‘‘ provokovala ho dál jen aby ho rozdráždila na plno. Teď už se jeho vztek nedal za žádnou cenu srovnat se Sakuřiným.
„No jo všechno nejlepší je rozebráno a na tebe bohužel už nic nezbylo,‘‘ pokračovala, ale Naruto vybouchl naplno, doslova to Kyuubi skočil, aby ji umlčel. Bylo ji jedno co ji může udělat, ale rozhodně z něj hlupáka dělat nebude. Kuubi se však smála, znala totiž Narutovu tajnou zbraň. Převalila Naruta pod sebe začala ho lechtat. Blonďák se začal pištět jako malej a pokoušel se ji za sebe sundat, ale jak na něm obkročmo seděla pořádně ho tiskla stehny, aby se nemohl ani hnout. Dál ho však s chutí lechtala, až mu tekly slzy, teprve pak přestala.
Naruta stále zrychleně dýchal místy se i zasmál, nejprve si však setřel všechny slzy. I Kyuubi byla dostatečně udýchaná, ono držel ho mezi stehny není žádná sranda.
„Ne..už ne,‘‘ zapištěl Naruto jen když zvedla ruce, které měla opřené o jeho hrudi.
„Neboj už nemám sílu,‘‘ usmála se a sesedla s Naruta, ten se ještě dalších pět minut smál a stíral si slzy. Pak ji konečně mohl ukázat, co se naučil.

Slunce už zapadalo za kopce. Sakura se zatavila u malé jeskyňky. Dneska už bylo moc pozdě, do Suny by dorazili někdy uprostřed noci, aby to by mohlo být nebezpečné, hlavně pro Sasukeho, který ještě nebyl schopen sám jít.
„Tady, zůstaneme na noc!‘‘ rozhodla se Sakura a hned zaúkolovala všechny Narutovi klony. Spíš jen, aby se jich konečně zbavila a mohla být o samotě se Sasukem. Některé poslala pro dřevo, jiné pro vodu a nebo jen a hlídku. Až se všichni ztratili v lese, pomohla Sasukemu do jeskyně, kde chvilku počkali až dorazí klony s vodou a dřevem, teprve pak rozdělala oheň a začala ošetřovat Sasukeho. Ty klony co ji vše přinesly poslala ven, jakože na hlídku, ale spíš nechtěla, aby ji tu překázali. Dobře znala Naruta, ten uměl dobře překážet.
„Už je ti líp,‘‘ vyptávala se, ale Sasuke jen zakroutil hlavou. Mluvit se mu moc nechtělo a k tomu, oči už se mu klížily. Sakura si vzdychla, čekala něco víc než jen pouhé kývnutí.
Shrnula tedy Sasukemu košili a znovu začala prozkoumávat tu ránu. Pomalu se zacelovala, ale i tak by měl být teď opatrnější.
Stalo však pár minut a Sasuke usnul. Růžovláska se mu ani nedivila, jí samotné už klížili oči. Ještě pár minut přemáhala tu únavu, ale nakonec prohrála. Posadila se blíž k Sasukemu a pak si vedle něj lehla. Naposledy ještě ucítila jak ji jeho paže objaly.