Yuujou Monogatari - 4

Raz…
Dva…
Tři…
Teď!
Ten praskot dřeva…
Další!
Je to skvělý zvuk….
Teď a víc!
Zvuk… zničení? Zničené věci…. Jak může být zvuk zničení skvělý?
Rychleji!
Jedna věc se zničí, ale já se zlepším…
Přesně do cíle!
A já se zlepším. Vždyť o to jde, ne?
Další shuriken… a další! Do cíle, přesně doprostřed…
„Trénuješ?“ vyrušil ho hlas.
A… Fugaku se rozmrzele ohlédnul. „Zase ty?“
„Mám jméno,“ upozornil ho Minato.
„Minato… Namikaze Minato…“ lhostejně pokrčil rameny. „Tvoje jméno nic neznamená. Proč bych si ho měl pamatovat?“ Ne jako to moje. Uchiha.
„To ti tolik záleží na jméně?“
„Jméno je všechno. Když nemáš jméno, nemáš moc. Když nemáš moc, nejsi nic.“ A já jméno mám. Nebo aspoň mít budu. Takový jméno, že každý, každý v týhle vesnici bude vědět kdo jsem. Já, Uchiha Fugaku. Budoucí vůdce Uchiha klanu.
„Nesmysl,“ namítl Minato. „Vždy´t… vždyť…“ zarazil se. Jak to vysvětlit?
„Vždyť co?“ ušklíbnul se. „A co tady vlastně chceš?“
„Takhle poznat se členama svýho týmu, to tě nenapadlo?“ zněla jedovatá odpověď.
„A proč?“
„Proč? No… protože… jsme v jednom týmu! Měli bychom…“
„Se spřátelit? Přátelé na život a na smrt, dva – tedy tři, shinobi, kteří vždy stojí při sobě, nikdy se nezradí, prostě dokonalá trojice? Tak to myslíš?“ zeptal se pohrdavě.
„Já…“
„Nebuď naivní, Namikaze. Mezi ninji, i v týmech, vždycky vládla jenom rivalita. Dokonalé, věrné přátelství? To neexistuje.
A i kdyby…“ přivřel černé oči, „i kdybychom se spřátelili… dál bychom spolu bojovali, soutěžili, nemyslíš? Nejlepší je jenom jeden. A když to budu já - nebo ty - bude se z toho ten druhý radovat, a to upřímně? Nebo tě někdy, třeba i ve skrytu duše napadne, že právě ty bys byl lepší?
Chceš se stát Kagem. Ale představ si, že bych to dokázal já, ne ty. Dokázal bys mi pogratulovat? Sotva. A tohle je to slavné přátelství?“ Pak je lepší být nepřítelem.
„A-ale…“ Myslí to úplně špatně, pomyslel si Minato. Ale jak mu to vysvětlit? A hlavně – co mu vysvětlovat?
„Hej! Minato-kun! Fugaku-kun!“
Otočili se.
„Tak co říkáte na včerejšek? A… nestalo se něco?“ Naomi se zarazila a podezíravě si chlapce změřila.
Mlčeli.
„Já jenom… máme se dostavit za Hokage-sama… Asi-asi kvůli naší první misi…“ usmála se. „Není to skvělé? První mise!“
„Jasně,“ zabručel Minato. No co, aspoň konečně budu moct předvést svoje schopnosti… ještě uvidíte, slíbil v duchu. Na Fugakova slova dávno nemyslel…

Mezitím u Jiraiyy
Sarutobi se zahleděl do své koule. „Tak co říkáš na své nové žáky?“
„Samý paka,“ ušklíbl se Sannin. „Ale… ještě mají naději. Možná…“
„I ten Uchiha?“
„Má talent… ale je to taky idiot,“ odtušil. „Proč se ale ptáte zrovna na něj, sensei?“
„Stařecká zvědavost, nic víc,“ odpověděl zlehka.
„Vy ještě zdaleka nejste starý,“ namítl bývalý žák.
„Starým člověk nemusí být jen věkem… á, tým 6!“ zvedl oči ke dveřím.
„Ohayo, Hokage-sama,“ ozvalo se trojhlasně. Tři děti, dychtivě očekávající svou první misi. Co se při ní stane?
Také kývl. „Jak víte, dnes vás čeká vaše první mise. A bude to…“ začal se přehrabovat ve svých papírech. „Doprovod jednoho člověka… do vedlejší vesnice.“
„Takže žádná kočičí záležitost?“ zamračila se Naomi.
„Ještě si stěžuj,“ okřikl ji polohlasně Minato. Dívka zrudla. „Já jen… myslela, jsem, že je to tradice… no.. nic.“
Hokage pohladil kouli. „Tak začnete netradičně… ovšem, jestli vám to vadí-“
„Ne!!!“
„…tak abyste vyrazili balit…“
„A víc nám k tomu neřeknete?“ zeptal se drze Minato.
„Vše co byste měli vědět, ví váš sensei. Takže…“
Ale to už byli všichni tři pryč.
„Blázni,“ utrousil Jirayia.
„Netradiční začátek netradičního týmu…“ opravil ho Sarutobi.
,,Netradičního?“
„Sám víš… jinak bys ty tři přece netrénoval. Něco v nich je, ne? Tohle ještě bude zajímavé…“
„Asi jo,“ rozloučil se Sannin ledabyle. „Asi jo…“
Asi jo… ledabylá odpověď, nemyšlená příliš vážně… ale bude pravdivá? Ať už byla řečena jakkoliv? Kdo ví… 6. tým je připraven vyrazit na svou první misi!

Fugaku
„Mám první misi,“ oznámil své matce.
Jen přikývla. „Buď opatrný,“ šeptla.
„Buď silný,“ ozval se otec.
„Budu,“ houkl chlapec. Záměrně vynechal, pro koho odpověď platila.
„První opravdová mise… vzpomínám si na tu svou. Nebylo to lehké - ale nic, co by pravý Uchiha nezvládnul. Takže ty to taky zvládneš. Jsi Uchiha, jeden z nás, ne?“
„Otče…“ zadrhl se Fugakovi hlas.
„Teď běž. Chceš snad přijít pozdě? Hlupáku…“
Jasně, tati… nezklamu tě, o ti jde, že?
Ale může člověk vůbec zklamat někoho, na kom ti nezáleží? Jsi Uchiha, jeden z nás… to znělo skoro jako…
Ne, dost Fugaku, pomyslel si. Teď bude mise. A mise znamená boj. Boj vyžaduje pozornost. A pozornost si nežádá nějaké prázdné uvažování nad ničím.
Ale.. stejně… to celkem mrzí.
Je smutek slabost?