Yuujou Monogatari 5

Symbolem Listové vesnice jsou zelené lístky – a právě ty lehce kroužily v jemném větříku, který ochlazoval tváře obyvatel vesnice zrudlých teplem, nebo také - v jednom případě - křikem…
„Sakra, kde je moje čelenka?! Toru!“ ječel světlovlasý kluk a hrabal se ve velké hromadě nejrůznějších věcí. „Já spěchám… moje první mise… sakra!“
Do pokoje nakoukl o něco starší chlapec s rozcuchanými blond vlasy. „Co se to děje?“ zeptal se otráveně.
„Moje čelenka! Je pryč!“
„Kami-sama…“ sáhl na hromadu a vytáhl kus modré látky. Kovový znak se matně zatřpytil. „Tohle?“
„Arigatou, niisan! Ale…“ Minato se zarazil. „Přísahal bych, že tam teď nebyla!“
„Prý že jsi génius… pako jsi. To si nemůžeš dávat na svoje věci pozor? Na to jsi snad už dost velký!“
„Já dávám!“ ohradil se chlapec. Což byla pravda. Alespoň, co se týkalo čelenky. Pro chlapce to byl symbol jeho snu stát se Hokagem… jeho slibu, který dal matce. Slibu, který ho měl provázet celý život.
Ať už to bylo dobře nebo ne.
„Jo, to vidím. Radši už běž… první mise, to přece nemůžeš přijít pozdě,“ ušklíbnul se Toru.
„Jo, vidíš.. ale,“ zarazil se. „Kde je táta?“
„Pořád na misi … to bys přece měl vědět,“ zamračil se. „Vletíš sem jak démon na vesnici, jediné co řekneš je, že spěcháš na misi a… a posloucháš mě vůbec?“ zvýšil hlas.
„Musím, tak ahoj!,“ bylo mu odpovědí.
„Zajímá tě vůbec co jsem říkal?!“
Žádná odpověď.
Namikaze Toru si povzdechl. Ten kluk je šílenec.

„Už jsem tu!“ křičel schvácený ‚šílenec‘ a vletěl do kanceláře Sarutobiho.
Fugaku mu věnoval pohrdavý pohled. „Máš dvě minuty deset vteřin zpoždění,“ oznámil mu odměřeně.
Minato sice vůbec netušil, že mají domluvenou schůzku, ale přesto zrudnul. „Já-“
„Třináct,“ přerušil ho Fugaku nevzrušeně. „Vlastně třináct.“
„Ale…“
„No, ale jsme tu, ne? A všichni… tak co takhle vyrazit?“ zeptala se spěšně Naomi.
***

Začátky jsou těžké, říká se. Jako nový list musí pomalu vyrašit na holé větvičce, sněženka v mokré a studené zemi a mnoho jiných příkladů… jako třeba první mise mladých ninjů. Dost starých na to, aby byli dětmi, ale příliš mladých na shinobi…
Ale je potřeba jít kupředu. Projít branou do…

„Tak kde je ten člověk?“ optal se Fugaku u brány do Listové.
„Jaký?“ zeptala se zmateně Naomi.
„Ten, koho máme doprovázet. Neměl by se už objevit? Vlastně… neměl by s námi být už dávno?“ přidal se Minato.
„On je-“
„Jsi to ty? Jirayio!“
„Tady,“ dokončil Jirayia a sledoval, jak k nim rychlými kroky přichází mladý muž s pronikavě modrýma očima a černými vlasy.
„Vítej zpátky,“ usmál se na něj vesele Jirayia.
„Zpátky? Už dávno ne,“ odvětil tajemně muž. „Tví žáci?“ kývl na Geniny.
„Jo.“
„Jak si vedou?“ zajímal se.
„Jsou to pitomci,“ zašklebil se. „A ta tvoje malá?“
„Čím dál horší,“ svěřil se s úsměvem. „Právě jsem ji byl zapsat…“
„Není to trochu pozdě?“
„Ale ne… už se učila u nás… no, ale abych se představil? Říkejte mi Kenshin,“ obrátil se k dětem.
„Namikaze Minato,“ potřásl mu rukou Minato.
„Hyuuga Naomi,“ uklonila se dívka.
„Uchiha Fugaku,“ zavrčel Fugaku.
„Zajímavý jména…“ přejel pohledem tmavovlasé Geniny.
„Náš klan byl vždy velmi slavný. Ani mě nepřekvapuje, že jste o něm slyšel,“ vrátil mu pohled Fugaku. „Ovšem mám pocit, že tohle zírání a prázdné stání nám ve splnění naší mise zrovna moc nepomůže, takže…“ výmluvně se odmlčel.
Pravda, pomyslel si Minato. A taky by to už chtělo nějakej boj… a tréninky… „Tak jdeme?“
„Ať už cesta začíná krokem, nebo skokem, ten první vždycky trvá nejdéle,“ pronesl pobaveně Kenshin.

„Kde přesně je vaše vesnice?“ zeptala se Naomi o pár hodin později.
„Dost daleko. Není to velká vesnice, ale je hlavní vesnicí naší země…“
„Sarutobi-sama říkal, že to má být sousední vesnice,“ namítla Naomi.
„Tak to se pořádně spletl, prý nedaleko… ne, ještě nás čeká pořádný kus cesty…“
Ztráta času, napadlo Fugaka. Ale snad aspoň nasbírám nějaký zkušenosti…
„Proč by nám lhal?“ nevzdávala se Naomi.
Ale, holčička zjišťuje, že svět není tak růžový, ušklíbl se Fugaku v duchu. „Prostě špatná informace. Nemusíš hned vyvádět,“ okřikl ji.
Zrudla. „Fugaku-kun… já nevyvádím!“ zaječela náhle.
„Zmlkněte,“ požádal je podrážděně Minato. „Chováte se jak děti… To já-“
„To ty budeš taky zticha,“ usadil ho sensei.
„Nebuď na něj tak přísný,“ usmál se Kenshin. Minato se mu odvděčil trochu nejistým úsměvem. Nebyl si jist, jestli je správné, že se ho někdo cizí musí zastávat. Je to možná trochu ponižující, napadlo ho.
„Vždyť to ještě děti jsou,“ dodal Kenshin. Teď už Minato neváhal. Úsměv mu zamrzl docela.
„Já žádné dítě nejsem,“ prohodil tiše. „Já budu Kage.“
„A ty myslíš že se každý Hokage už jako Hokage narodil? Vidíš, pořád dítě jsi!“
„Tak jsem, no! Ale každý dítě jednou vyroste!“
„To už je lepší,“ pronesl Kenshin. „Jen pořád nevím, co vy všichni na těch funkcích máte. Jestli chceš chránit svou vesnici, myslím jestli ji doopravdy miluješ, tak je jedno, jestli za ni bojuješ jako Chuunin, Jounin, nebo Kage, nebo ne? Pokud to tedy nejde jen o vlastní úspěch.“
Co se dá na tohle odpovědět? Ale na to měl Minato přijít až o několik let později, v úplně jiné situaci… mnohem vážnější situaci.
„Nejde,“ zabručel. „Já… nic.“
„A čím chceš být ty?“ obrátil se Kenshin na Fugaka.
„Já budu vůdcem klanu Uchiha. Jako táta.“ Odpověděl prostě.
„Tím budeš… dobře, ale čím chceš být?“
„Už jsem vám řekl, čím budu. Já svoje rozhodnutí neměním.“ Ani názory… taky jako táta, pomyslel si. Jenže jemu se podobat nechci… Tak co vlastně chci? A záleží na tom vůbec?!Jeho myšlenky ale někdo přerušil.
„Říkal jsem ti, že jsou to idioti.“
Jak jinak, než Jirayia.