Dědictví Bílé vlčice – Nová etapa – část 11.

Kimm a Kiba

Akamaru a Neya se vřítili do domu, ale když viděli, že v pokoji je ještě jedna osoba, tak na ni začali vrčet, ale Kimm jim poručila: „On není nepřítel! Přestaňte!“
„A kdo to tedy je?“ ptal se Akamaru.
„No… já jsem Kareshi Nidara a jsem bratr dvojčat Kamizuki Shiri a Mari.“
„A tak co děláš tady a jmenuješ se jinak?“ hned se vyptával Kiba.
„No slyšel jsem, že se Kimm-san a moje sestra Shira se spolu znají a s tím příjmením, to je komplikovanější…“ odpověděl Nidara.
„My máme času a jen pro tvoji informaci ty dvojčata neznáme,“ upřesnila Kimm.
„To nevadí, ale hlavně o mě neříkejte, onegai,“ zaprosil Nidara.
„Pod jednou podmínkou, že nám řekneš jak jsi se sem dostal a kdo jsi,“ řekl Kiba.
„To nebude těžké, ale nevím jestli uvěříte mému příběhu,“ řekl Nidara.
„To už nech na nás,“ houkla Kimm.
„Je mi dvacet dva a mí rodiče zemřeli, když jsem byl mino domov a o svých sestrách jsem se dozvěděl, když jsem potkal jakéhosi Uchihu, který mi řekl, že mám sestry, dvojčata a že…“ byl přerušen Kibou, který se zeptal: „Uchihu? Kdy?“
„No bylo to asi před dvěma lety, on mě málem zabil, ale než stihl práci dokončit, tak se tam objevil někdo další a řekl mu, že s ním potřebuje mluvit Orochimaru-sama.“
„Já to věděl!“ neodpustil si Kiba.
„A co jsi věděl?“ zajímalo Kimm.
„No, že to byl Sasuke, který zaútočil na Nidaru,“ oznámil Kiba.
„A souka a pak jsem se z toho dostal a rozhodl jsem se, že je najdu,“ zakončil vyprávění.
„Ale proč zrovna my?“ znovu to tu bylo.
„Tak tenhle dům mi padl do oka a navíc před dveřmi stál vzkaz…“ než mohl cokoli říct dalšího, tak mu ho Kimm vytrhla a přečetla si ho.

je mi velice líto, že se musíte starat ještě i našeho syna – sama jste těhotná a máte Kibu – ale znali jsme se s vašimi rodiči, kteří pro nás byli velice důležití a Vaše matka nám poskytla informace o tom, že jste dědička Vlčího trůnu, který po smrti Byi převezmete a tak Vás prosím, aby jste pomohla mému synovi, najít jeho ztracené sestry a možná, že na cestě znovu potkáte svůj osud.

„No budeš nám muset ještě ledacos vysvětlit,“ řekla Kimm, která předala vzkaz Kibovi.
„Asi budu muset.“

Kazemi a Kankurou

Kazemi nemohla uvěřit, že ji Kankurou našel a právě tady! Kde jsi myslela, že je před ním v bezpečí.
Rychle vyklouzla z restaurace. Peníze dala pod talíř a zmizela dřív než si ji Kankurou mohl všimnout.
„Jak jen to dělá? Že mě vždycky najde?“ ptala se sama sebe a spěchala pryč.

Kankurou byl již celý zoufalý, když vešel do jedné restaurace pocítil známý záchvěv emocí a podíval se na prázdné místo, myslel si, že zahlédl Kazemi, ale to asi spletl.
„Gomen, ale neviděl jste tu tady tuhle ženu?“ zeptal se Kankurou a ukázal mu její fotografii, ten číšník odpověděl: „Ano, seděla támhle…“ ukázal na to prázdné místo. „To je zvláštní ještě před minutou tam seděla, asi jste se museli minout,“ a jak k němu došel, tak si hned všiml šátku, který tady ve spěchu nechala a skutečně patřil jeho lásce. Přivoněl si k němu a vzpomínky ho donutily si sednout.

Kazemi konečně našla místo, kde by se ji Kankurou nikdy neopovážil hledat a to místo bylo v domě, kde se narodila a vyrůstala. Bylo to odlehlé místo, o kterém Kimm – její sestra – vůbec nevěděla.
„Tak konečně jsi tady!“ uslyšela až moc dobře známý hlas, který ji zde uvítal.
„Proč mi nedáš pokoj?“ utrhla se na něho Kazemi.
„Proč? Já ti to řeknu, protože jsi první žena, se kterou jsem se cítil jakoby byla moje žena a miluju tě víc než jsem si ochotný přiznat, ale tak dobře přiznávám, že když jsem zjistil, že jsi pryč myslel jsem, že umřu nebo se zblázním. Protože můj život bez tebe je jak prázdná skořápka, ale s tebou je vše jiné vnímám krásu okolo sebe…“ během tohoto vyznání si klekl na obě kolena a udělal tu nejhlubší poklonu, která označovala tu nejhlubší lítost.
„… a bez tebe nejsem člověk, pouze schránka, která přežívá…“ opět provedl úklonu, ale Kazemi ho zadržela: „Přestaň s tím už a vstaň!“ a on se podíval do její tváře, která byla celá uslzená a ještě řekl: „Nezasloužím si tě a nikdy už nesmíš kvůli mně plakat…“ nedořekl, protože ho Kazemi políbila se vší láskou, které byla schopna.
„Arigatou a pokud jsi chtěl říct, že jestli si tě beru za manžela, tak říkám ano.“
„Na ni? Opravdu?“ ale pak si všiml jedné věci, která mu unikala. Byla těhotná.
„Ano, jsem těhotná a je to tvůj syn,“ přiznala mu.
„Jak víš, že je zrovna syn?“ nechápal Kankurou.
„Tohle poznám budeš mi muset věřit,“ vysvětila.
„Tak dobře a když už jsme u toho, tak tady máš náš rodinný prsten, který patřil mé babičce a Gaara s Temari chtěli, abych ho dal tobě, jako své nevěstě a manželce.“ Kankurou odhalil zásnubní prsten, který byl nádherný a jak se třpytil jako voda, která se dostala do styku se světlem.
„Moc ti děkuji…“ nedořekla, protože ji Kankurou políbil a dlouho pociťované emoce se draly na povrch.