Vítejte v kraji kde cizák zahyne 06

Semen s Kisamem seděli na pařezu, dělili se o láhev samohonky a sledovali své přátele.
„Hele, co si myslíš, že dělaj?“ ptal se starý Kozák Kisameho zapaluje si ručně balenou cigaretu z machorky.
„No podle toho jak to vypadá, došlo k nejhoršímu.“
„Proč myslíš?“ vyfoukl kouř Semen, „Vždyť tam jen stojí jako tvrdé Y a koukají na sebe. To soutěží kdo dřív mrkne nebo co?“
„Ne. Itachi použil svoji nejsilnější iluzi Tsukuyomi. Vandrovec je teď uvězněn ve světě kde si s ním může Itachi dělat co chce a jak dlouho chce,“ vysvětloval Kisame,“ ale něco nehraje. Jo a můžete ten kouř foukat někam jinam? Ještě nejsem po našem souboji fit a nechci svůj oběd vidět podruhé.“
„Jasně, vem si žaludeční kapky,“ podal mu Semen láhev, „co jako nehraje?“
„Díky,“ lokl si, „ech, většinou když Itachi někoho lapne do téhle iluze, trvá to pro uvězněného hodiny, dny i roky zatímco v tomto světě uběhnou vteřiny, ale vidíte, že je sledujeme už dobrých pět minut.“
„No podle toho jak to vyprávíš je to souboj vůlí a mozků co?“
„Ano, ale Itachiho iluze je nepřekonatelná, jen ten kdo má stejnou oční techniku jí může vzdorovat.“
„No je vidět, že Jakubovi to nikdo neřekl, takže to evidentně ignoruje.“
„Asi to tak bude,“ odtušil Kisame, „co uděláme s těma dvěma?“ zeptal se a podíval se na dva omráčené policisty v trávě.
„Nevím ten mladší Rowicki zavolal posily které tu nebudou dřív než za půl hodiny takže máme čas. Chceš ještě napít?“¨
„Samozřejmě.“

Jakub se rozhlédl po okolí a protřel si oči. Krajina se však nezměnila a stále měla obrácené barvy jako na negativu.
„No tak tohle se moc často nevidí,“ pomyslil si, nahmátl placatku se samohonkou a pořádně si lokl. „Dobře že jsem se připravil."
„Impozantní že?“ ozval se Itachiho hlas z čirého vzduchu.
„Trochu laciné,“ opáčil Vandrovec, „po dobré pálence vidím daleko lepší věci.“
„To věřím, ale tohle není delirium, Jakube, nýbrž můj vlastní iluzorní svět, v němž jsem já pánem nad časem, prostorem, životem a smrtí. Máte poslední šanci vzdát a podrobit se mi neboť odtud není úniku. Na co tak koukáte!?“ vyštěkl Itachi neboť si všiml, že Jakub jeho proslovu nevěnuje pozornost.
Jakub přestal polohlasem počítat a řekl: „Třicet sedm.“
„Prosím?“
„Jseš třicátý sedmý člověk, který mi vyhrožuje podobným způsobem. Začínám si myslet, že fasujete brožurky s dramatickými prohlášeními a pak je dlouho trénujete před zrcadlem. Takhle hezky to naposled říkal SS-Sturmbannführer Kleine a vidíš? Už přes padesát let čuchá ke kytkám zespoda.“
Itachi se zhmotnil před Jakubem s vraždou v očích.
„Vás ten humor nepřejde co?“ zasyčel zlostně a luskl prstem.
Zablesklo se.
Jakub mrkl a zjistil, že je připoutaný k zemi přibité židli s opěradly k nimž má přivázané ruce. Nemohl se pohnout.
„Ty, parchante, myslíš si, žes mě dostal?“
„Kdepak,“ odtušil Itachi, „teď začne to pravé mučení dokud se mi nepoddáte.“
„Tak to tu budem pěkně dlouho, ty nevychovanej spratku!“
„Vám se to tak bude zdát, ale pro mě je čas jen jedna z možností. Cestou jsem si četl vaše zvyky a historii. Obzvlášť mě zaujaly výslechové postupy. Takže začneme cejchováním.“
V Itachiho ruce se objevilo rozžhavené železo které přitiskl na Jakubovu vychrtlou hruď. Jakub zaječel a zhroutil se.
„Ale, to už nás opouštíte? Vždyť jsme ani nezačali,“ Itachi opět pro efekt luskl prsty.
Zablesklo se.
Jakub mrkl a zjistil, že je připoutaný k zemi přibité židli s opěradly k nimž má přivázané ruce. Nemohl se pohnout.
„Ty, parchante, myslíš si… Sakra! To už jsem říkal!“
„Myslí vám to rychle,“ uznal Itachi. „takže si dáme repete.“
Jakub se opět sesul, ale jeho vědomí pracovalo na plné obrátky. „No tak jak to bylo? Jak ho to ta čarodějnice kdysi učila? Jak mu to říkala? Na houpačce je ve středu páky místo které se nepohne. Musíš se stát tím bodem kolem kterého se točí vše ostatní pak se staneš pánem situace a svého života.“
„Aha,“ zašeptal Jakub.
„Říkal jste něco? Změnil jste názor?“
„Ani náhodou, ptačí zvratku!“
„Nevadí!“ zakřičel Itachi a opět přitiskl železo Vandrovcovi na prsa.
Jakub se soustředil. Itachi vykřikl a chtěl pustit cejchovadlo z ruky, ale nešlo to ač se snažil sebevíc
„Co to má znamenat? Co se to děje?“ skučel Itachi.
„Tak pánáčkovi nechutná vlastní medicína co?“ zavrčel Jakub, vytrhl se z pout, jednou rukou chytl Itachiho za krk a druhou sevřel na jeho pěsti která držela rozpálenou rukojeť.
„Ale co se... To nejde… To se nesmí stát,“ chrčel Uchiha.
„Co nesmí!?“ sípal Jakub, „máš to napsaný v pravidlech? A víš co? Ukaž mi pravidla!“
„Musím zrušit iluzi,“ pomyslel si Itachi.
„Kai!“
„Pendrek! Tvoji techniku jsem právě šlohnul, mladej! Teď jsem režisér já! A budem tady pěkně dlouho dokud neodpykáš svůj hřích!“
„Jaký hřích?“
„Vandroval jsi do mě! A vandrovat do Jakuba Vandrovce je betelně těžkej hřích!“
Jakub se na chvíli zamyslel.
„Už to mám! Abys pochopil s kým sis začal ukážu ti celý svůj život minutu po minutě. Času máme habaděj!
Jakub upřel svoje prasečí očka do Itachiho očí ve kterých se po několika letech opět zračil strach.
„In nomine patris et filli et spiritus sancti…“

„Hele něco se děje!“ vzkřikl Semen rozběhl se ze svahu na louku kde se zhroutili oba protivníci, „Už museli souboj ukončit!“
„Ale kdo vyhrál?“ ptal se Kisame.
Položili oba do trávy. První se vzpamatoval Jakub. Cvakl si z placatky a trochu soucitným zrakem hleděl na ležícího mladíka.
„Co jsi mu udělal?“ ptal se Semen.
„Nic, jen jsem mu ukázal svůj pohled na svět. Trochu ho to vzalo.“
„A sakra, ale tobě to dalo taky zabrat.“
„No jo nemládnu,“ povzdechl si Jakub, „A jak jsi dopadl ty?“
„Bylo to o fous, ale zvládnul jsem to. Hele už se probírá.“
Itachi se posadil, obdivně se podíval na Jakuba.
„Už chápu,“ prohlásil po chvíli, „to všechno jste dokázal a udělal? Není divu, že se o vás šéf zajímá.“
„Asi jo,“ odvětil Jakub, „nikdy jsem netvrdil, že jsem hodný. Když mě chtěli zabít ať už za nácka nebo za bolševika nijak jsem se nežinýroval. Když prováděli zvěrstva, mstil jsem se na nich. Silnější, rychlejší a hlavně chytřejší přežije. Zákon džungle. Ale nikdy jsem nezabil z rozmaru, prospěchu nebo bez důvodu. To mě odlišuje od těch co šli po mně. Proto jsem nechal naživu i tebe, protože vím, že i ty máš svoje pohnutky proč jsi před lety udělal to cos udělal. Nejsi zas tak jiný. A kdo jsem já abych tě soudil?“
„Ale jak s tím můžete žít?“
„Už přes osmdesát let.“
„Dobrá,“ odvětil Itachi, „prohráli jsme. Odejdeme a už o nás neuslyšíte.“
„Taky si myslím, že bychom měli jít za chvíli tu budou poldové s těžkou kavalerií,“ prohlásil Semen, „měli jsme totiž svědky,“ ukázal prstem na ležící policisty.
„S těmi to vyřídím já,“ řekl Jakub, vytáhl z gumáku hůlku a ukázal jí na muže v uniformě.
„Víš, chlapče,“ mrkl na Itachiho, „s tímhle umím jen dvě kouzla. Jedno jsi viděl a tohle jsem si schovával jako poslední trumf,“ vysvětlil a zahřměl:
„ALKOHOLISMUS!“
„A teď mizíme!“

Epilog:
Zásahová jednotka dorazivše na místo našla v křoví jen dva těžce opilé příslušníky místní policie. Z rozboru byl stanoven obsah alkoholu v krvi na 7,3 promile u každého. Po disciplinárním řízení a nařízené protialkoholní léčbě byl jako trest zaražen služební postup na deset let a převelení na jiný okrsek zamítnuto na dvacet let.