Ve spárech smrti 11: Hlad

V klidu vstal, obešel stůl a vykročil ke mně. Ztuhla jsem na kámen, zatajil se mi dech. V hlavě mi to řvalo „Zdrhej! Zdrhej!“, ale mé tělo mi naprosto vypovědělo službu. Už nás oddělovaly jen tři metry a mně se stáhlo hrdlo. Náhle se zastavil na krok přede mnou. Zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Při pohledu do jeho děsivých očí jsem se však křečovitě roztřásla. Proč já b*bka pořád koukám tam, kam nemám?!
Couvla jsem. V tu ránu mě zase popadl za krk a surově mě přirazil ke skalnaté stěně. Vyhekla jsem bolestí, něco v mých zádech slabě křuplo. Pak mě pomalu tlačil po stěně nahoru, - přičemž se mi už zase protrhlo tričko i s kůží - až byly naše tváře na stejné úrovni. Rychle jsem zavřela oči.
„Mluv,“ poručil mi tvrdým hlasem.
Pevně jsem semkla rty, rozhodnutá mu neříct ani slovo. Najednou stisk okolo mého krku zesílil, prstem mi ucpal dýchací cesty. Tiskla jsem k sobě zuby bolestí, až jsem v puse ucítila krev. Po chvíli jí už ale bylo moc a já ji nemohla polknout, takže mě začala dusit stejně účinně jako Mrkváčkova ruka. Zoufale jsem zalapala po dechu, přičemž mi krev proudem tekla z koutků úst. Vytřeštila jsem oči hrůzou, když se mi vzduch stále nedostával do plic. Vyhrkly mi slzy. V pudu sebeobrany jsem mu oběma rukama stiskla paži a snažila se ji odtáhnout, ale bylo to stejně zbytečné jako mé chabé pokusy o dýchání. Začala jsem zuřivě sípat, zmocnilo se mě šílenství.
Tak zoufale jsem se snažila přežít, tak moc jsem zase chtěla dýchat, tak ukrutně jsem chtěla utéct! Z nedostatku kyslíku mi už třeštila hlava. Celý svět se divoce zatočil. Zničehonic jsem si prostě uvědomila, že tady asi umřu. Ruce mi bezvládně sklouzly podél těla. Odhodlaná vzdát se jsem pomalu sklápěla víčka, když vtom jsem si okrajově všimla, že má levá noha byla šikovně nastavená tak, abych mu ji napálila kolenem přímo mezi nohy. Jenže mozek mi už odumíral, takže jsem si neuvědomovala, proč bych to měla nebo neměla udělat. Proč vlastně žít? Pro koho, pro co? Na světě není člověka ani věci, kteří by mi stáli i za pouhé dýchání. Má práce tu byla dokonána… i když jsem vlastně ještě vůbec nic neudělala. V té chvíli jsem prostě byla připravena zemřít.
„Peine, to stačí! Vždyť ji zabiješ!“ zazněl mi v uších vzdálený hlas. Ani jsem nebyla schopna určit, komu patřil, ale ten hlas najednou probudil můj mozek k životu. Došlo mi to, jako by do mě uhodil blesk. Já přece mám pro co žít! Slíbila jsem, že zničím Konohu. Slíbila jsem, že zabiju každého shinobiho, který se mi tu hrůznou noc připletl do cesty. Slíbila jsem, že to zpropadené místo vyhladím!!!
Otevřela jsem oči a náhle vypadal svět úplně jinak. Viděla jsem do každého temného koutku, viděla jsem každičký podrobný detail všech věcí v místnosti… viděla jsem všecičko, a navíc v jeden okamžik!
Mrkváček ztuhl stejně jako předtím já, jeho oči už přestaly být tak děsivé a nevěřícně se vykulily. Pevně jsem uchopila jeho ruku a lehce ji odtáhla od svého krku. O krůček ucouvl, ale to bylo všechno. Nedovolila jsem mu, aby se jakkoliv pohnul, držela jsem ho metr před sebou, ale přitom jsem stále visela ve vzduchu, pouze se držíc jeho paže. Takovou jsem měla sílu!
Rty se mi zkřivily do úšklebku. Pokrčila jsem nohu a kopla ho do hrudi, v ten samý okamžik jsem pustila jeho ruku a pevně dopadla na obě chodidla. Sledovala jsem, jak Mrkváček narazil do zadní stěny, přičemž v ní udělal opravdu velkou díru. Místnost se otřásla jako při zemětřesení, začaly na mě padat úlomky skály a zvedl se dusivý oblak prachu. Já jsem přesto měla všechny smysly dokonale ostré. Jasně jsem viděla, jak si modrovlasá kryla hlavu rukama, jak Mrkváčkovo tělo bez pohnutí leželo u zadní stěny a ještě k tomu jsem někde dole pod námi slyšela křik. Najednou mi došlo, že se to všechno odehrálo během kratičkého zlomku vteřiny, přestože jsem to vnímala jako ve zpomaleném filmu. Vyvolalo to ve mně přímo dětinskou radost.
Otočila jsem se na patě, pak jsem se se smíchem odrazila a po hlavě se vrhla proti stěně. Prorazila jsem ji, jako by byla z papíru. Přistála jsem na všech čtyřech na protější kamenné zdi chodby a bez rozmyslu se po ní vrhla vpřed. Sotva po prvním kroku mi došlo, že jsem běžela vertikálně a navíc jako pes, z čehož ve mně vybuchly další vlny veselí.
Najednou jsem zahlédla záblesk letícího ostří. Měla jsem spoustu času uskočit, ale já místo toho jen otevřela pusu a lehce chytila kunai do zubů. Vrhla jsem své tělo do strany, třikrát se otočila kolem své osy, že to muselo vypadat jako vrtule, načež jsem opět přistála na všech čtyřech. Zvedla jsem hlavu a pohlédla třem mužům do tváře. Tvářili se, jako by spatřili ducha. Ani jsem se nemusela otočit, abych věděla, že mě zezadu obklíčili další tři. Uchichtla jsem se s kunaiem v zubech a pomalu se přikrčila. Mým tělem otřásla šílená touha po krvi.
Najednou všechno zčervenalo. Jako by někdo polil svět červenou barvou. Ten Ulízanec s kosou pět metrů přede mnou však vyčníval z řady. Přímo jako by plál rudým ohněm. Hned mi bylo jasné, kdo půjde první.
V uších mi bolestně zaduněl tep všech šesti mužů. Z pootevřených úst mi začala stékat slina. Asi to brali jako pobídnutí, protože do jednoho vytáhli zbraně a připravili se k útoku. Přikrčila jsem se ještě víc. Úplně vzadu v nejasném koutku mysli mi to přišlo strašné vtipné, vědět, že moje slina odstartuje krvavý masakr.
Jako by chtěla podpořit mou myšlenku, stekla mi až na okraj brady a tam se na okamžik zastavila. Všichni jsme napjatě čekali. Za chviličku to přijde, cítila jsem to!
Jedna kapička se konečně odlepila od zbytku slin a pomaloučku padala.
Připravit… pozor…
Tak tiše, že jsem to mohla slyšet snad jenom já, ukápla na kamennou zem.
START!!!