Loner- 2 Už jen vzpomínky

Ranní rosa dopadla na tvář dívky, ležící na lavičce. Kapka jí sjela po obličeji a dopadla zem. A pak další. Dívenka vztekle pohodila hlavou, aby utekla těm otravným kapičkám vody. Chvíli ještě ležela na tom samém místě. Nerušeně oddychovala, někdo by řekl, že na tak tvrdém povrchu se nedá spát, ale ona byla jiného názoru. Dál oddychovala na lavičce, dokud zprudka neotevřela oči. Posadila se a očima začala tikat po okolí.
„Naruto!‘‘ zavolala do prázdné ulice. Vrátila se jí jen ozvěna roztřeseného hlasu. Zrychleně dýchala, když se jí nevracela jeho odpověď.
„Cos to udělal,‘‘ rozplakala se a přisunula si kolena blíž k sobě. Bylo to stejné jako tenkrát, bolelo to stejně jako tenkrát. Bude zase trpět. Proč nemůžou být ti dva spolu, to musí pořád pro jednoho z nich prolévat slzy.
Ale pláčem si ho zpět nepřivede. Zvedla se a vydala se raději do budovy Hokageho. Nemůže tu přece jen tak sedět.

Blonďatý mladík uháněl zalesněnou krajinou. Běžel už celou noc, teď i kus dne. Nohy už ho bolely a oči mu padaly únavou. Když ale vyšlo slunce, začalo ho i nepříjemně pálit za zátylkem. Zanedlouho se zastavil a rukama se opřel o kolena. Pro tentokrát už toho na něj bylo vážně moc. Zastavil se u potůčku, kde si opláchl tvář ve vodě, aby smyl všechen pot.
Na hladině se zjevil odraz jeho ustaraného obličeje. Vztekle hodil do potůčku kámen. Jeho odraz se rázem rozplynul. Nechtěl už tu zůstávat, jen se napil a zmizel v houští.

Dívka uháněla Konohou k obrovské budově tyčící se na jejím konci. Nohy ji začaly bolet a snaha udržet slzy byla marná.
„Sakuro!‘‘ zvolal na ni někdo s dálky. Dívka se jen ohlédla, když však uviděla toho, kdo na ni volal, zastavila se.
„Co se stalo?‘‘ otázal ji černovlasý mladík. Dívka se nejprve vydýchala, teprve pak byla schopná něco říct.
„Naruto včera večer odešel,‘‘ rozplakala se. Tentokrát už se nesnažila slzy zadržet, dala jim volný průběh. Sasuke na ni hleděl s otevřenou pusou. Naruto přece nemohl odejít, tohle se mu nepodobalo a co je jeho sen. To všechno takhle zahodí. V tuhle chvíli přesně věděl, jak se Naruto cítil, když odešel on sám. Bolelo to, ne však tolik jak Sakuru. Nemohl se na ni dívat, když brečela ona, cítil se provinile. Nakonec ji přes všechno pevně objal. Sakura byla z toho trochu vyjevená, nikdy ji nenapadlo, že by tohle udělal. Tentokrát se rozplakala ze štěstí. Pevně ho objala a tvář schovala do jeho trika a potichu se vyplakala. Zanedlouho ucítila jak ji konejšivě hladí po vlasech. Slabě se usmála a přivřela oči, slzy však nedokázala zastavit.
„Děkuji,‘‘ špitla. Sasuke však nevěděl zač děkuje. Ještě pro ni nic neudělal, jen jí zatím ubližoval. Ale tohle slůvko ho zahřálo u srdce.
„Pojď, musíme to jít nahlásit Tsunade,‘‘ řekl Sasuke a povolil stisk. Dívka si setřela slzy a vydala se s ním. Po cestě jí nenápadně zavadil u ruku. Oba na sebe krátce pohlédli. Sakura i mírně zrudla, ale protože měla tváře opuchlé od pláče, nebyl to tak vidět.

„Cože!‘‘ divila se Tsunade, když se zpráva o Narutově zmizení dostala až k ní. Nikdy na ni nebylo vidět tolik zloby jak tentokrát. Tohle mohla čekat od kohokoli jiného, ale od Naruta ne. Stejně jako zbytku Narutova týmu to stále nedocházelo. Muselo se něco stát ještě předtím.
„Takhle to nemůžu nechat,‘‘ pokračovala dál a zlostně pěstí bouchla do stolu.
„Shizune!‘‘ křikla. Zanedlouho se ve dveřím objevila pomocnice. Už podle jejího pohledu Shizune poznala, že jde o něco vážného. Přistoupila ke stolu a čekala na rozkazy.
„Ihned svolej jednotku ANBU a ať najdou Naruta,‘‘ přikázala a Shizune zmizela ve dveřích. Dál v místnosti bylo ticho, až na tichoučké vzlykání Sakury. Když zmizel Sasuke, tak ji rychle přešlo, ale tentokrát nedokázala slzy zadržet. V téhle chvíli měla k Narutovi blíž, než tehdy k Sasukemu. Přeci jenom, teď už nebyli děti.
Nepomohlo jí ani utišování od Sasukeho, stojícího celou dobu vedle ní, ale alespoň si nepřipadala tak sama.

Skupinka ANBU pročesávala okolí Konohy, než se jim konečně podařilo najít Narutovu stopu. Mířil na východ, ale tam bylo přece moře. Snad ho nehodlá přeplavat? Musí ho najít dřív, než překročí hranice. Ale po několikahodinovém bloudění v lese zjistili, že pečlivě zamaskoval stopy a místo toho je falešnými vodil do kruhu, vzdali to.
Moc se však netěšili na návrat do Konohy bez Naruta; Tsunade bude určitě zuřit.

Mezitím Sasuke doprovázel uplakanou Sakuru domů. Teď trošku litoval, že s ní netrávil víc času, jelikož vážně nevěděl, jak ji má utišit. Proto raději mlčel. Když došli k domu, Sakura se s ním jen krátce rozloučila a zavřela mu přímo před nosem. Neměla teď na něj náladu, chtěla být sama a taky se chtěla sama v klidu vyplakat. Za dveřmi klesla na kolena, opřela se o dveře a dala slzám volný průběh. Nevěděla však, že za dveřmi stále postával Sasuke a taky všechno slyšel.
„Otevři mi. Je mi trošku blbý poslouchat tě tu za dveřmi,‘‘ řekl Sasuke a opřel se zády o dveře. Pláč utichl, Sakura zpozorněla, ale dveře mnu neotevřela.
„Chci být sama,‘‘ odpověděla mu a tvář schovala mezi kolena, která si k sobě přitáhla. On tam ale stále zůstala a dobýval se za ni dovnitř.
„Co jsi nepochopil z toho, že chci být sama,‘‘ už trochu zvýšila hlas, ale Sasuke se nedal jen tak lehce odbýt.
„Já vím jaké to je být sám, ty ale sama být nemusíš,‘‘ řekl stejně zvýšeným hlasem jako ona.
„Stejně je to moje vina,'' řekl a zmizel v dáli. Po cestě domů vztekle nakopl kamínek. Nevěděl, zda má být rozzlobený na Naruta nebo na sebe. Oba udělali chybu. Pokračoval dál, dokud ho neztavilo volání. Otočil se, ale to už mu Sakura padla do náruče. Plakala stejně jako předtím.
„Promiň, ale já teď opravdu nechci být sama,‘‘ špitla a schovala svoji uplakanou tvář do jeho trika. Sasuke na ni chvíli udiveně hleděl, pak ji objal. Ucítil jak přestává plakat, tentokrát se mu povedlo ji utišit.
„Pojď, nemůžeme tady stát,‘‘ řekl a tím ji i nabídl, aby šla k němu. Neváhala a společně spolu vyrazili k jeho domu.

„Vzpomínáš si, když jsme tu se tenkrát fotili,‘‘ usmívala se Sakura, která momentálně v rukou držela tu starou fotku jejich týmu. Tolik hezkých vzpomínek, to bylo snad jediné, co jim po tom všem zbylo. Sasuke jen souhlasně kývl. Seděl teď na posteli a pozoroval Sakuru, jak důkladně prohlíží každé zákoutí jeho pokoje. Když už nebylo co k prohlédnutí, s nejistým lehce narudlým obličejem se otočila k Sasukemu. Na okamžik se střetli pohledy, dokud se jeden k druhému nepřiblížil.
„Teď lituji toho, že jsem odešel. Mohl jsem tu s tebou strávit tolik času,‘‘ řekl Sasuke a zadíval se ji do těch nádherných pistáciových očí. Chvíli hleděli jeden druhému do očí, než se Sasuke nerozhodl zminimalizovat vzdálenost mezi nimi. Sakura však uhnula.
„Už půjdu,‘‘ slabě hlesla a zmizla z jeho bytu.