Zabili, zabili - balada pro nunkeina

Zabili, zabili chlapa z Konohy,
Řekněte hrobaři, kde je pochovaný.

„Řekněte mi to. Řekněte! Řekněte mi kde je pohřbený!“ mladá dívka křičela na Madaru, vůdce Akatsuki.
„Jak to mám vědět! Nejsem hrobník.“ Odbyl ji muž a šel dál. Nezajímala ho, stejně jako ho už nezajímal on. Mrtvý jeho plány neohrozí…
Dívka se zhroutila do prachu na cestě. Neplakala… už ne.

Bylo tu, není tu, havrani na plotu.
Bylo saké v sudě, teď tam voda bude.
Není, není tu.

Není… už tu není. Ten, který tu pro ni byl od té doby, co ho poznala, vždy.
Byl taky nunkein, jako ona. A… i když věděl o její hříšné a krvavé minulosti, stejně ji zachránil. Jako kdyby to bylo včera!
Skupina nepřátel, ninjů ze Suny, byla silnější, než čekala. Ale taky hloupější, nechali ji žít… asi mysleli, že chcípne sama od sebe. A taky by to tak dopadlo, kdyby se neobjevil on. Vlastně, dřív než jeho, uviděla havrana… zvláštní, ale ti ptáci byli vždy tam, kde byl on… a teď tu není ani on, ani oni…

Špatně ho zabili, špatně pochovali,
Vlci ho pojedli, ptáci rozklovali.

„Já… opravdu se bojím, že jeho tělo nikdy nenajdu…“ zašeptala sama pro sebe. Nepřiznala by si to, ale myslela na hladový výraz v Zetsuových očích… a On o něm kdysi prohlásil, že je nejspolehlivější krematorium, co zná…

Bylo tu, není tu, havrani na plotu.
Bylo saké v sudě, teď tam voda bude.
Není, není tu.

Pořád ještě klečela na cestě a vzpomínky jí vehnaly slzy do očí. Vždy, když měli trochu času, přišel k ní domů, kde si sedli na zahrádce a vypili trochu saké ze sudu, který ona pravidelně doplňovala. Věděla, že mu chutná, a tak se přemohla a pila s ním, třebaže zrovna saké moc nemusela. Ale byla s ním, pila by cokoliv…

Vítr ho roznesl po dalekém kraji,
Havrani pro něho po poli krákají.

Zaslechla havraní hlasy… potlačila jiskřičku naděje a rozhlédla se. Za stromy se rýsovalo pole.
,Aha, tak proto.‘ pomyslela si.
Náhle jeden havran přilétl blíž a koukal na ni zlatýma očima… vydal svůj skřek a jí se zdálo, že čeká na odpověď.
„Taky se mi stýská.“ řekla zvířeti a pohladila jej po zobáku.
„Ale víš, já věděla, že k tomu dojde… často o tom mluvil. Milovala jsem ho, ale věděla jsem, že pro mě naživu nezůstane. Že raději zemře pro svého bratra. Ale stejně to bolí…“ poslední slova jen zašeptala. Havran se na ni naposled zadíval, zvedl křídla a odletěl.

Bylo tu, není tu, havrani na plotu.
Bylo saké v sudě, teď tam voda bude.
Není, není tu.

,Už i ten havran mě opustil.‘ napadlo ji. Pomalu se zvedla ze země. V očích se jí objevilo odhodlání. Nenechá jeho plány padnou… ochrání vesnici, která není její. Ochrání chlapce, který není její bratr. Možná se bude muset rozhodnout, co bude chránit víc, protože to druhé bude muset zničit. Ale teď věří, že ochrání obojí… třebaže jeho zachránit nemohla…

Kráká starý havran, krákat nepřestane,
Dokud v Konoze živý chlap zůstane.

Onen havran sledoval dívčí postavu, jak kráčí vpřed. Ona možná odpustí těm, kdo můžou za jeho smrt. Ale on ne… navždy bude vyčítat, že jeho pán a přítel musel zemřít. Navždy bude krákat svoje ponuré rekviem za nejubožejšího z Uchihu. Svoje havraní rekviem pro Itachiho.