**Nový pohled na svět 8**

Poslední věc co jsem slyšel byl křik a pláč anděl. Mého anděla. Místo abych dopadl na mech, propadal jsem se do neznáma. Kolem mě jen černo a tma. Tak takhle vypadá smrt. Vlastně to není tak hrozné. Pak se mi ale vybavil obličej. Bledý, orámovaný loknami stejné barvy, jako měly oči-tmavě hnědou. V té chvíli jsem věděl že smrt je strašná. Cokoliv, co by mě od ní mohlo oddělit by bylo strašné. V tu chvíli mě napadlo co jsem jednou četl...
Děvče se zeptalo chlapce,jestli si myslí že je hezká a on odpověděl ne.
Zeptala se,jestli s ní chce být navždy a on odpověděl že ne.
Pak se zeptala zda by plakal, když by odešla a on odpověděl ne.Řekla si dost! Slzy padaly po její tváři. Chlapec ji chytil za ruku.
Nejsi pěkná, jsi nádherná. Nechci být s tebou navždy, potřebuju být s tebou navždy. Neplakal bych kdybys odešla...zemřel bych... I tak by se dala popsat moje láska k ní. Zemřel jsem kvůli ní...A udělal bych klidně víc. Za to co udělala ona pro mě. Pomohla mi zažít to,co jsem nezažil nikdy před tím. Otevřela mi oči. Ukázala mi nový pohled na svět. Naučila mě jak žít a dala mi důvod, smysl života. Dala mi sebe. Takže tohle je konec. Moje smrt byla bezbolestná...Nebylo to ani hezké, ale ani děsivé. Hlavně moje smrt zachránila člověka, co miluju. Co si můžu přát víc? Nic. A já si taky nic jiného nepřál. Cítil jsem se ospalý, nechtěl jsem nic jiného než spát. Oči se mi zavíraly. Najednou se ale objevilo něco, co mě probudilo z mého usínání.
Bolest. Ostrá, spalující, jako kdyby mi proudil oheň v žilách a spaloval všechny moje orgány. A nejvíc mě bodala u srdce. No jistě, nemohl jsem si přece myslet, že smrt je úplně bezbolestná, ale něco bylo špatně. Ta bolest byla příliš nesnesitelná, příliš spalující na to, abych umíral. A zrovna když jsem chtěl začít bolestí křičet, zaslechl jsem něco, co mi vrátilo odvahu. Tichý hlas, který volal moje jméno. Ten zvonivý hlásek navždy uložený v mé hlavě. Ten hlásek, který bych poznal vždy. Pořád ho opakoval. No jistě...Můj anděl. Jak bych na něj mohl zapomenout? Ale něco se mi na tom hlase nelíbilo. Zněl vyděšeně a naléhavě. A já mu nemohl pomoct. Nemohl jsem říct, že to bude v pořádku. Protože nebylo. Cítil jsem to a byl si tím jistý. Bolest se stále stupňovala... Čím víc bolesti, tím tišší byl hlas, co jsem slyšel. Takže jsem přece jen umíral. A já si myslel že se smrti můžu vyhnout.
Najednou jsem cítil, jako by se moje tělo měnilo. Pocítil jsem příval energie. Nevěděl jsem co se děje. Chtěl jsem, aby ta bolest přestala. A ona přestala, sotva jsem na to pomyslel. Ano, teď jsem si byl jistý, že je něco špatně. Cítil jsem, jak se mi po celém těle rozlilo teplo a hned na to chlad. A takový zvláštní pocit, jako bych procházel závojem. Procházel závojem zpět. Byl jsem si tím jistý, protože už tu nebyla prázdnota.
Cítil jsem měkký mech na kterém jsem ležel, jehličí, které mě píchalo do zad a chlad. A také jsem slyšel. Větve, které šuměly ve větru a vyrovnaný dech dvou lidí. A taky jejich hlasy.
,,Myslíš že to přežije, Hin?“ šeptal jeden.
,,Dech má vyrovnaný a tep má také normální. Je vlastně úplně v pořádku, jen už zbývá aby se probral.“ odpověděl na to druhý hlas.
Cítil jsem zašimrání vlasů na tváři a jemnou, nasládlou vůni.
,,Sasuke...Prosím tě prober se.“ zašeptala Maiya naléhavě a když mluvila, otřela se mi rty o ucho. Bylo to jako elektrický impuls, který mi vracel chuť otevřít oči a říct jí, že je to v pořádku. Uslyšel jsem vzdychnutí, když viděla že nereaguji. Pak mi na tvář dopadla kapka a stekla dolů. Nejspíš slza. Další impuls. Chtěl jsem otevřít oči ale nešlo to. A taky jsem se bál. Věděl jsem že nejsem stejný. Bál jsem se toho, co se mi stalo i když jsem nevěděl, co to je. Když jsem se soustředil, cítil jsem energii v konečcích prstů. Když jsem to zkoušel asi potřetí a držel to dlouho, slyšel jsem rozrušený hlas.
,,Hej, Hin, podívej se na konečky jeho prstů.“ řekl.
,,Ach...myslíš že se stalo to cos myslela?“ zeptal se druhý.
,,Jo...podívej se na něj...Není stejný. Jeho kůže je bledší a sáhni...Je tvrdá jako kámen.“ řekla. Cítil jsem, jak mi Maiya sáhla na tvář. Další impuls.
,,No tak Sasuke...vzbuď se už!“ šeptla. Zase mě zašimrala vlasy na tváři. Nevěděl jsem co dělá, když jsem pak cítil, jak mě políbila. Poslední impuls. Věděl jsem, že to zvládnu. Zkusmo jsem pohnul prsty na ruce. Samozřejmě si toho všimla. Přestala mě šimrat svými vlasy.
,,Otevři oči.“ řekla. Usmál jsem se, protože jsem přímo cítil jak moc byla šťastná. Když viděla můj úsměv, zasmála se-jako by zvonily tisíce zvonků. To byl poslední krok.
Hluboce jsem se nadechl a otevřel oči.