**Nový pohled na svět 9**

Hleděl jsem na temnou oblohu posetou stovkami hvězd. Vál vlahý vánek, díky kterému jemně šumělo listí. Nademnou se skláněla ona a starostlivě mě pozorovala.
,,Ach Sasuke...Jsi v pořádku?“ zeptala se.
,,Jo, nic mi není. Spíš se cítím líp než dřív....“ podotkl jsem. Posadil jsem se. Dříve tak krásná louka byla úplně zničená-jako po výbuchu bomby. Ohořelé květiny, kmeny stromů i tráva...všechno spálené na prach.
,,Ale...kolik je sakra hodin?“ vzpomněl jsem si, že když jsem ztratil vědomí, mohlo být nanejvýš šest hodin.
,,Je půl dvanácté.“ šeptla Hinata.
,,Tolik? To jsem byl mimo tak dlouho? Musím domu...Brácha mě zabije.“ chtěl jsem vstát ale Maiya mi položila ruku na rameno.
,,To je v pohodě, zlato. Volala jsem Itachimu, že přes noc zůstaneš u mě, protože se ti už nechtělo domů takhle pozdě. Zůstaň sedět, jo?“ řekla mi jemně.
,,Pěkně jsi nás vystrašil...Pořád nechápu jak je možné, že jsi v pořádku.“ řekla Hinata a já si uvědomil, že musím něco zkusit. Odstrčil jsem Maiyinu ruku, vstal jsem a natáhl obě ruce před sebe. Soustředil jsem do nich energii jako předtím...Moje prsty se po chvíli rozzářily zlatavým světlem, čím víc energie jsem do nich dával, tím víc zářily. Máchl jsem rukou a přetl příval energie. Světlo se mi odlepilo od prstů a v podobě blesku přepůlilo strom předemnou a zařízlo se do stromu za ním. Chvíli svítilo a pak zhaslo.
,,Páni...“ vydechl jsem a udiveně si prohlížel konečky prstů. Ale Maiya ani Hinata nevypadaly moc nadšeně.
,,Takže se to stalo...Sakra.“ zaklela Hin.
,,Víš co to znamená?“ zeptala se mě Maiya.
,,Jo...Je to úžasný.“ zasmál jsem se radostně. Jsem jako ona...to je vše co jsem si přál. I moje kůže vydávala stejné matné světlo jako to její.
,,Ne, to znamená, že jsme všichni ve velkym, ale hodně velkym nebezpečí.“ řekla.
,,Proč?“ nechápal jsem. Až se naučím ovládat své síly, bude to super.
,,Nechápeš to? Půjdou po nás...Všichni ostatní.“ vysvětlila Hinata.
,,Samy to nezvládneme. Potřebujeme pomoc.“ řekla Maiya. Vytáhla telefon, chvilku s někým tiše mluvila pak se na nás obrátila.
,,Přijdou...“ řekla ulehčeně.
,,Kdo?“ zeptal jsem se.
,,Uvidíš.“ šeptla se sladkým úsměvem na tváři. ,,Ale teď chci něco zkusit. Poběž za mnou.“ řekla mi a natáhla ke mně ruku. Udělal jsem dva kroky a chytil ji. Rozeběhla se, nejdřív normálním tempem a pak rychle. Celou dobu jsem běžel hned za ní. Stromy se kolem mě se měly změnit v rozmazané šmouhy, ale viděl jsem je pořád stejně ostře. Začínal jsem mít pocit jistoty, věděl jsem, že do ničeho nenarazím. Ohlédla se po mě. Usmál jsem se, předběhl ji a chytil ji do náruče. Zasmála se tím nádherným smíchem- znělo to jako zvonkohra a jen pro mě. Byla úžasná. Až teď, s lepšíma očima jsem začal vnímat jak nádherná je doopravdy. Dokonalé rysy její tváře, krásně tvarované rty, velké oči a husté řasy. Byl jsem její krásou absolutně unešený. Zajel jsem jí rukou do vlasů a pohladil jí palcem po tváři. Podíval jsem se jí do očí. Upoutala si můj pohled, nemohl jsem se od ní odtrhnout. Natáhle se na špičky a políbila mě. Přitáhl jsem si ji blíž, cítil jsem její vůni, hebkost jejích vlasů a její doteky, jak mě hladila po zádech a šimrala na krku. Nemohl jsem se jí nabažit. Nevím jak dlouho jsme tam stáli,ale mě to pořád nestačilo.
,,Už jdou...“ řekla Hinata a kývla na blízké křoví. Maiya se odemě odtrhla a podívala se tím směrem.
,,Ano, už jdou.“ řekla, pustila mě a postavila se předemě. Křoví zašustilo a na naší louku přicházely další dvě osoby. Nevěděl jsem kdo to je, ale podle Hinatina i Maiyina bojového postoje jsem věděl, že ty dvě osoby nepřišly, aby nám pomohly.