Loner- 6 Pravda

Další dny chodila Sakura jako tělo bez duše, i když měla Sasukeho. Všichni ji záviděli, ale ona si to jaksi neuvědomovala. Spíš se jí to vůbec nelíbilo, ale Sasuke byl šťastný a ona mu to nechtěla kazit. Nikdy ho tak neviděla a nemohla mu to udělat.
Sasuke si ale nemohl nevšimnout její posmutnělé nálady. Pořád sedávala na soše Yondaimeho a sledovala bránu v dáli. Neodpověděla.
Za den to zkusil znovu.
„Řekni mi, co se děje?‘‘ zeptal se ji Sasuke, když už ho po několikáté výzvě neposlechla, stále hleděla na tmavý kout v pokoji.
„Nic mi není,‘‘ pohotově dopověděla a nuceně se na něj usmála, dál už se do rohu nedívala, místo toho raději zavřela oči, když ji políbil. Chvílemi si na jeho místě představovala někoho jiného a to jí právě dodávalo odvahy, aby se od něj neodtrhla. Když se od ní konečně „odlepil,‘‘ zhluboka se nadechla a znovu ho přestala vnímat a právě to ho víc popudilo.
„Co ti je?‘‘ tentokrát už na ni nebyl milý, protože to už zkoušel několik dní a nedostalo se mu odpovědi. Mlčela, dokonce i sklopila hlavu, aby nebylo vidět, jak se ji po tvářích koulejí slzy.
„Ty nevíš co chceš!‘‘ řekl ji už trochu podrážděně. Sakura se nad jeho výkladem musela zasmát, ale také zamyslet. Možná měl pravdu. Možná ani neví, co chce, ale jedno je jisté. Jejího úsměvu si povšimnul i Sasuke.
„Tohle nebyla legrace,‘‘ odsekl podrážděně. Tentokrát to ale byl zas ten starý Sasuke a právě kvůli tomu se Sakura odhodlala a řekla něco, co tak dlouho tajila.
„Víš, já opravdu nevím co chci, ale ty to nejsi,‘‘ řekla mu se slzami v očích. Sledovala jeho výraz. Čekala, že ho to vezme víc, ale reagoval docela klidně, tedy do té doby dokud neotevřel dveře od pokoje a nenaznačil ji, aby zmizela. Sakura se bez váhání zvedla a vyrazila ke dveřím. Ještě před Sasukem se zastavila.
„Opravdu ses změnil, ale moc pozdě,‘‘
To bylo poslední, co mu řekla než zmizela.
Utíkala tichými ulicemi, plakala, ale na tváři se jí objevil i nepatrný úsměv. Skončila nakonec udýchaná na místě, na kterém trávila nejvíce času. Na soše Yoindameho. Posadila se a sledovala západ slunce. Slzy si raději setřela rukávem. Za pravdu přece nemusí trpět. Usmála se, konečně to bylo venku. Ne, že by se chtěla Sasukeho zbavit, jen si chtěla dokázat, jak to je s jejími city. Teď pro ni existoval je jediný člověk, ale Sasuke to nebyl.

Mezitím se ale dělo něco jiného hluboko pod domy Konohy. V křesle seděl muž s obvázanou rukou a levou stranou obličeje společně spolu levým okem. Po jeho pravici stál muž zahalený v plášti a maskou na obličeji a podezřele sledovat muže sedící naproti němu. Nebylo to nic osobního, jen ho trochu znervózňoval jeho černý plášť a červenými mraky. Pro něj to bylo trochu překvapující, že právě Danzou jedná z Akatsuki.
„Myslel jsem, že budeme sami?‘‘ tázavě pohlédl a Danzo pohledem sjel na muže stojícího po jeho pravici.
„Nemusíš mít obavy, právě jeho jsem vybral po splnění tohoto úkolu,‘‘ přesvědčil ho a dál už se o tom muži po Danzově pravici nebavili. Tedy Danzou se o tom nechtěl bavit.
„Tak, já jen doufám, že Jinchurikiho dostaneme včas. Jak to s ním vypadá?‘‘ položil jemu otázku muž v Akatsuki plášti. S Danzem to trochu utrhlo, stejně jako s ochráncem po jeho pravici. Muž v Akatsuki plášti se smál.
„Utekl, co?! To se dalo čekat,‘‘ řekl muž v plášti a postavil se.
„Když není Jinchuriki, tak není žádná smlouva,‘‘ řekl a chystal se na odchod, Danzou ho ale zastavil. V téhle situaci by neměl chybovat, ale nebylo jiné řešení.
„Já vám ho dovedu, o to se nebojte, do měsíce,‘‘ navrhl a čekal na jeho reakci. Byla v celku dobrá, jen se usmál a zmizel. Danzou si oddychl, v jednu chvilku si myslel, že je s ním ámen. Zahrávat si s Akatsuki není žádná legrace, to on dobře věděl. Ale bylo to pro dobro vesnice. Když dá Akatsuki Naruta, dají vesnici pokoj.
Když muž v Akatsuki plášti zmizel, muž po Danzově pravici si sundal masku na tváři.
„Mám pro tebe úkol, Sasuke!‘‘ řekl Danzou a Sasuke si stoupil před svého velitele. Slyšel všechno a trochu ho to i překvapilo, ale co měl dělat. Byl v šachu.
„Najdeš mi Naruta, máš na to měsíc,‘‘ přikázal mu, ale Sasukemu se ani trochu nelíbilo. Byl to jeho přítel, nemohl ho zradit, ale jak už bylo řečeno, byl v šachu.
„Ale to nemůžu,‘‘ začal se Sasuke vymlouvat.
„Nemáš na výběr, buď ty nebo on. V nedávné době jsem ti pomohl, aby tě neodsoudili, můžu to vzít hned zpátky!‘‘ upozornil ho výhružně. Sasuke neměl co namítnout. Raději by co nejrychleji zmizel. Neměl moc času, měsíc bylo docela málo času.
„Dobře,‘‘ oddychl si a zmizel.

Další den to nebylo ani při nejmenším lepší, právě naopak. Sakura sedávala na soše Čtvrtého čím dál častěji, pomalu začala zapomínat na okolní svět.
„Neměla bys tu být tak často,‘‘ ozvalo se za ní. Trhla sebou, ale ne že by se snad lekla. Spíš zrovna jeho tady nečekala. Dál se s ním nebavila, jen sledovala krajinu.
„To, že už spolu nejsme neznamená, že spolu nebudeme bavit.‘‘ řekl a posadil se vedle ní. Sakura přiznala, že má pravdu, neměla by se k němu otáčet zády, on jí přece nic neudělal..
Nemohla si ale nevšimnout jeho oblečení, trochu ji to překvapilo, když na něm uviděla ANBU uniformu.
„Dal ses k ANBU?‘‘ zeptala se ho, i když odpověď znala, jen tak ze zvědavosti. Zajímalo ji spíš, co na to odpoví.
„Ne, jsem u ROOTS. Ale nejsem tam dobrovolně. Musím, aby mě neodsoudili za útěk z Konohy,‘‘ oznámil jí.
Sakura nereagovala, vlastně co jí bylo do jeho života. Ale myšlenka, že je jednou z Danzových loutek ji znepokojovala.
„Každopádně mám teď misi, na měsíc!‘‘ oznámil jí, ale tohle jí zas bylo naprosto ukradené, alespoň o jednoho člověka, co si o ni dělá starosti, míň. Sasuke si povšimnul, že ho nevnímá. Stále smutně sledovala západ slunce.
„Já vím, že to bolí,‘‘ řekl Sasuke a dal jí ruku kolem ramen. Sakura se k němu z bezmoci přitulila a dál tiše plakala. Sasuke ji začala hladit po dlouhých vlasech.
„Miluješ ho, viď, potřebuji to vědět...‘‘ zeptal se Sakury a ta jen lehce kývla.

Slunce pomalu zapadlo a ulice Konohy pomalu utichly, mezi temnými uličkami se proplétala postava v plášti a s maskou na tváři. Šel pryč z vesnice s jedním jediným cílem. Nikdo ho nesměl vidět, ale u brány už na něj čekala jedna postava stejně zahalená v plášti.
„Jsi tu pozdě,‘‘ poznamenal ten zahalený. On se na něj ušklíbl a sebral mu z rukou svitek, co pro něj měl.
„A bez Jinchurikiho se nevracej!‘‘