Železná kunoichi 15: Zlidštění

Hametsu opět seděla s hnědovláskem na posteli ve svém pokoji. Upřeně mu hleděla do očí, ve tváři vážný výraz. Chlapec se však vesele usmíval, oči rozjařené, a kdyby měl ocas, zaručeně by jím začal vrtět. Vtom mu šedovlasá vtiskla mlaskavý polibek na čelo. V pořadí už čtvrtý. Poté se odtáhla, přičemž se na něj pozorně zadívala. Nic zvláštního se však neudálo, chlapec se dál vesele culil.
„Ale no ták!“ zanaříkala zničehonic. „Aspoň se snaž! Poslouchej pořádně… Ha-me-tsu, řekni to,“ pobízela ho.
Daken na ni však jen zíral, hlavu lehce nakloněnou ke straně.
„Chceš ještě pusu? No dobře, ale hlavně pak něco řekni!“ Vzala jeho hlavu do dlaní a obdařila ho další sérií polibků, přičemž začal chlapec blaženě mručet.
Vtom se otevřely dveře pokoje a do nich vešel Kabuto. Když spatřil, co jeho dívka dělala, zamračil se. „Hametsu-chan? Co to má znamenat?“
Přestala s pusinkováním a vzhlédla, nicméně ji mladíkův příchod nijak nevyvedl z rovnováhy. Usmála se, jako by o nic nešlo. „Učím Dakena mluvit,“ pronesla klidně.
Šedovlasý se zamračil ještě víc. „Vážně? Tak proč mu nestrčíš do ruky učebnici, místo abys ho tady takhle…“ Nedořekl. Jeho naštvaný pohled mluvil za vše.
Znovu se usmála, pustila hnědovláska - který hned smutně vykulil oči - a slezla z postele, načež přistoupila ke Kabutovi.
Ten se stále mračil, nicméně ji chtivě popadl kolem pasu, přičemž mu položila ruce na prsa.
„Snad nežárlíš?“ zašeptala pobaveně a lišácky se ušklíbla.
Přitáhl si ji těsně k sobě. „Já? Na něj? To sotva… Jen pochybuju, že ho líbáním naučíš hiraganu,“ podotkl rýpavě.
Hametsu se zasmála. „On se totiž Daken učí o hodně rychleji, když na to jdu takhle. Za pouhý týden se naučil správně jíst, pít a sám chodit na toaletu -“
„Což je vlastně jediná věc, za kterou mu jsem upřímně vděčný. Alespoň jsem se vyhnul tomu nutnému zlu…“
Láskyplně ho pohladila po tváři. „Ale no tak… Nebuď přece tak ošklivý, to si nezaslouží,“ zašeptala a políbila ho.
Kabuto jí chvíli polibek vášnivě opětoval, načež se stejně jako ona odtáhl, aby popadl dech. „Víš, co si myslím? On jenom hraje, že si na nic nevzpomíná, aby dostal to, co chce. Totiž tebe.“
Šedovlasá se na okamžik zamyslela, po čemž lehce zavrtěla hlavou. „To ne, to by mi Daken nikdy neudělal. Vždyť se na něj podívej.“
Oba se otočili směrem k posteli. Hnědovlásek na ní stále seděl, ale podrážděně se mračil. To, že byl v jedné místnosti s tímhle člověkem, byla jedna věc, ale že si takhle přivlastňoval jeho paní… To pro něj bylo k nevydržení. Musel to však ustát, ač chtěl nebo ne.
Hametsu nepatrně nakrčila obočí. „K úplnému zlidštění mu vlastně chybí už jenom řeč… Ale nějak ho nemůžu přimět, aby vyslovit byť jen hlásku.“
„A zkusila jsi na něj někdy i po zlém místo po dobrém?“ opáčil Kabuto a ušklíbl se.
Věnovala mu káravý pohled. „To nikdy! Daken má v sobě železo, abych ho zadržela v případě ohrožení, ne abych mu záměrně ubližovala!“
„Kdo říkal hned ublížit? Stačí pár facek, možná pěst a kopanec -“
„Kabuto-kun! Ani trochu se mi nelíbí, jak teď mluvíš!“
„Dobře, dobře… Hlavně se už přestaň tak mračit, vůbec ti tenhle výraz nesluší.“
Šedovlasá se uvolnila, vrásky na jejím čele se vyhladily. „Tak mi slib, že Dakenovi neublížíš.“
Zamyslel se. „Hm… Pokud to bude nezbytně nutné, nezaváhám použít i zbraň… Ale jinak ti na něj nesáhnu.“
Spokojeně se usmála. „Děkuju.“
Chvíli přetrvávalo ticho, načež se Kabuto šibalsky ušklíbl. „Když řeknu „Hametsu“ já, dáš mi taky pusu?“
Zasmála se a vtiskla mu další polibek na rty. Šedovlasý si ji k sobě přitáhl o trošičku blíž, aby se nemusel tolik sklánět. Rukama ji hladil po zádech, zatímco mu omotávala ruce kolem krku. Dakenovy přítomnosti si v té chvíli ani jeden z nich nevšímal.
Hnědovlásek se na posteli třásl. Ne strachy ani zimou, nýbrž vzteky. Musel se totiž dívat, jak si jeho paní bral někdo jiný a on při tom nemohl nic udělat. Jen tam tak sedět… Tolik ji chtěl mít jen pro sebe, tolik chtěl, aby se zase věnovala jen jemu. Teď však byla s někým jiným a na něj úplně zapomněla…
Vzpomínal si, že posledních pár dní po něm pořád něco chtěla. Snažil se ji napodobit ve všem, co kdy dělala, jen aby mu zase věnovala jeden ze svých úsměvů. Všechny ty zvláštní pohyby si pečlivě vryl do paměti, aby na ně nikdy nezapomněl. Avšak ona po něm stále ještě vyžadovala jednu věc… A on ji neznámo proč nedokázal splnit. Vybavil si ty okamžiky, jak na něj pořád mluvila, přičemž ho objímala pro nic za nic. Přišlo mu to sice zvláštní, ale měl z toho velkou radost. Teprve teď si uvědomil, že se měl zase něco naučit. Ale co?
Zaměřil se na její rty. Na ten zvláštní pohyb, který vykonávaly, načež pak vždycky zazněl její krásný hlas. Lehce pootevřel ústa a pak je stejně pomalu zavřel, přičemž to několikrát zopakoval, ale nic víc. Nedokázal to, uměl jen vrčet a kníkat, nedokázal napodobit ten krásný zvuk, jejž vydávala jeho paní. Zoufale zacvakal zuby. Musí se mu to povést, prostě musí!
Dvojice šedovlasých se od sebe opět odtáhla a zalapala po dechu.
Dívka se usmála. „Ještě jsi nic neřekl.“
Brýlatý mladík se ušklíbl. „Ha -“
„Metsu,“ zaznělo tiše za nimi.
Oba se rychle otočili.
Daken na posteli opakovaně otevíral a zase zavíral pusu, přičemž se snažil vyslovit dívčino jméno. „H… Ha… Ha-mets… tsu…,“ koktal zoufale a upřeně při tom zíral na šedovlasou.
Ta ještě chvíli nevěřícně kulila oči, načež se vytrhla stejně překvapenému Kabutovi a rozběhla se k posteli. Doslova na hnědovláska skočila a pevně ho objala kolem krku, přičemž se pokojem rozléhal její jásavý smích.
Chlapec s ní padl na záda a šťastně se usmál. Konečně byla zase jeho.
Zato Kabuto z toho kdovíjak nadšený nebyl. Otočil se a vydal se ke dveřím. „Tak já vás nechám radši o samotě…,“ zamumlal a vytratil se.
Hametsu si toho ani nevšimla, dál se tiskla k Dakenovi a smála se na celé kolo. Ani nemohla promluvit, jak byla nadšená. Mladík v jejím náručí opět jen spokojeně mručel.