Železná kunoichi 16: Pravda

Šedovlasý pomalu kráčel tichou kamennou chodbou. Jeho kroky byly váhavé, neobvykle neohrabané. Po spáncích mu tekly studené pramínky potu a ve značně roztřesené levé ruce držel jakýsi svazek papírů. Očima nepřítomně civěl do země, nervózně se kousal do spodního rtu. Očividně ho něco velmi trápilo.
Po chvíli došel k velkým železným dveřím a zastavil se před nimi. Nejistě pozvedl pravici, načež ztuhl uprostřed pohybu. Přes půl minuty se hádal sám se sebou, pak jeho paže poklesla. Sotva však vykročil k odchodu, z místnosti zaznělo tlumené pobídnutí ke vstupu. V ten moment mladíka polilo horko, teď už ale nemohl couvnout. Poraženě sklonil hlavu, vzal za kliku a otevřel dveře. Vešel dovnitř.

Okamžik nato se zpoza rohu té samé chodby vynořila postava dívky a o dvě hlavy vyššího mladíka. Kráčeli pomalu, avšak klidně, nic vážného je netrápilo. Vlastně to vypadalo, že měli z něčeho velkou radost. Šedovlasé hrál na tváři spokojený úsměv, mladík se vesele culil.
„Odvedli jsme vážně dobrou práci, Dakene. Díky nám bude ta dívka nejen žít, ale taky se z ní stane perfektní zbraň,“ pronesla dívka a pohlédla hnědovláskovi do tváře.
Ten se opět uculil. „Já být vážně rád, že vy být tak ráda, Hametsu-sama.“
Zasmála se. Jeho řeč sice nebyla úplně dokonalá, ale rozuměla jí, a to bylo hlavní. Už dávno vzdala pokus přimět ho, aby ji neoslovoval ,sama‘. Ačkoli pochopil naprosto všechno, co mu ohledně sufixů vysvětlila, stejně si nedal říct. Tvrdil, že si zaslouží jeho úctu a oddanost, i když to Hametsu zprvu odmítala.
„Přitom nám Orochimaru-sama dal skutečně malou šanci. Ach jo, jako by neviděl všechny ty pokroky, jakých jsme my dva dosáhli.“ Zklamaně zavrtěla hlavou. Pak ovšem podmračený výraz nahradil rozjařený úsměv a šedovlasá šťastně poposkočila. „Už se těším na ten jeho výraz, až se to dozví.“
„Ano,“ přitakal stejně nadšeně Daken.
Spočinuli před Orochimarovou pracovnou. Dívka pozvedla ruku, hodlajíc zaklepat, ovšem zarazila se, když uvnitř zaslechla dva mužské hlasy. Poznávala oba dva, jen téma hovoru se jí moc nezdálo. I když věděla, že se to nesluší, s maximální opatrností položila dlaně na dveře a přitiskla k nim ucho. Zaposlouchala se do hlasů.

„Země Železa, říkáš?“ opakoval Orochimaru klidně. Bylo na něm však znát, že ho to velice zajímalo. Ba přímo sálal zvědavostí.
„Ano,“ přikývl Kabuto nervózně. „Přesněji pochází z Tetsuzangakure no Sato, Vesnice ukryté v železných dolech. Je nejmladší a zároveň poslední žijící členkou bývalého významného klanu Kinzoku, který vlastnil největší železné doly v Zemi.
Po narození se u ní za záhadných okolností vytvořila jistá schopnost, která by se dala považovat za kekkei genkai. S její pomocí může silou mysli libovolně pohybovat železnými nebo ocelovými předměty, a když vypustí ze svého těla chakru, zvýší tím účinek kekkei genkai. Na celém světě je taky jediným vlastníkem této schopnosti.
To vedlo k vyvraždění jejího klanu. S největší pravděpodobností v tom měl prsty jistý klan Aragane*, který je nyní nejznámějším dodavatelem železné rudy. Nejen že si přivlastnili doly klanu Kinzoku, ale ještě ke všemu ušetřili Hametsu a použili ji na výzkumy. To proto byla v tak zuboženém stavu, když sem ji tehdy našel. Navíc, vypálená značka na její paži vypovídá o tom, že nebyla jedinou obětí.
Není mi tak docela jasné, jak se jí podařilo utéct a jak mohla vůbec proniknout přes hranice Železné Země, každopádně za její trvalý výpadek paměti můžou hlavně ony výzkumy a pokusy.
Zřejmě jí je devatenáct let a... její pravé jméno je Kinzoku Tetsuko**...,“ dokončil Kabuto a jeho paže svírající svazek papírů klesla. Zabodl zmučený pohled do země.
Nastalo ticho. Jen plápolající plamínek sem tam zasyčel, ale jinak nic.
Orochimaru seděl ve svém křesle, tvář chladnou a naprosto bez emocí. Po chvíli se však jeho rty roztáhly do slizkého úsměvu. „Skvělá práce, Kabuto. Vážně skvělá práce,“ zašeptal s ohromnou dávkou spokojenosti v hlase.
Mladík pohlédl stranou a těžce polkl. „Co... co teď hodláte dělat?“ zeptal se se staženým hrdlem.
„Hm, sám ještě netuším. Ale mohli bychom zkontaktovat Zemi Železa a nabídnout jim, aby se s námi spojili. A pak, s pomocí mé věrné Hametsu... tedy, vlastně Tetsuko, se mi už snadno podaří je ovládnout. Ano... tohle by mohlo vyjít.“ Orochimaru se nechutně oblízl a zachechtal se.
„A-ale pane... Nemyslíte, že je to až moc velký risk? V sázce je hodně a když neuspějeme -“
Černovlasý se temně zamračil. „Ty snad pochybuješ o schopnostech mé malé holčičky? Nebyl jsi to snad ty, kdo tvrdil, že v lékařském umění a vůbec předčila i tebe?“
Kabuto instinktivně couvl. „To ano, ale nemůžeme vědět, jestli se mezitím neobjevil i někdo další, u koho se vyvinula ona schopnost. Přece jen, Hametsu byla vystavena pokusům, třeba se klanu Aragane podařilo její kekkei genkai zkopírovat nebo napodobit...“
Orochimaru se zamyslel. „Možná máš pravdu... A možná taky ne. Ať už to je jakkoliv, zkontaktujeme Zemi Železa. Pokud nebudou spolupracovat, zaútočíme. S tou novou armádou, kterou mi Hametsu vytvořila, to bude hračka. Vždyť tam jsou samí ubozí samurajové, co ti zmůžou proti mé Prokleté pečeti?“
„Ale co když nebude Hametsu souhlasit?“
„Bude. Bude muset. Ona v tom všem hraje klíčovou roli, takže ji za žádnou cenu nesmíme ztratit. Je to moc cenná zbraň, Kabuto, na to nezapomeň.“
„Ale -“
„Dovoluješ si mi odporovat?! Chceš mě snad zradit, Kabuto?“ zvýšil černovlasý hlas.
Mladík couvl o velký krok vzad. „N-ne! Já jsem vám naprosto věrný, Orochimaru-sama...“
„Hm...“ Na chvíli se odmlčel. „Jestli nějak selžeš... Kabuto-kun... Tak nevyvázneš zdráv. Je ti to jasné?“
Šedovlasý těžce polkl. „A-ano, pane... Naprosto.“
„Fajn. Teď běž a nech mě přemýšlet.“
„A-ano,“ vykoktal a doklopýtal se ke dveřím. Otevřel je třesoucí se rukou a vyšel na chodbu. Když za sebou zavřel, dlouze vydechl. Neměl z toho vůbec dobrý pocit. Spíš se mu zdálo, že celá ta věc velmi špatně skončí. Špatně pro všechny.
Letmo se rozhlédl napravo i nalevo. Chvíli váhal, kam by se měl vydat, načež padla jasná volba. Otočil se za levou rukou a vykročil směrem, kterým se nacházel jeho a zároveň její pokoj...