Železná kunoichi 17: Chaos

Dívka přitisknutá ke dveřím se proměnila v nehybnou sochu. Poslouchala bez dechu, z doširoka vytřeštěných očí jí stékaly pramínky slz. V hlavě měla velký zmatek, v srdci neuvěřitelnou bolest.
„Zřejmě jí je devatenáct let a... její pravé jméno je Kinzoku Tetsuko...,“ zazněl za dveřmi Kabutův tlumený hlas.
Šedovlasá uskočila dozadu, jako by jí dveře daly ránu elektrickým proudem. Ucouvla pár kroků, zapotácela se. Hnědovlásek k ní natáhl své dlouhé a silné ruce, ale proklouzla kolem něj a s pláčem se rozběhla chodbou. Nevykřikl její jméno, věděl, že by stejně nezastavila a navíc by tím upozornil muže v místnosti. Sklapl pootevřená ústa, čtyřmi skoky přeběhl dlouhou chodbu a zahnul za roh.
Hametsu uháněla do svého pokoje jako smyslů zbavená. Co chvíli klopýtla o vlastní nohy, slzy jí rozmazávaly vidění. Z hořících loučí na zdech se staly jen hýbající se žlutočervené šmouhy, mozaika kamenných zdí jí splynula v jednu tmavou plochu.
Po chvíli intuitivně máchla rukou, zaměřila se na zvuk skřípějícího železa a poslepu vběhla do otevřených dveří svého pokoje. Těsně před postelí však zakopla a upadla, nešťastně se při tom udeřila hlavou o ostrý dřevěný okraj. Svezla se na zem, načež zůstala nehybně ležet. Jen tiché vzlyky jí unikaly ze rtů.
Daken dorazil jen pár vteřin poté. Vstoupil a zavřel za sebou dveře. Jakmile ji spatřil ležící u nohou postele, zděšeně vyjekl a přiskočil k ní. Opatrně vzal dívčino bezvládné tělo do náruče. Volnou rukou jí odhrnul rozcuchané vlasy z tváře, po čemž si všiml karmínově rudého pramínku, jak jí tekl po líci. Nešťastně kníkl, s plačícím děvčetem na rukou se zvedl, načež jej pomalu položil na postel. Potom se jediným skokem dostal ke dveřím koupelny a na chvíli v ní zmizel.
Okamžik nato byl zpět, v rukou namočený ručník a lékárničku. Usadil se vedle Hametsu a opatrně vzal její obličej do rukou. Potom popadl mokrý ručník, načež jí jím začal utírat krvavou cestičku zdobící její uslzenou tvář. Když skončil, pozorně si prohlédl drobnou ranku na čele. Naštěstí nebyla moc hluboká, takže ji jen přelepil náplastí.
Lhostejně hodil lékárničku i ručník na zem, posadil si dívku na klín a pevně ji objal. Ta se k němu přitiskla, ruce mu obtočila kolem krku, obličej zabořila do jeho svalnaté hrudi a rozvzlykala se nanovo. Její drobné tělo vypadalo v jeho obrovské a svalnaté náruči slabounce a hubeně.
Hnědovlásek jí jednu ruku položil na týl hlavy a začal ji hladit, tou druhou ji pevně objímal kolem pasu. Když byla takhle blízko, cítil pronikavou květinovou vůni jejích vlasů, svěží pach jejího těla, a někde u břicha do něj skoro neznatelně poťukávalo její splašeně bušící srdce. Sice ho trápilo, že byla takhle nešťastná, ovšem na druhou stranu by s ní takhle klidně strávil zbytek svého života. Tiše vydechl, zavřel oči.
Dívka stále štkavě plakala, proudy slz mokřila Dakenovi tričko. Celá se divoce třásla, ale v jeho náruči se cítila bezpečně a o hodně klidněji. Obrovské silné paže jí dávaly pocit jistoty, jeho vyklenutá, mohutná hruď momentálně sloužila jako polštář. Zaposlouchala se do hlasitého, klidného a pravidelného tlukotu chlapcova srdce a po chvíli se začala uklidňovat. Soustředila se, aby dýchala stejně vyrovnaně jako on, načež ji záchvaty pláče počaly opouštět. Za pár okamžiků už vzlyky přestaly úplně, srdce se také uklidnilo, jen ze zarudlých očí nepřestávaly téct slané potůčky. Zaklonila hlavu a pohlédla mu do tváře.
Zadíval se na ni. Přestal ji vískat ve vlasech a hřbetem ruky jí šetrně setřel slzy z tváře, načež jí přitiskl dlaň na hořící líci. Slabě pozvedl koutky rtů, ona mu úsměv po chvilce nejistě oplatila. Ponořil se do jejích velkých šedých očí a na chvíli se v nich utopil. Poté však Hametsu sklopila pohled, čímž byl donucen se probrat z dočasné letargie. Mlčky ji položil na záda a přikryl dekou. Stačil mu jediný pohled, načež dívka nechala víčka klesnout, s posledním povzdechem se oddala spánku beze snů.
Daken na ni dlouho hleděl, jak pravidelně oddechovala, sem tam se malinko zavrtěla nebo občas ve spánku nakrčila obočí. Poté, když si byl naprosto jist, že se nevzbudí, ulehl vedle ní, hlavu si položil na její všemožně rozprostřené vlasy a jednou rukou ji zlehounka objal. Ještě pár minut zíral na její klidnou tvář, načež sám zavřel oči a dlouze vydechl.

Kabuto rychle kráčel kamennou chodbou. Jeho boty klapaly o zem, louče syčely, jak je míjel, šaty mu o sebe šustily. Zmítal jím neklid, navíc měl ještě takový zvláštní, zlý pocit. Něco bylo špatně.
Po chvíli dorazil k železným dveřím jejího pokoje. Najednou ho polilo horko, zrychlilo se mu dýchání a srdce se rozbušilo jako o závod. Pocit viny ho zcela pohltil, skoro pod jeho náporem klesl na kolena. Vzchopil se však, pozvedl roztřesenou ruku, párkrát tiše zaklepal, načež pomalu otevřel dveře. To, co spatřil uvnitř pokoje, mu málem přivodilo infarkt. Hametsu ležela na posteli a spala v jeho náručí!
V tu chvíli Daken zvedl hlavu - stále však dívku objímal - a zabodl do něj vražedný pohled.
Kabuto na to chvíli jen nevěřícně zíral, načež jeho oči prudce zrudly a projela jím mocná vlna vzteku. „Co má tohle znamenat!?“ rozeřval se na celou místnost.
Šedovlasá se polekaně probudila a ihned se vyšvihla do sedu. Jakmile jí v tom však zabránila Dakenova silná paže, překvapeně vykulila oči a padla zpět na postel. A když pak spatřila rozzuřeného Kabuta stojícího u dveří, vykulila je ještě víc.
Když hnědovlásek místo odpovědi jen zuřivě zavrčel, zbrunátněl brýlatý mladík v obličeji tak prudce, že to vypadalo až nezdravě. Rázným krokem překročil práh a už sahal do taštičky pro kunai.
„Kabuto-kun!“ vykřikla Hametsu.
Bez odezvy. Šedovlasý byl pevně rozhodnut s Dakenem skoncovat.
Ten seskočil z postele a postavil se před dívku, která se oba mladíky zoufale snažila zastavit. Ovšem bránila jí v tom hnědovláskova obrovská postava, která jako by v tu chvíli zaplňovala celou místnost.
Kabuto prudce švihl rukou a vrhl zbraň. Daken se lehce nakrčil. Najednou se však jeho tělo samo od sebe smýklo do strany - ostří ho minulo - a opodál dopadlo hlučně na zem. Vteřinku nato se pokojem rozlehl pronikavý výkřik bolesti.