Železná kunoichi 18: Zoufalá

Kabuto i Daken ztuhli šokem. Šedovlasá měla na pravé straně krku dlouhou řeznou ránu, jak kunai proletěl kolem ní a sekl ji. Držela se za něj, aby omezila krvácení. Jasně karmínová krev jí stékala po krku až ke klíčním kostem a pokračovala ještě níž. Šedé šaty ji částečně vsákly a vytvořily tak na látce silné, nepravidelné pruhy. Prodírala se skrz mezírky mezi dívčinými prsty, tenoučké pramínky se vydaly na cestu po zápěstí. Pár červených kapek dopadlo i na čisté povlečení.
Oba mladíci k ní přiskočili v ten samý okamžik a samozřejmě se srazili. Byli by se do sebe pustili nanovo, ale Hametsu natáhla druhou ruku a donutila Dakena zastavit. Ten se chvíli vzpíral, avšak nakonec se musel vzdát. Ostatně jako vždycky, když mu to jeho paní přikázala.
Kabuto si ho ihned přestal všímat a otočil se k dívce. Jemně jí odsunul ruku stranou a opatrně se dotkl jejího krku. Po chvilce úlevně vydechl. „Je to jen mírně hluboká řezná rána, nic vážného. Kunai naštěstí minul tepnu. Moc k tomu ale nechybělo... Tak pojď, zašiju ti to.“ Vzal ji do náruče a zvedl se.
„A-ale, vždyť to může udělat i Daken. Lékárnička je v zásuvce,“ pípla tiše.
„Zašiju ti to já,“ zvýšil šedovlasý hlas. „Navíc, radši ti to umrtvím, abys nic necítila. A injekce jsou v laboratoři,“ dodal poté klidněji.
Dívka pohlédla stranou. Pak řekla Dakenovi, aby tu počkal, načež ho nasměrovala na postel. Poslušně si na ni sedl, nicméně oba odcházející sledoval zamračeným pohledem, dokud se za nimi nezavřely dveře pokoje.

Do laboratoře dorazili mlčky, neprohodili spolu ani slovo. Kabuto položil šedovlasou na operační stůl, odkráčel někam do rohu místnosti, načež se vrátil i s injekcí v ruce. Poté Hametsu jemně vpíchl jakousi čirou látku do krku, jen pár centimetrů nad řeznou ránou. Dívka ihned pocítila účinky - palčivá bolest zmizela.
I když byl mladík značně rozrušený, pracoval rychle a neomylně. Stehy byly pevné a přesné, ani jednou nezaváhal. Za chvilku byl hotov. Šedovlasá však měla celý krk stále ještě umrtvený, takže zůstala ležet, zatímco Kabuto uklízel náčiní. Zírala na temné stíny vrhané loučemi, jak poskakovaly po zdech. V hlavě měla pořád zmatek, bolest proudící celým jejím tělem jí vháněla slzy do očí. Pozvedla levou ruku a setřela si je z tváře.
Kabuto vyhodil poslední špinavý kapesník do koše a pak se opřel rukama o stolek. Neodvážil se přijít k ní, pohladit ji po tváři a usmát se na ni, jak by to udělal normálně. Vlastně by se jí teď ani nedokázal podívat do očí. Cítil se jako zrádce, hnusný podlý zrádce. Sevřel ruce v pěst, poraženě sklonil hlavu mezi ramena.
„K... Kabuto-kun...?“ zaznělo tiše za jeho zády.
Bleskově se otočil. Dívka na něj hleděla, oči se jí leskly. Bodlo ho z toho u srdce. Polkl, aby neměl tak sucho v krku, a křečovitě se usmál. Vykročil k ní. Cestou se mu zhoršilo dýchání, měl pocit, že za chvíli bude zvracet. Zdolal poslední krok a opět polkl.
Dívala se na něj, ze všech sil se snažila potlačit slzy, které se vehementně dožadovaly svobody. Ovšem když nad ní spočinul, najednou nevěděla, co říct. Kterou otázku mu položit jako první? A odpověděl by jí vůbec?
V hlavě jí zazněl jeho tlumený hlas a slova, která říkal. Bolest najednou pohltila celé její tělo do posledního kousíčku a z očí jí vytryskly slzy. Rukama si objala bolavou hruď.
Kabuto k ní zděšeně přiskočil a opatrně ji zvedl do svého náručí. Zacházel s ní jako s porcelánovou panenkou, věděl však, že někde uvnitř ní je velká puklina, kterou způsobil. Bolestně zavřel oči.
Hametsu měla hlavu zabořenou v jeho hrudi, ruce na jeho pažích, jež ji objímaly. Chvíli nechala slzy, aby odplavily její bolest, poté stejně jako Kabuto zkameněla a zůstala jen tak sedět. Po značně dlouhé, tiché chvíli se konečně odhodlala. Nadechla se. „Kabuto-kun,“ zamumlala pomalu.
Mladík ji k sobě přitiskl ještě pevněji. Položil jí tvář na temeno hlavy.
Rty se jí roztřásly novými slzami, ale ze všech sil je potlačila. „Ty... To, co jsi řekl... tam u Orochimara... to... to...“ Zoufale se kousla do jazyka. Trápilo ji tolik otázek, ale najednou je ze sebe nemohla dostat.
Kabutovi se na kratičký okamžik zastavilo srdce. Ona to slyšela. Slyšela všechno.
Dala si chvíli na to, aby si uspořádala chaotické myšlenky, po čemž došla k jedinému závěru. „Vy jste mi lhali...,“ zašeptala suše.
„Hametsu-chan, já...,“ koktal šedovlasý. „Tohle já nechtěl, nechtěl jsem -“
„A teď lžeš zase.“
„Ne! Nikdy bych ti nemohl ublížit. Sháněl jsem ty informace o tobě, protože mi to nařídil Orochimaru.“ Na chvíli se odmlčel a poté dodal: „A taky proto... že já sám jsem byl... zvědavý.“
Zavládlo ticho.
Hametsu chvíli vstřebávala to, co jí právě řekl. Poté se krátce nadechla. „Ale stejně jsi mi lhal. Vy oba.“
„Hametsu-“
„Neříkej mi tak... Stejně to není mé pravé jméno,“ zamumlala. „Jmenuju se Tetsuko, že? Železné dítě... ne Zničení... Zánik... jak chtěl Orochimaru.“
Kabuto opět chtěl něco říct, ale pak z toho sešlo. Odmlčel se. Najednou ucítil, že šedovlasá sevřela rukávy jeho trička v zaťatých dlaních. A nezvykle silně. Znepokojeně zvedl hlavu.
„Vy jste mi lhali... tak dlouhou dobu... a o tak důležité věci...,“ šeptala dívka bezbarvým hlasem. „Jakým právem...? Přivlastnili jste si mě jako nějaké zatoulané zvíře... a využívali mých schopností. Všechny ty odporné pokusy, které jsem prováděla... A všichni ti lidé, které jsem připravila o jejich život... vůli... svobodu...“
Najednou se místností rozneslo hlasité řinčení. Kabuto se rozhlédl kolem sebe a zpanikařil. Ze stolků se začaly zvedat injekce, skalpely a všelijaké jiné ostré náčiní a zbraně. Vznesly se vzhůru, z několikametrové vzdálenosti je obklíčily a namířily na ně ostrou špičkou.
„Zmařila jsem tolik životů...,“ opakovala mrtvě Hametsu. „Nezasluhuju nic než smrt.“
Kabuto se pokusil pohnout, ale nešlo to. K jeho překvapení se s nehybnou dívkou na klíně nehnul ani o píď. Najednou zesílila sevření a zabodla mu nehty do masa. Bolestně sykl.
„A to všechno kvůli... vám!“ zašeptala pohřebním hlasem.
Vtom se všechny ty nástroje kolem nich daly do pohybu a prudce vyrazily vpřed. Kabuto naposled zděšeně vydechl, načež zavřel oči a přitiskl si šedovlasou tak pevně na tělo, že na sobě ucítil tlukot jejího srdce. Pažemi se snažil zakrýt co největší plochu jejích zad a ještě ji jakoby ,zabalil‘ do své náruče. Zbraně se nezadržitelně blížily. Za chvíli bude možná po všem.