Železná kunoichi 19: Domlouvání

Kabuto ještě dlouho držel oči pevně zavřené, než si konečně uvědomil, že se nic nedělo. Žádný křik, žádná bolest ani smrt, jak původně čekal. Pomalu otevřel nejdřív jedno oko, potom i to druhé a rozhlédl se. V jeden okamžik jím projel šok i úleva zároveň. Lékařské náčiní a jiné zbraně zůstaly nehybně trčet ve vzduchu asi tři metry kolem nich. Při tom zjištění mu srdce spadlo málem až do kalhot. Jeho pozornost upoutala až šedovlasá kroutící se v jeho náručí.
„P-pusť, Kabuto-kun! Nemůžu... dýchat.“
Mladík se rychle odtáhl a úzkostně se na Hametsu podíval. Ta chvíli popadala dech, nicméně byla v pořádku. Dlouze vydechl.
„Já... omlouvám se... omlouvám se...“
„To nic, to nevadí,“ zašeptal a opět si ji k sobě přitáhl.
Opřela se mu hlavou o hruď. „Totiž... vy jste toho pro mě tolik udělali. Orochimaru mě přijal do svého sídla, mohla jsem tu jíst a spát. Ty jsi mě zase naučil lékařské techniky, pomohl mi zdokonalit mou schopnost... Správně bych vám měla být nesmírně vděčná, ale já se místo toho odvážila pochybovat. Jsem špatná...“
„To není pravda,“ namítl Kabuto. „Vždyť jsi nám tolik pomohla. Se vším. Nemáš se za co omlouvat ani obviňovat... Vlastně máš pravdu, podvedli jsme tě a taky ti lhali. Hlavně já. Měl jsem ti to říct hned od začátku, ale...“ Odmlčel se.
„Ale co?“ šeptla Hametsu a mírně zvedla hlavu.
Zhluboka se nadechl „Bál jsem se, že bys potom odešla. Nebo že by ti Orochimaru něco udělal. Obojí pro mě bylo naprosto nemyslitelné, tak jsem si řekl, že nejlepší pro nás všechny bude, když se pravdu dozvíš až později. Anebo nikdy. Promiň...“
Šedovlasá se zamyslela. Poté se zavrtala hlouběji do jeho náruče. „Kabuto-kun... Kdo... kdo teda jsem? Co jsem zač? Kam vlastně... skutečně patřím?“ šeptala tiše, roztřeseným hlasem.
Pohladil ji po vlasech. „Na to si odpověz sama. Já už ti nebudu v ničem lhát. Hlavní je, jak to cítíš ty.“
„Ale já...“ Vzlykla. „Já nevím... Nevím, kde mám své místo. Nevím...“ Složila si obličej do dlaní.
Jemně ji uchopil za bradu a zvedl ji tváří k sobě, aby se jí mohl podívat do očí. „Já osobně si myslím, že tvé místo je tady. Ne tady v sídle, ne tady v laboratoři, ale tady v mé náruči...“ Políbil ji na čelo, načež ji opět pevně objal a zabořil obličej do jejích vlasů. „Pro mě zůstaneš navždy Hametsu... žádná Tetsuko z klanu Kinzoku. Nezáleží na tom, kým jsi byla dřív, hlavní pro mě je, kým jsi právě teď.“
Z očí se jí spustily slzy dojetí. „Kabuto-kun -“
„Miluju tě... miluju tě... miluju tě... miluju...“ Vzal její obličej do dlaní a políbil ji na roztřesené rty. Do úst mu vnikly její slané slzy, ale nevšímal si toho. Nevšímal si ani hlasitého řinčení zbraní dopadajících na zem, už si nevšímal vůbec ničeho. Jen jí a jejích rtů...
Po delší chvíli se od sebe odtáhli a šedovlasá padla hlavou na jeho zdvihající se hruď. V ten moment jí byla minulost úplně ukradená, stejně tak jako budoucnost. V ten moment žila jen pro přítomnost.
Najednou si něco uvědomila a odtáhla se. „Ale co bude dál?“
Kabuto zmateně pozvedl obočí. „Jak to myslíš?“
„Co se mnou bude dál? Co má Orochimaru-sama v plánu?“
„Ty... ty sis nevyslechla celý rozhovor?“
Sklopila pohled. „Ne. Když jsi vyslovil mé pravé jméno, utekla jsem.“
Chápavě přikývl. Poté zhluboka nasál vzduch. „Chce pod falešnou záminkou zkontaktovat Železnou Zemi a pak se je pokusí násilím ovládnout. S tvou pomocí...“
Dívka překvapeně zamrkala. „Ale proč?“
Pokrčil rameny. „Orochimaru nepotřebuje důvod aby někoho napadl, jde mu jen o moc.“
„A co s tím mám co dělat já?“
„Žertuješ? Zapomínáš snad, jakou máš schopnost? Jedině s tebou po boku se mu to může povést.“
Hametsu pohlédla stranou. „Ale... tohle já nechci... Už nechci nikomu bezdůvodně ubližovat.“
Mladík se zamyslel, načež krátce vzdychl. „Víš, já nechci jít proti Orochimarovi, ale... na tobě mi záleží víc. Takže tě nebudu do ničeho nutit. Rozhodni se, jak chceš ty sama. Ale dobře při tom promysli i důsledky.“
Sklonila hlavu. „Já už ani nevím, co vlastně chci,“ zamumlala.
Kabuto se trpce usmál a pohladil ji po tváři. „To by na tvém místě nevěděl nikdo.“
Po chvíli zamyšleného ticha se dívka vymanila z jeho náruče a nečekaně slezla ze stolu. „Půjdu si promluvit s Orochimarem.“ Opatrně se vydala napříč místností.
„A co mu řekneš?“
„Nevím.“ Bedlivě zírala na zem a míjela všude možně rozházené náčiní, aby náhodou na něco bosou nohou nešlápla. „Asi se mu pokusím rozmluvit ten nápad se Železnou Zemí.“
Najednou se Kabuto objevil po jejím boku, zvedl ji do náruče a rázně vykročil ke dveřím, přičemž mu bylo ukradené, jestli na něco šlápne nebo ne. Jeho kroky doprovázelo cinkání a řinčení. „To by bylo, jako mu do očí říct, že je blázen. Sebevražda.“
„Ale já už nechci dělat nic, čeho bych potom litovala. A tohohle bych litovala hodně, to vím jistě.“
Neodpověděl. Hametsu mu letmým pohybem prstů otevřela dveře, načež vykročil na chodbu.
Po chvíli došli k Orochimarově pracovně. Kabuto postavil dívku na nohy. Ta přistoupila ke dveřím, ale potom zaváhala. Zmocnily se jí pochyby. Skutečně to bylo správné? Problém byl v tom, že najednou nevěděla, k čemu se ta otázka vztahovala. Najednou jí totiž připadalo správné všechno a přitom vůbec nic.
Zhluboka se nadechla, aby nezpanikařila, a zaklepala na dveře. Zpoza nich se po chvilce ozvalo tlumené pobídnutí ke vstupu. Hametsu otevřela a už hodlala vstoupit, když najednou jí Kabuto položil ruku na rameno. Vzhlédla k němu.
„Půjdu s tebou,“ zamumlal rozhodným hlasem.
„To nemusíš, já to zvládnu.“
Zavrtěl hlavou. „Půjdu s tebou. Radši osobně dohlédnu na to, aby ti už do hlavy necpal žádné lži.“
Šedovlasá letmo přikývla, načež strčila do dveří a spolu s mladíkem překročila práh.