Moriko - 13. kapitola - Vůdcův úskok

Moriko byla zmatena chováním Daisuneho, ale nechtěla se ptát, proč to udělal. Pomalu se zotavovala. Orochimaru si samozřejmě postěžoval, kolik toho musel vytrpět, když u něj černovlasá přespávala, ale nikdo ho nepolitoval.

Vůdce měl radost, že se Sasoriho mise zdařila a rozhodl, že dívka může v sídle zůstat, i když už jim teď k ničemu není, protože si už všichni stačili zvyknout na její pomoc a péči. Svým způsobem se ale snažil i pošramotit loutkářovu pověst, aby si nemyslel, že mu dovolí všechno.
Akatsuki se nestačili divit. Když se Moriko dozvěděla, že smí zůstat, byla štěstím bez sebe a každého objímala. Dokonce ji zaslechli i zpívat, když v parném létě máchala venku prádlo.

Pro svůj podlý plán si Velký šéf zvolil jedno loudavé odpoledne. Svolal ninji i s dívkou do sálu a s vážnou tváří jim oznámil, že ještě trochu peněz zbylo a jeden ze členů je dostane. Jen jediný, o němž už je předem rozhodnuto. Napjatě očekávali, kdo bude tím tajemným vítězem.
„Poslední váček dostane Sasori jako svatební dar!“
Loutkáři zaskočilo v hrdle, až se zakuckal. Royo vztekle třísknul nedohojenou rukou do stolu. „Hele, já ti ty stehy znova zašívat nebudu!“ ohnal se po něm červenovlasý.
Hidan se ukázal jako gentleman a s úsměvem potřásl Moriko rukou. „Gratuluju! Takovýhle věno jen tak někdo nemá!“
Dívka nejdříve příšerně zrudla v obličeji, Orochimarovi cukala brada. Akatsuki s nechápavým výrazem sledovali, jak černovláska mizí v chodbě a nemohli si nevšimnout toho, že pláče.
„Dobrej fór,“ utrousil Sasori a sedl si na zem. „Ale ty prachy mi za to nestojí!“ Roztrhl váček a vyhodil mince do vzduchu. Jeho kolegové ho málem umačkali, když rvačka propukla.

Daisune se prodral klubkem a vyrazil za ní. Našel ji s rozpřaženýma rukama, jak lamentuje. „Taková nehoráznost!“ zajíkala se. „Tohle jsem si nezasloužila!“
Vzal ji kolem ramen. „Nelíbí se ti snad? Je takový… hezký,“ šibalsky na ni mrkl.
„No, ano… ale já se vdávat nechci!“ prohlásila vzdorovitě.
„Klid, Moriko, to všechno jsou jen legrácky. Utahují si z tebe, protože ví, že se jim nebudeš bránit.“
Vzhlédla k němu. „Naučíte mne to?“
„Můžeš se spolehnout. Než se naděješ, my budeme pány všeho dění!“

Sasori žvýkal zeleninu a poněkud nevraživě hleděl na Orochimara. „Co na mě tak civíš?“ vyštěkl podrážděně. „Vůdce si ze mě vystřelil a já to beru s klidem. Námitky?“
„Už žádné,“ zasyčel hadí ninja a vrátil se ke své práci.

Loutkář cítil, že by se měl omluvit. Nezachoval se k tomu děvčeti vůbec dobře, ale to nebyl důvod, proč chtěl odpuštění. Jeho potupa byla pro ostatní příjemným zpestřením dne, ale ji, zdá se, zasáhla. Byl si jist i tím, že dívka o svém původu neví, jinak by se nestala poslušnou služkou a trpělivou pomocnicí. Rozhodl se, že za ní zajde.
Slyšela ho přicházet. „Je někdo zraněn?“ zeptala se úzkostlivě.
„Člověk se až diví, jak strašně jsi bystrá,“ odpověděl ji na otázku. Malinko zrudla v obličeji. „To dnešní odpoledne… neber to vážně,“ řekl omluvně a doufal, že dívka si jeho slova vezme k srdci.
„Už mockrát si ze mne utahovali, pane!“ odbyla ho, ale nachový nádech na jejích tvářích zůstal.
„Sasori,“ opravil ji a vzal za kliku. „Doufám, že my dva si rozumíme.“ Černovláska přikývla a sklonila hlavu.