Moriko - 14. kapitola - Šašek

Daisune si říkal, že tahle dívka je zajímavá něčím, co nedokázal popsat. Věděl, že kdyby jí tihle chlapi dali prostor, mohla by je svést všechny, stačilo by jen pohnout prstem. Dokázala by to, cítil z ní nebezpečnou přitažlivost. Jen ji někdo musí trochu popostrčit.

„Tenhle je poslední!“ hlásil Hidan a postavil před černovlásku košík s prádlem.
„Dobrá. Přijďte si večer.“
„A uměla bys vyčistit tohle?“ Nesmrtelný jí strčil pod nos zakrvácenou kosu.
„I to by šlo,“ připustila.
„Chlapi!“ zařval a za chvíli už jí před očima navršili hromadu zbraní nejrůznějšího druhu. Protočily se jí panenky, ale neřekla nic. Vzala do ruky první shuriken a začala ho oplachovat vodou.

Kakuzu se uchechtl, když si k němu Hidan přisedl. „Proč tu dřepíš pod oknem?“ zajímal se bělovlasý.
„Chvíli vydrž a uvidíš.“
„Jenže já nevidím nic!“ opáčil ninja, který ještě svou kosu nedostal zpátky.
„To je tím, že nedržíš zobák!“ durdil se maskovaný.
Hidan zamrkal, zaslechl cizí tón. „Ona zpívá?“
„A jde jí to skvěle.“
Než stačili doposlouchat píseň, setmělo se. Brzy pod oknem trůnila skupinka posluchačů, to se ke Kakuzovi s Hidanem přidalo ještě trio a Zetsu. Do ticha se rozléhal slabý hlásek, který je uspával, tak příjemné bylo poslouchat ho. Zpěv ustal, zaslechli mužský hlas, to si loutkář přišel pro výbavu.
„Hej, Sasori! Kazíš nám zábavu!“ zahulákal Kakuzu.
Moriko zděšeně pohlédla dolů z okna. Právě tam chtěla totiž vylít špinavou vodu. „Dej to sem!“ Červenovlasý jí vyškubl škopek z rukou a obrátil ho dnem vzhůru. Sprška dopadla ninjům na záda. Okamžitě začali prskat a syčet nadávky skrz zaťaté zuby. Moriko se obrátila k Sasorimu, v očích nevěřícný výraz a ruce přitisknuté na tvářích. „Koledovali si o to,“ ušklíbl se a začal sbírat své věci ze země.

Zetsu se odhodlal k razantnímu kroku a požádal černovlásku, aby ho ostříhala. Váhavě vzala do ruky nůž a začala se probírat úponky, z nichž některé už začaly ninjovi překážet v pohybu. Ujišťovala se několikrát, zda postupuje správně, bála se ho. Rozčilovala ho její nerozhodnost, ale věděl, že nikoho jiného by k podobnému kroku nepřemluvil. Pak jí však ujela ruka a děvče zarylo nožem trochu moc do hloubky. Kanibal zasyčel a křečovitě jí stiskl ruku, ústa dokořán. Zesinala v obličeji, ale nevydala ze sebe slovíčko. Když už však mělo dojít k osudnému kousnutí, nastavil kdosi Zetsuovi ruku před nos.
„Zkus to a přísahám, že budeš o polovinu hlavy chudší!“ zavrčel Daisune.
Moriko našla ztracenou řeč. „Já se tak snažila, ale uklouzlo mi to. Promiňte, prosím.“
Bílá zakoulela okem, černá pohlédla do strany a pak dvoubarevný ninja o krok ustoupil. Nebezpečí zažehnáno, tedy prozatím.

Trojice bratrů odcházela s černovlasou k vodě, chystali se lovit ryby. Zatímco oni šli beze zbraně, dívka si naostřila klacek. Důvod byl prostý – Šéf se potřeboval na chvíli zbavit tří šťouralů a Moriko před několika dny poprvé uvařila.
Setto, Sinji a Sarue usedli na lesní cestu a roztahali si po zemi plánky, přitom se hlasitě dohadovali o průběhu další mise, stejně nebezpečné, jako byla ta předchozí. Černovláska si jich nevšímala, sama došla až k řece a vykasala si kalhoty. Vstoupila do vody a chvíli si v ní chladila nohy. Pak sáhla po klacku, vteřinku číhala a pak napíchla první rybu.
„Vida, jak ti to jde!“ ozvalo se v dálce.
Bylo neskutečné vedro, slunce jí svítilo do očí. Zaclonila si je, aby zůstala jen škvírka na dívání, a pokusila se najít původce té lichotky. Ryba! To bylo první, co jí prolétlo hlavou. Na protějším břehu seděla postava, hned na první pohled zajímavá. Muž, který vypadal jako žralok. Že to není zvíře, poznala ve chvíli, kdy si všimla rozhalené košile, a tudíž i hrudi plné svalů.
„Kdo jste?“ zavolala na něj.
„Ochránce řeky!“
Nedbala toho a napíchla další rybu. Muž táhle a zoufale zavyl a chvíli poskakoval na jednom místě a dělal přitom grimasy. Hlasitě se rozesmála. Jen stála ve vodě, klacek v pravačce a křepčila. Co je to za šaška?
Vzpamatovala se a pokračovala v lovu. Přestala si ho všímat. Muž mezitím skočil do vody a něco za sebou táhl, vypadalo to jako meč. Vyjekla, když ucítila pod hlavou nějaký předmět. Podívala se pozorněji. Bylo to dlouhé a obalené, ale ze všeho nejvíc to připomínalo žehlicí prkno. Držel to jen jednou rukou a nepřestával se na ni usmívat. Zvedla ruce nad hlavu.
„Nechám tě být, když mi dáš všechny své ryby.“
Moriko se zatvářila šokovaně. „Ani nápad! Nalov si vlastní!“
Druhou rukou začal rozmotávat obal své zbraně. Uviděla ostří. „Opravdu?“
Pochopila, že si zahrává. Daisune je daleko, musí to zvládnout sama. Sevřela v ruce klacek ještě mnohem pevněji než doposud. Podívala se na něho tváříc se odhodlaně a nebezpečně. Bude se bránit, bude-li to třeba. Věděla, že teď se nevzdá!