Moriko - 15. kapitola - Senzace

Uchechtl se. „Že by kunoichi?“
„Mluvte na mě laskavě slušně, cizinče!“ vyštěkla a podivila se bujarému smíchu, který následoval. Odsunul meč a přitočil se jí za záda, dříve než mohla cokoli udělat, snad jen obrátit klacek spodní částí navrch.
„Vypadáš nebezpečně, ale jsi neškodná. Víš co? Dej mi ty ryby. Tulák jako já potřebuje pořádně jíst.“
„Nejsou pro mě,“ upozornila ho jemně.
„A pro koho teda?“
„Má rodina je hladová!“ odsekla, vrazila mu ostří klacku do chodidla, popadla košík s rybami a dala se na útěk. Muž chvíli skučel, ale pak vyrazil za ní. Doufala, že se mu ztratí mezi stromy a přitom narazí na logické bratrstvo. Dokonce volala jejich jména. Žralok byl vytrvalý a mnohem rychlejší než ona. Vrazil do ní ze strany a shodil ji na zem. Ryby se vysypaly do trávy, košík se převrátil. Co se stane teď?
„Zlobíš, děvenko,“ zazubil se.
„Nechte mě, já vám nic nedám! Můj šéf se bude zlobit!“
„Šéf?“ podivil se. „Pro koho pracuješ?“
„Akatsuki!“ odsekla vztekle a snažila se zvednout.
„Nepovídej!“ vyjevil se a v příští chvíli už ho dva chlapíci chytili zezadu za ruce a jeden za nohy, takže dopadl obličejem do trávy.
„No to je dost, že jste dorazili!“ zlobila se černovláska. Ukázala na cizince prstem. „Chtěl vám sníst večeři.“ Zatímco dva ho drželi, třetí z bratrů zkoumal čelenku. „Vida! Ztracený ninja!“
„Vezmeme ho za Šéfem!“ shodli se nakonec. Žralok se umírnil a prohlásil, že když mu dají najíst, půjde s nimi dobrovolně.

Slib dodrželi a Vůdce, když zjistil, kdo je tajemným cizincem, ihned přijal ninju mezi členy. Rybí muž jménem Kisame ze Skryté mlžné vesnice, jeden z legendárních osmi šermířů se stal novým přírůstkem v Akatsuki „smečce“. Několik členů už o něm slyšelo, kupodivu i Orochimaru.
Moriko se od začátku nelíbil, ale jakmile se v sídle zabydlel, nepoznala vtipnějšího společníka pro dlouhé nudné večery.
Nejvíce si rozuměl se Zetsuem, možná proto, že byli oba trochu jiní než civilisté a Shinobiové, s nimiž obvykle bojovali. Vůdce je dočasně přidělil k sobě. Sám se čas od času vytratil, aby nikdo nevěděl, kam přesně. Podezření, že má někde vlastního partnera, se nikdy nepotvrdilo.
Hidan ho často brával ven a společně děsili lidi, kteří zabloudili do tmavých zákoutí rozlehlých uliček nebo širokých plání. Bavilo je to oba, ale nedalo se určit, koho víc. Podle všeho se ti dva doplňovali vzájemně.

Sasorimu se ten humbuk kolem nového člena nelíbil, ale nahlas svůj názor neřekl. Koneckonců, když se dal k Akatsuki, bylo to stejné. Rozdíl byl jen v tom, že on měl z Orochimara vždycky špatný pocit, jako by se v jeho hlavě usídlilo jakési neblahé tušení. Jistěže v té době už jméno Akasuna no Sasori něco znamenalo, a byl si toho velmi dobře vědom, jenže se svým týmovým partnerem byli v tomto ohledu naprosto rovnocennými soupeři. Jediný rozdíl byl snad jen v tom, že Orochimaru byl vyhnán, zatímco on se své vesnice zřekl dobrovolně.

Kisamemu se do rány dostala infekce a zanítila se. Poslali ho za loutkářem jen pár dnů po tom, co ho „našli“ v jezeře. Dobrá rána! Pomyslel si červenovlasý, když si prohlédl místo po Moričině zásahu. Srdce bojovníka se tedy skutečně nezapře.
„Prý jsi léčitel.“
„Spíš medic-ninja bez vzdělání,“ opravil ho Sasori a začal prohmatávat ránu. Žralokovi se zdálo, že je mladík poněkud zasmušilý, proto se ho vytrvale snažil rozesmát. Červenovlasému sice pak zacukaly koutky úst, ale udělal to jen proto, aby toho rybí muž nechal. Po skončení procedury ninja vstal a slušně poděkoval, což loutkáře překvapilo, a ještě na rozloučenou zamával. Vzdychl. Z tohohle chlapíka se tu určitě brzy všichni zblázní.