Papačka22 aneb Charlieho sněhobílá srst

Ten den jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem, co mi to Niela dala? Když jsem pomalu usínala... začalo mě hřát v bříšku. Hřálo to víc a víc, až jsem začala mít obavy. Potom jsem pevně zavřela oči a...
pečeť nikde. Uvědomila jsem si to, ale Černý se usmíval.
„Jsem rád, že si se s tou Nielou seznámila. Budu jí muset poděkovat.“ Pomalu jsem couvla. Naklonil se ke mně, až mi svým teplým dechem rozfoukal vlasy. Potom se ale znova odtáhl.
„Nezabiju tě... sice bych mohl, ale její pečeť mi jen povolila se dostat z mříží. Když tě zabiju, už se z tohohle těla nikdy nedostanu a to já rozhodně nechci,“ řekl potměšile. Znovu se naklonil až ke mně a zle se usmál.
„Máš štěstí,“ řekl a vrátil se tam, kde byl vždycky, za mříže. Ale pečeť nikde... V tom jsem si to ale uvědomila... on mi nic udělat nemůže... on to NECHCE. Usmála jsem se.
„Takže jsem v relativním bezpečí,“ řekla jsem. Černý protáhl obličej.
„Jo,“ řekl znuděně a převalil se na záda.
„Jseš v bezpečí, nezabiju tě,“ zopakoval naštvaně. Bylo to tak... jsem vlastně nedotknutelná. To je úžasný pocit, když před tím tyranem můžu říkat a dělat co chci... cokoliv! Nezabije mě! Nemám se čeho bát! Rozběhla jsem se k němu. Jakmile uviděl, že k němu běžím, vyskočil a odešel pár metrů dál. Zasmála jsem se.
„Bojíš se mě?“ zeptala jsem se schválně přeslazeně a zamrkala. Černý zavrčel.
„Nepřibližuj se ke mně!“ křikl na mě.
„Ne? A proč?“ zeptala jsem se nepříjemě. Otevřel pusu... a zase jí zavřel. Potom si hlavu položil na zem.
„Nenávidím tě...“ řekl a propaloval mě zlýma očima. Ale ty oči... nebyly řece tolik zlé. Černý byl prostě démon a já mu neberu za zlé, že se tak chová. V tem moment jsem si uvědomila, že mám Černého vlastně i celkem ráda. Pomalu jsem k němu přišla, až k jeho pravému kočičímu uchu.
„Mám tě ráda,“ řekla jsem. Čekala jsem, že se bude ofrňovat, že řekne, že on mě ne, ale neřekl nic. Mlčel jako ryba. Potom vstal a odešel pryč, někam tam za ty zdi... chtěla jsem jít za ním, ale pak jsem si řekla, že bych ho měla chvíli nechat...

Ten den jsem zjistila ještě jednu, zásadní informaci. Když přišel Nahok přimáčkla jsem se na mříže. Sledovala jsem ho dobrou hodinu a pak...
„Co na mě tak čumíš?!“ zeptal se nepříjemně a podíval se na mě. Konečně! Pohlédla jsem mu do očí a...

Byla jsem na takovém místě, kde jsem byla před chvílí, ale věděla jsem, že nejsem uvnitř sebe... tak tohle je ten dar, vidět do lidí. Ale co jsem zde měla vidět? Rozhodla jsem se se chvíli procházet po těhle zvláštních chodbách...

Za chvíli jsem ustanula před velkou mříží, nebyla na ní pečeť, nebyla zamčená, ale byla trošku otevřená a tak jsem do ní nakoukla. V tom... se tam objevila ta rudá světla... málem jsem na místě umřela strachy. Propalovala mě a spalovala ve mně všechno štěstí a radost... potom jsem spatřila tesáky.
„Nahoku... choď ke mně promluvat ve svém pravém těle... tvoje kopie nesnáším,“ pronesl démon hlubokým hlasem. Nadechla jsem se a narovnala.
„Můžu sem chodit v jakém těle chci!“ řekla jsem rázně. Usmál se, skoro jako Černý, ale tak neuvěřitelně zle... potom vstal a šel ke mně. Srdce mi bušilo jako zvon, cítila jsem to až v krku, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát. Vyšel na světlo a já si nemohla vzpomenout, kde jsem ho to viděla... díval se na mě.
„Co mi chceš? Svojí část dohody plním... tak plň tu svou... až toho skrčka najdeš, chci ho zabít... tak dělej...“ řekl. Dělal mezi větami a někdy i slovy dlouhé pomlky, často se hluboce nadechl a vydechl, ale bylo to spíš jako to, jak Černý pořád rychle mrká. Dělá to často. Ale tenhle démon měl srst bílou jako sníh a oči rudé jako krev, dlouhé uši stažené dozadu jako zuřivá kočka a zuby jako krápníky. Měl na sobě zvláštní pláty brnění a skoro jsem na něj kvůli nedostatku světla neviděla, takže vám ho víc nepopíšu. Potom se otočil a šel zpátky za mříže a já si toho všimla... ocasy... patnáct ocasů... sedm dvojic a jeden navíc... dva kočičí, dva liščí, dva krysí, dva dračí, dva hadí, dva psí, dva rybí a jeden škorpióní... co je to za zvíře?! Otočil se na mě.
„Běž už pryč!... chci mít klid... běž...“ řekl a pokračoval v cestě... zavřela jsem oči a za chvíli jsem byla zase zpátky, přesně tam, kde jsem byla. Nahok zatřásl hlavu.
„Co je to se mnou...“ pronesl a chytil se za ní. Potom šel dál kontrolovat svůj Zvěrinec. Nejspíš tu neuběhla ani vteřina, když jsem tu nebyla... musím si promluvit s Černým...