Papačka23 aneb Jack MÁ city!

Je to všechno fakt zvláštní... jsem tu už tak dlouho, ale na nic si nevzpomínám... možná tady ani tak dlouho nejsem, ale protože nevidím slunce, připadá mi to jako roky... doslova...

Seděla jsem opřená o stěnu svého vězení a pozorovala Terukiho, jak si hraje s kamíky. Pinkl do jednoho z nich a ten se trefil do louže. Podívala jsem se na něj. On jenom náhodou uviděl mě a skočil na druhou stranu jeskyně.
„KO JI?!“ zakřičel jako tehdy. Má nejspíš poruchu paměti, všehno zapomíná do pár vteřin, ale včera mě ''znal'' skoro celý den. Trošku se mu to zlepšuje, alesmoň myslím... dívala jsem se tedy tam ven, Niela už tu dneska byla, a já byla smutná... musím si promluvit s Černým...

„Spim, vypadni,“ byla první věta, kterou pronesl Černý, když jsem k němu přišla. Došla jsem až k němu.
„Ale Černý, tohle je důležité!“ řekla jsem, otevřel jedno oko.
„Né tak důležité jako dobrý spánek,“ řekl a otočil se na druhý bok.
„Prosím, Černý, vyslechni mě...“ řeka jsem prosebně. Chvíli mlčel, potom se na mě otočil.
„Tak co chceš?“ zeptal se nepříjemě. Nadechla jsem se.
„Byla jsem v Naokovi...“ řekla jsem. Zfoukl si vlasy z obličeje.
„No a? Já taky a nechlubim se,“ řekl. Zvedla jsem obočí. Přejel si tlapou přez obličej.
„Argh... to jsem ti neměl říkat, teď tady budu všechno vykládat...“ zabručel. Potom vzdychl a posadil se.
„Tak poslouchej...

Šel jsem tuhle šutrovou a přemýšlel, proč jsem, sakra, tady, proč si nezaletím třeba na bahami. V tom si něco vlítlo do oka, a já vidim, že na jedno oko nevidim. Říkám si, že mi do oka vletěl pták, nebo tak něco, ale když jsem to vyslzel, a podíval se blíž, koukam, že je to člověk. Teda, nejdřív jsem myslel, že to byl netopýr, ale kdo kdy viděl tak velkýho netopýra, že jo? A on vstal na mojí dlani a kouká mi do očí, ale nebál se. Já ho dal na zem a sklonil se k němu a on prej: „Ahoj!“ a já: „Kdo seš, prcku?“ a on: „Já jsem Nahok, těší mě, Djunsani.“ To mě docela poěšilo, protože z nějakýho důvodu píškou démony jenom do Kiuubyho, a dál už ne... asi něměli na těch svitcích dost místa na dvouciferný číslo, se říká u nás ocasatejch. Ha-ha. Tak se ho ptam, co chce a on: „Mám pro tebe návrh,“ a já na to: „Jakej?“ a on: „Ty mi uděláš službu a já ti dám, co budeš chtít,“ tak říkám: „Podle toho jakou službu?“ a on řekl: „Abys někoho zabil.“ Řekl jsem si, že je to jedno, jestli někoho zabiju nebo ne, stejně by měla Máma radost. Tak jsem řekl, že dobře, ale že za to požaduji... ale to nemusíš vědět... to je moje věc. A on to teda přijal, zapečetil mě do sebe a společně jsme odletěli někam do démonické země. Tam jsem našel takovej dům, jestli se to tak dá nazvat, a on řekl, že tam uvnitř je dítě, jsou mu asi dva roky, to že mám zabít. Tak jsem se zmenšil a šel dovnitř, ale něco mi nesedělo... jako by tu bylo něco zvláštního, něco nadpřirozeného... když jsem našel tu malou holku... měla úplně černé oči a hrála si s perlami, na to si dobře pamatuju... napřáhl jsem se... ale nedokázal jsem udeřit... Já nevim proč, ale nedokázal jsem to, koukal jsem se jí do očí a viděl v nich svůj odraz a řekl jsem, jestli mi za to stojí, zabít něco tak malého a bezbraného, a proč to vlastně nezabije Nahok sám? Sklonil jsem se k ní a cítil z ní tak neuvěřitelně obrovskou sílu... ani všichni démoni dohromady neměli tolik chakry! V tom jsem se otočil, a viděl jsem další holku s černýmy vlasy až k pasu. Prosebně na mě koukala a já v jejích černých očí viděl jen jedno: „Prosím.“ Holčička se zasmála a chytila mě za ucho, tak jsem jí chytil do náruče a dal do její postýlky. Nahok se nejdřív zlobil, ale řekl, že to nevadí, abych šel s ním. Neměl jsem mu věřit, přivedl mě do svojí sopky a postavil před mrtvolu. „Víš, co teď udělám?“ zeptal se a já mu řekl, že ne. A on zvedl pravou ruku a zmněnil jí v černý pařát, na dlani měl pečeť. Než jsem stačil něco říct nebo udělat, byl jsem uvězněn. Vedle mě bylo něco, co svítilo bílím a trochu zeleným světlem... když jsem se podíval blíž, zjistil jsem, že to byla jakási holka se zelenými vlasy a neměla pusu, jen zavřené oči a jemný nos, měla ladné rysy panny, byla celkem hezká, pomyslel jsem si a potom...“
Koukala jsem na něj.
„Co?!“ křikla jsem. Černý se ke mně naklonil, oči měl dokořán...
„Tma... jen a jen nekonečná tma...“ řekl. Sklonila jsem hlavu...
„Aha... tak takhle to všechno bylo...“ řekla jsem a začala popotahovat.
„Nebreč...“ řekl Černý a já snad na tu vteřinu slyšela v jeho hlase lítost a starostlivost. Jedním ocasem mi utřel obličej od slz.
„Hele, Bílá, něco ti řeknu... sice Nahoka nenávidím, ale v jednom měl pravdu...“ Tázavě jsem k němu vzhlédla. „Ty nejsi horší než člověk, Yushi... ty jsi nadbytost.“ Usmála jsem se a obejmula mu ocas, kterým mi utřel slzy. Zamručel.
„No jo... ale nemysli si, že jsem najednou hodnej, já nemám city!“ řekl a setřásl mě.
„Jacku? Jseš fakt hodnej,“ řekla jsem. Podíval se jinam.
„Nech toho... vím že mě nemáš ráda, nebýt mě-“
„-tak nemám hlas ani mysl,“ dořekla jsem za něj. Vím, že by řekl: -bys mohla být se Shikamarem, ale to prostně není pravda... nebýt jeho, tak jsem ani nikdy nebyla stvořena, že?