Suna Kurai: kapitola 11: on, ona a ten třetí

„..-ale Gaaro!“ Temari zarputile protestovala.
Založila ruce v bok a se svraštělým obočím hleděla na svého bratra. Kazekage jí nevěnoval ani sebemenší pohled. Sledoval právě vycházející slunce, které postupně ozařovalo Písečnou vesnici. Moc neposlouchal sestřiny námitky a výčitky. Jen přemýšlel. Občas pochytil některé z jejích slov, které zakřičela, takže si dokázal domyslet zbytek.
„Posloucháš mě vůbec?“ Pěstí uhodila do psacího stolu v pracovně.
„Už jsem se rozhodl,“ opáčil klidně.
Byl rozhodnutý už v noci, když vyslovil tu myšlenku o cestě do Mlžné. Nikdo a nic by to nedokázalo přesvědčit, aby vzal své slovo zpět. Dokonce ani sourozenci ne. Kankuro se zájmem oba sledoval. Seděl v pohodlném křesle v rohu místnosti, rukou si podpírajíc hlavu.
Temari ho obdarovala vyčítavým pohledem a uraženě si založila ruce na prsou.
„Tak nám alespoň dovol jít s tebou!“ Stále byla neoblomná a všelijak se snažila přesvědčit bratra, aby byl rozumný.
„Ne,“ odvětil prostě.
Temari ještě chtěla něco namítnout, ale další z bratrů jí zastavil.
„Už toho nech Temari,“ mávnul rukou. „Sama víš, že to nemá cenu.“
Povzdechla si a konečně trochu uvolnila svůj do teď křečovitý postoj.
„Pane jóó, ty jsi vážně paličatý.“
Gaara na její poznámku nereagoval. Stále civěl z okna ven, sotva vnímal tento spor.
„Až přijde ta tvoje doktorka tak-,“ Kankurova slova byla přerušena náhlým zaklepáním na dveře.
Gaara se konečně otočil a chvíli na ně hleděl než tiše pokynul ke vstupu.
Pomalu a s tichým skřípotem se otevřely. Rizo nejprve nahlédla dovnitř než vstoupila. Nastala chvilka naprostého ticha. Sourozenci si jí nejprve pozorně prohlédli. Její jinak hezkou tvář dnes zdobily hluboké, hnědé kruhy pod očima. Rty měla pevně stáhnuté do úzké čárky. Skoro splývaly s bledým odstínem obličeje. Pohlédla na všechny přítomné skelným pohledem.
„Sumimasen,“ promluvila tiše. „Nejspíš jsem vás vyrušila.“
„Ale vůbec néé,“ Kankuro mávnul optimisticky rukou. „Pojď sem a posaď se.“
„To nebude nutné,“ vložil se do jejich rozhovoru kazekage. „Za chvíli vyrazíme.“
Jeho sestra se k němu pokusila nenápadně nahnout, ale nakonec její pohyb všichni zaregistrovali.
„Co se děje Temari?“ Otočil k ní Gaara hlavu když se svůj pohyb pokusila zamaskovat.
„Ale nic,“ zaprotestovala, ale při jeho tvrdém pohledu se k němu raději zase nahnula.
„Nemyslíš si opravdu, že by někdo měl jít s vámi? Ta dívka nevypadá, že by cokoliv zmohla.“
Zakroutil hlavou na protest. „Nikdo krom nás dvou neopustí vesnici. Temari, dokud se nevrátím, informace, že jsem opustil vesnici zůstane jen v této místnosti.“
Znovu si povzdechla. Vyslala ke svému druhému bratrovi pohled s žádostí o pomoc.
Kankuro jen rezignovaně pokrčil rameny.
Rizo si připadala jako někdo, kdo tady nepatří. Měla podivný pocit, že je něco špatně. Necítila úlevu z jeho pomoci. Necítila kapku štěstí. Neměla dokonce ani naději. Jediný pocit, který jí zbyl byl strach.
„Můžeme?“ Kazekage jí vytrhnul z přemýšlení.
Trochu překvapeně na něj pohlédla. Jak měla v jeho tváři poznat co si myslí? Hleděl na ni tak pevně, ale přesto nemilosrdně.
Přikývla. „Můžeme.“
Vyšli z místnosti. Následovala ho. Hleděla na jeho záda před sebou. Nezaváhal ani na chvíli. Jen kráčel. Kráčel směrem k bráně vesnice a ona ho skutečně následovala. Někoho, kdo byl její nejhorší nepřítel a zároveň jedna velká část srdce.
Konečně se dostali ven z vesnice. Před nimi nebylo nic jiného než rozlehlá, zlatá poušť.
Přetáhla si přes sebe cestovní plášť a nasadila kapuci.
„Počkejte!“ zakřičel někdo.
Oba se s překvapením otočili. Rizo vyjeveně vykulila oči na osobu, která k nim rychlým během pospíchala.
„Hi-Hiraku,“ hlesla šokovaně.
S rozhodným výrazem mířil k nim. Zastavil se až u kazekageho a nečekaně před ním pokleknul.
Svěsil hlavu na důkaz pokory. Gaara sledoval jeho počínání, ale stále nic neřekl.
„Kazekage-sama, dovolte mi jít s vámi. Dovolte mi pomoct najít Niku-chan. Onegai!“
Nepodíval se mu do tváře. Hleděl se svěšenou hlavou do písku a napnutě čekal na odpověď.
„Ne,“ zamítl to po chvíli Gaara. „Netuším jak jsi se o tom všem dozvěděl, ale nemůžeme tě vzít sebou.“
„V tom případě půjdu na vlastní pěst.“ Hiraku se postavil a tentokrát hleděl vůdci vesnice přímo do očí.
Vyměnili si několik neoblomných pohledů. Rizo tikala očima mezi oběma chlapci a napnutě čekala na další vyřčenou větu.
„Řekl jsem ne.“
Hiraku svraštil obočí. Vyslal nenápadný pohled svých fialových očí směrem k ní.
„Kazekage-sama,“ vložila se konečně do toho. Chtěla, aby její hlas zněl rozhodně, ale nebyla si jistá jestli to v tuto chvíli dokáže.
Otočil na ní hlavu s očekáváním ve tváři.
„Chci, aby šel s námi.“
„Proč?“ opáčil okamžitě.
Zaváhala.
„Protože to chci.“ Trochu se zamračila když chtěla Gaara něco namítnout.
Ještě chvíli si hleděli vztekle do očí dokud konečně, ne příliš rád přikývl na její požadavek.
S úlevou si oddechla. Alespoň s ním nemusela tak dlouhou dobu zůstávat sama. Možná z toho měla největší strach. Gaara šel opět popředu a Rizo se vděčně přidala k Hirakovi.
Měl tak upřímné oči. Byl pohledný a charismatický. Opravdu to byla osoba, kterou měla ráda.