Suna Kurai: kapitola 12: Půl tvého břemene

Byly to už dva dny, co vyrazili z vesnice směr Mlžná vesnice. Postupovali velice pomalu. Rizo se cítila pořád velice slabá z nedostatku spánku a každou chvíli musela odpočívat.
„Jsem k ničemu.“ Povzdechla si, když všichni tři seděli u ohně.
Byla už hluboká noc. Jen malý palouk uprostřed lesa zářil světlem příjemného ohně.
„To není pravda,“ zamítl to Hiraku a zářivě se usmál.
Byl plný energie hned od té doby co ho vzali sebou. Ke Gaarově značné nelibosti se neustále motal kolem Rizo a ještě horší bylo, že jí samotné jeho přítomnost dělala dobře.
Cítila se lépe když byl vedle ní a vykládal jí povzbudivé řeči. Byla schopna se i usmát a myslet trochu pozitivněji. To bylo to, co kazekage nedokázal.
Teď seděl u ohně a tiše sledoval jejich rozmluvu. Jen velice pomalu ukusoval onigiri se zamračeným výrazem.
„Jsi skvěla medička Rizo, a taky chytrá a hezká,“ lichotil jí.
Po prvním dnu cesty měla dost toho neustálého „Rizo-sama“ sem a „Rizo-sama“ tam.
Nepatrně se začervenala při další dávce komplimentů, ale její radost přerušilo náhlé, surové zlomení větvě. Oba otočili hlavu ke kazekagemu, který kus dřeva držel v jedné ruce.
Nehnul ani brvou když sklízel nechápavé pohledy.
Sklopila mírně hlavu. Napadla jí náhlá vlna podivných pocitů, které nedokázala úplně přesně popsat.
„Jdu si lehnout,“ oznámila aniž by se na jednoho ze svých společníků podívala.
Zamířila ke svému spacáku dále od ohně a lehla si zády k nim. Hiraku sledoval jak se bez dalších slov ještě chvíli vrtí než se konečně uvelebila.
Náhle mezi oběma chlapci nastalo hrobové ticho přerušované jen občasným prasknutím žhavých větviček. Hleděli na sebe hleděli hněvivě a odmítali ustoupit.
Pastelově zelené oči se tak vpíjely do fialových jakoby byly něco špatného. Jakoby jejich vlastník byl nepřítel.
„Pokud dovolíte, kazekage-sama, taky si půjdu lehnout.“ Oznámil Hiraku a bez čekání na odpověď vstal.
Tolik k vůdci vesnice vzhlížel. Tolik si přál být jako on. Silný, vážený a obdivovaný. Právě kvůli němu začal tolik dřít. Kvůli němu chtěl být dobrým medikem, aby byl užitečný když ho bude kazekage potřebovat. Teď se v něm ale pocity mísily. Cítil jakousi nevraživost. Nějaký malý, zlověstný tvoreček v něm hlasitě křičel: „Nenávidím tě!“, ale neměl přece důvod ho nenávidět, nechtěl to. Ohlédl se na spíci Rizo. Její tvář byla tak klidná a nevinná. Člověk by ani nevěřil, že její pocity jsou doopravdy úplně jiné. Že doopravdy je to teď osoba s hojným počtem starostí. Usmál se. Sám pro sebe, ale okamžitě střelil pohledem směrem ke Gaarovi, který si jeho gesta všimnul. Hodil do ohně zbytek onigiri.
Hiraku se raději klidil z cesty a zalezl do svého spacáku. Byl by raději, kdyby se atmosféra, která mezi všemi třemi vládla, alespoň trochu uvolnila.

Les teď působil tajemně a možná trochu strašidelně. Zvířata vydávala podivné zvuky podtrženy lehkou ozvěnou. To donutilo Rizo otevřít oči. Chvíli trvalo než se ve tmě rozkoukala, ale zůstala nehybně ležet jako přibitá. Oheň, který dříve rozdělali už byl skoro vyhořelý, jen malý plamínek se pořád snažil přežít. Konečně se odvážila pomalu se otočit a pohlédnout na Hirakovo místo. Bylo prázdné. Ohlédla se po kazekagem, který spokojeně spal vedle své písečné tykve.
Vyškrábala se na nohy ani nevěděla proč. Její kroky jí vedly samy až k dalšímu blízkému palouku v lese. Skrýval se jen za několika stromy kousek od jejich místa.
Zvědavě došla až v velkému balvanu, na kterém spokojeně ležel Hiraku. Ruce měl za hlavou a z úst mu trčelo snítko trávy, které spokojeně převaloval ze strany na stranu. Díval se na jasné noční hvězdy a usmíval se. Až po chvíli si jí všimnul. Stála tam a trochu překvapeně ho sledovala. Nikdy si nevšiml jak moc je křehká. Pokaždé ji viděl jako silnou vedoucí nemocnice, pomáhající lidem. Jako někoho, kdo byl schopný rychle udělat rozhodnutí, jako někoho, kdo ho hodně naučil. Teď, ale působila jinak. Měsíční světlo na ní dopadalo a ozařovalo bledou tvář. Kruhy pod očima tak vynikly ještě víc, ale i ty jí slušely.
Její póza byla malinko strnulá. Ruce měla semknuté u těla a trochu křečovitě si držela jednu paži. Když se konečně jejich pohledy setkaly, povzbudivě se zazubil. Byla to právě ta stránka Hiraka, kterou neměla možnost tak dobře poznat.
„Jen pojď sem,“ mávnul na ní rukou.
Neváhala a vyšplhala se za ním na velký, placatý balvan. Lehla si vedle něj a konečně se mohla ničím nerušeně podívat na to, co se odehrávalo nad její hlavou. Ty miliony zářivých teček působily tak klidně.
Hiraku se zase usmál. Trochu si odfrknul a vyndal z úst stéblo trávy.
„Vypadáš tak nevinně a křehce,“ zašeptal.
Otočila k němu hlavu, ale on stále hleděl na nebe.
„Jeden by nevěřil jak moc uvnitř trpíš.“
Posadila se. V poslední době byla až moc slabá. Nedokázala udělat skoro nic. Nic, co by jí nebo někomu jinému pomohlo. A fakt, že na první pohled jde vidět její utrpení jí nepovzbuzoval.
„Není to tak, že by to někdo na první pohled poznal,“ zamítnul okamžitě Hiraku její myšlenku, jakoby si jí právě přečetl v otevřené knize. „Jenže já vidím jak moc je srdce Rizo trháno na kousky při každém pomyšlení na Niku-chan. Každý úsměv tě doopravdy bolí, trhá uvnitř, ale nemusíš to nést sama.“ Jeho výraz byl prosebný, ale rozhodný. „Nemusíš celou tu tíhu bolesti nést na svých bedrech! Jen..-, jen se o to poděl a já to klidně ponesu za tebe. Já i on to břímě poneseme jako by bylo naše. Pomůžeme ti, aby ses mohla znovu narovnat a volně nadechnout čerstvého vzduchu. Jen mi dovol, abych to mohl zkusit!“ Poslední větu skoro vykřikl. Natáhl k ní ruku a pomalu jí položil na místo, kde se nacházelo její srdce.
Poslouchala ho a nevěděla co má odpovědět. Její pocity se zdály být ještě zmatenější než předtím.
„Cítím jak tluče,“ promluvil po chvíli tiše. „To znamená, že jsi člověk. A jako člověk jsi zranitelná. Tak mi dovol, abych tě ochránil, abych ti pomohl.“
„Já-,“ Nemohla se mu podívat do očí.
Hleděla na své bledé ruce v klíně, hleděla na ně jak se třásly. Ale proč se třásly?
Nechtěla plakat, ale její duše to potřebovala. Sevřela ruce v pěst a se slzami v očích se konečně odvážila pohlédnout mu do tváře. Několikrát popotáhla, ale dál už to zadržet nedokázala. Hiraku jí nečekaně popadl a sevřel v náručí. Objímal jí a její hlavu přitisknul na své rameno.
„Jen do toho,“ pobídl ji. „Dej mi kousek svého břemena. Pomůžu ti. Jen plač.“
Sevřela křečovitě kus jeho oblečení na zádech a zabořila hlavu do jeho ramene.
Malým paloukem se po zbytek noci linul usedavý pláč. Ani jeden ale nevěděli, že za nedalekým stromem jejich rozhovor sleduje kazekage.