Nepolapitelná mrcha - 11. kapitola

Zabít je špatné. Ač to zní jako otřepaná fráze. A ona nezabila jen jednou. Pamatuje si to. Moc dobře pamatuje. Tenkrát to bolelo, co, Akaho? Bolelo. Kdesi uvnitř, kam jsi všechno zavřela.

Trhla hlavou. Nechtěla na to myslet. Jenže svědomí se těžko poroučí. Slyšela to. Znovu a znovu.
---Pozorovala, jak po prašné cestě kráčí dítě s těžkým nákladem na hlavě a zpívá si zvláštní písničku stále dokola. Pouhá dětská říkanka, takových jsou přece spousty. Slunce pomalu zapadalo, dítě mířilo k vesnici. Za chvíli bude černá noc... i tohle dítě zaplatí.
Skousla si ret, až jí vytryskla krev.
---Křik, dusot běžících lidí, praskající dřevo, padající domy...
Chytla si hlavu do dlaní, ruce přitiskla na uši. Nepomáhalo to.
---Vřískot nemluvněte. Hluboký hlas muže, který křičel o pomoc.
Zavřela oči. Ne, proč... Ne!
---Hlas muže utichl, jak se na něho zřítil ohořelý trám. V blízkosti zaječela žena.
Stočila se do klubíčka, hlavu přitiskla ke kolenům.
---Zem byla rozpukaná žárem ohně. Několik lidí se snažilo oheň uhasit, ale najednou se odkudsi ozval hysterický smích. Voda se z kbelíků vypařovala, stromy začínaly hořet.
Zrychleně dýchala, tiskla si ruce k hlavě. Nešlo to zastavit. Cítila tu horkost, cítila i zvláštní chlad.

Neboj se postavit sama sobě. Tohle přece nejsi ty. To, co potlačuješ... to je pravá Akaho. Naše stará známá, krvelačná bestie.

Postava se znovu kdákavě rozesmála, na zemi spatřila svůj hrůzostrašný stín. Vzduch proťal rychlý svist kunaií, které se zabodly přesně na místo určení. Další dům se zhřítil k zemi.
„Ublížili jste mi. Ji jste dokonce zabili. Tak teď plaťte. Plaťte, země se těší na krvavé hody!“
Dítě se rozkřičelo ještě víc. Pár mužů se namáhavě zvedlo. Zasmála se a pohybem ruky na ně poslala plazivé plameny ohně.
„Plaťte. Za svoje hříchy, krysy!“ plivla ležícímu muži do obličeje. Vesnicí se prohnal lehký poryv větru. Jemně se usmála a shrnula neposlušný pramen rudých vlasů za ucho.
„Jak jsi mohla, Akaho,“ zalechla sípavý hlas ženy. Znovu se hrůzostrašně rozesmála.
„Vy jste mě k tomu donutili, tak se nedivte. Celá vesnice shoří na prach. Nezůstane po ní jediná památka, jen neúrodná půda bude znamením vaší krutosti,“ odpověděla tiše.
„Kdo je tady krutý, Akaho. Zamyslela ses někdy nad tím? Kdo začal s tou krutostí a kdo ji ještě víc prohloubil. Jednou za to zaplatíš.“
„Ani mě nehne za něco platit. Já už mám svý odbitý. A vy taky brzo budete,“ usmála se.

Vždycky za své hříchy zaplatíme. Ať už tady, nebo v pekle. Ale ty se pekla nebojíš, tys už v něm byla. Své vlastní peklo si vytváříš celý život. Tak kam půjdeš po smrti?

Vykřikla a otevřela oči. Ten hrůzostrašný stín patřil jí. Ten škodolibý smích byl její. Ten oheň vyvolala ona...
Zvedla se z okna a vběhla do koupelny. Zmáčkla vypínač, žluté světlo z naprasklé žárovky ji na chvíli oslepilo. Opřela se o umyvadlo. Byla to její tvář... Ledové oči, krvavé vlasy, vyprahlá ústa, to všechno patřilo jen jí. Dnes, stejně jako tenkrát. Jen tehdy nebyla tak vyděšená. Tehdy se bavila. Bavila se zabíjením lidí. Šla jen za svou pomstou. A zničila tím sebe.

Jednou se zničíme sami navzájem. Jednou ta zkáza nastane všude... Tak proč tomu nepomoct?

Znovu to cítila. Nesnesitelné horko, syčící oheň. Oranžové plameny, které zářily do černé noci a vytvářely tajemné stíny. Nebála se jich. Tu noc se nebála ničeho. Jen sama sebe.
Chtěla krev. Cizí, svou vlastní... nezáleželo jí na tom. Musela ji vidět. Musela cítit ten strach kolem sebe. Musela se stát Bestií. Chtěli ji, mají ji mít!
„Akaho!“ Prudce se otočila, přivřela oči a její tělo se napnulo.
„Kdy už konečně chcípnete všichni! Ale co, oheň si s tebou poradí!“ Zhluboka se nadechla.
„Nedělej to, Akaho! Nedělej... Ty nejsi to, za co tě měli. Ona tě vychovala dobře. Nevěř jejich lžím!“ Pomalu se k ní belhal starec v bílém plášti.
„Co vy víte!“ vykřikla dívka zoufale. „Kulový! Co vy víte o tom, kdo jsem?! Řvali na mě bestie, říkali mi mrcho!“
„Já to všechno vím...“
„A když to všechno víte, proč jste, sakra, nic neudělal?! Zabili ji! Zabili. A zaútočili by i na mě. Nedám jim k tomu příležitost. Je mi fuk, kolik jich tady padne. Ať shoří všechno na prach. I s váma!“
„Akaho, ne!“
Znovu nabrala vzduch do plic, rozkošnicky zavřela oči a pak vyslala hrůzostrašné plameny na starého muže.
„Smaž se v pekle, dědku, jako všichni. I tys tomu jen přihlížel,“ otřela si zašpiněnou tvář hřbetem ruky. Za ní se ozval rachot. Jen tak tak uskočila padající ohořelé zdi. „Ani postavit to neuměli pořádně. Nedivím se, že jste pak měli ve všem takovej bordel,“ procedila skrz zatnuté zuby.

Všichni se tam smažte! Třeba se s ní jednou potkáte... Ale peklo je pohádkou proti jejímu životu. Tak kde dostaneme rozhřešení?

Otočila se a odcházela z vesnice. Tou stejnou prašnou cestou, kterou sem přišla. Krvavé běsnění za sebou. Na paži jí zazářil rudý šátek, plameny se neznatelně zavlnily.
Odcházela. Na zem dopadla kapka vody. Vztekle si skousla ret a voda se smísila s krví. Slza a krev. Poslední rozloučení s domovem.
Odcházela. Peklo za sebou a peklo před sebou. Jaký je osud vyhnance vesnice. Ničitele vesnice... Budoucnost nájemného žoldáka klepe na dveře. A důstojnost zůstala v prachu rozsypané zdi.

Nehty zaškábaly na zrcadle, prsty sjely dolů po hladké ploše. Zhluboka oddechovala, jako by uběhla několik kilometrů. Ledové oči propalovaly a současně vyděšeně zkoumaly bledou tvář v odraze. Pak vzduch protnula stříbřitá slza, lehce se zatřpytila a spadla na podlahu.
„Už ses probudila, mrcho? Lítost vystrčila drápky. To tak,“ zachraplala dívka. „Za pomstu se platí. Tak za ni koukej zaplatit dvojnásob!“ udeřila pěstí do zrcadla. Roztříštilo se a jako čerstvě napadaný sníh pohladilo zem. A jako rudý déšť následovala krev.

Tak se usměj, holka. Vždycky může být hůř. Co na tom, že smrt zaklepala na dveře. Tys ji sama přivolala. Ale tebe, tebe se ona bojí jak čert kříže. Až si pro tebe přijde, bude mít špatnej den.

Poznámky: 

Yare, yare... no co, délku hážu za lampičku (tam už je věcí)

Těch prvních devět vět jsem měla rozepsano neskutečně dlouho. Až jsem tenhle týden přišla na pokračování. Úplně jiné, než mělo být, lepší podle mě.
Je to doba, co jsem tohle začala psát, dneska jsem projížděla všechny předešlé díly, opravila sem tam nějakou čárku, změnila názvy kapitol... dneska bych to napsala jinak. A pochybuju, že líp.
Nebojte se, vy, co tohle čtete, tenhle díl nebyl poslední. Tenhle díl byl hodně vysvětlovací. To, na co jsem narážela celou dobu. To, na co si ona nechtěla vzpomenout. Ale někdy ta doba prostě přijít musela.
Četla jsem si to a říkala si, takhle ta moje mrcha nikdy neměla vypadat. Takže... bude asi odbočka někam, kam to nikdo nečekal ^^
A omlouvám se... 10. kapitola v květnu, 11. v listopadu. Stylový xD Jedenáctá jedenáctého měsíce.
A nikdy mi nešly rýmovačky, takže nějakou kritiku a narážky na tu dětskou písničku neberu Ani jsem se nesnažila o nějaké slabiky, počet a takový, prostě to ze mě vylítlo a je to tam. Co člověk nevymyslí o půl třetí ráno...
A ještě něco. Něco jsem si uvědomila. Tyhle série já píšu pro potěchu duše, ten relax ze psaní, kdy nejsem svázaná pravidly a tím, jak to má vypadat. Ta zmatenost je tam schválně, u mě se prostě musí číst pomalu. Takže něco jako "to není tvůj styl" hážu za lampičku.
Nějak jsem se naštvala No...
A díky vám všem, co jste si počkali na pokračování a vydržíte s mou mrškou až do samého konce. Díky vám je tady i další díl. Arigato