Akatsuki andílci 7

Konec dobrý, všechno dobré!

Je komplikované podrobně popsat co se následující týden dělo. Ať kdokoliv zažil někdy jakoukoliv noční můru, musel by si nyní minimálně představit situaci desetkrát horší. Všechny horory v celé filmové historii by se měli od koho učit. Panenka Chuckie ( pozn. překladatele : podobnost jména s Chuckem Norrisem je snad jen čistě náhodná nebo tento nervy drásající horor snad popisuje jeho dětství ?!!!! ) by snad opustila své místo pod postelí a velice ráda by ho přenechala tomuto ryšavému monstru.

Na sklonku předposledního dne, kdy malý Bosley na chvíli usnul spánkem zaslouženého tyrana, se naše hvězdy sesedly kolem stolu v obývacím pokoji.
Sasi, jediná, která si ještě trochu zachovala zdravý rozum, je pozorně sledovala.

„Už....už...už....,“ začala řeč Pei s namodralým obličejem.
Pár z nich k ní vzhlédlo.
„Už jenom dva dny jsi chtěla říct?“ hlesla Sasi a dál rozplétala zacuchanou žvýkačku Dei z dlouhých vlasů.
„No..no...no...jo!“ kývala Pei. Od začátku týdne koktala. Nikdo nevěděl, jestli z toho, jak se pořád snažila domluvit malému nebo z toho, že se vždy postavila do rány Konovi a ten z ní málem vymlátil duši místo toho, aby udeřil Bosleyho. Proto ten namodralý obličej. Sasi se snažila jí naznačit, že tohle už hraničí s domácím násilím, ale Pei zarytě tvrdila, že to tak není a že je Kon jenom ve stresu.
„Zase ale můžeme říct, že už nás nemůže nic překvapit ne?“ zkoušela Sasi povzbudit trosky okolo sebe.
„To jsi říkala i když nakrmil moje piraně jílovými bombičkami!“ zavrčela Kis a utřela si slzičku. Chtěla uspořádat pohřeb, ale nebylo jí to dovoleno.
„To má ale taky svou výhodu. Zase máme zásob sushi asi na dva měsíce,“ snažila se jí povzbudit Dei tím nejhorším způsobem.
„Deidaro! Dej si facku sama, já už se ani nezvednu!“ mávla zničeně rukou Kis a unaveně zavřela oči.
„Neviděli jste mojí kosu?“ sešla dolů rozpačitě Hid a nervózně se kolem sebe rozhlížela.
„Ne, stejně jako Itin mozek,“ hlesla Kaki, když jí sjel pohled na černovlasou krásku tiše sedící v koutě s prázdným výrazem. Dlouho se snažili přijít na to, co se stalo až se jim Bosley pochlubil, že jí vytočil jak nejvíc mohl a pak před ní postavil zrcadlo. Do té doby nevěděly, že Sharingan funguje i zrcadlově a Ita si tak mozek uvařila sama. Pořád ale doufaly, že se k nim jejich kamarádka jednou vrátí.
„Každopádně, viděla jsem tvojí podprsenku, jestli jí hledáš,“ vzpomněla si Kaki.
„Jo? A kde?“ zajímala se Hid.
„Dole pod oknem. Posloužila jako super záchranný padák pro Bosleyho vojáčky,“ odpověděla s klidem Kaki.
„A kde ji, sakra, vzal?!“ zrudnula vzteky nesmrtelná.
„Ech, to bude asi moje chyba,“ uzarděla se Dei. „Vyměnila jsem ji s ním za ovladač od televize. On chtěl koukat na zápasy sumo a já na Josého Miguela a na „Vášeň mezi záchodovými mísami“.“
„Dei! Já bych ti něco řekla, ale...,“ syčela Hid a skoro se jí nedostávalo vzduchu.
„Já vím, já vím!“ přerušila ji s ledovým klidem barbína. „Máš malou slovní zásobu, ale za to se nemusíš stydět, beruško!“
„Beruško?!“ zalapala po dechu oslovená krasotinka. „BERUŠKOOOO?!“
„Beruško ne? Tak jinej druh hmyzu? Broučku, motýlku, larvičko,“ vypočítávala na pěstěných nehtech blonďatá a pak se zarazila. „Už vím!!! .....Chroustíku?“
„Chroustíkuuuuuuuu????!!!!“ zařvala Hid a vrhla se na vyděšenou Dei.
Do rány jí skočila Sasi.
„Klid, Hid! Poslední, co bychom potřebovali je, abychom se povraždili mezi sebou. Mysli strategicky, čím míň nás bude, tím častější budeme mít služby u zrzouna,“ držela jí za napřaženou ruku a Hid pomalu hasla. Ještě chvíli supěla, ale pak stáhla ruku zpět.
„Fajn, beru!“ odfrkla a sedla si zpátky. „Ale ať už mi ta malá Bibina neříká jinak než mým jménem! Má štěstí jenom proto, že toho nahoře nenávidím víc než jí!“
„Když už jsme u toho nahoře a nemyslím tím Boha,“ podotkla Sasi, „Není nějak dlouho potichu?“
„Máš pra...pra...pra...pravdu!“ dostala ze sebe těžce Pei a zvedla se. „Jdu...jdu...jdu...“
„Jo, běž se tam podívat!“ mávla nad ní Kaki rukou a dál se věnovala Itě. Momentálně našla největší zalíbení v tom sednout si před ní a v nestřežené chvíli na ní bafnout. Bavila se pak tím, že chudák Ita ani nemrkla.
„Hehe, tomu říkám cool pohled hodný Uchihů!“ chechtala se pomstychtivě, když jí přerušil výkřik vycházející z patra.
Na nic nečekali a všichni, co ještě vnímali okolí, vyběhli nahoru. Dole zůstala jen bezduchá Ita a Zet, která se marně snažila přemluvit svou černou polovinu, že když bílá řekla, že má hlad, že to neznamenalo, že by si dala vlastní palec u nohy.
„Pei! Co se děje?!“ doběhly bez dechu do Bosleyho pokoje, kde na jeho prázdné posteli seděla nebohá velitelka něco držící v ruce.
„Unesli ho!“ vzlykla a ukázala jim cár papíru. „Prý nám nedovolí, abychom toho nebohého chlapce týrali a využívali. Prý naše využívání zajatců přesahuje veškeré hranice lidskosti a pro ho berou tam, kde má svůj domov. Protože domov je tam, kde na tebe někdo myslí!“
„Heh?!“ ozvalo se překvapeně ze skupinky. „Kdo by udělal takovou pitomost?!“
„...........!“
„Ehm, já bych věděla,“ vystrčila prstík Dei.
„Ne! Neříkej to!“ skoro ji rozdrtila rameno Kaki a úpěnlivě zavřela oči.
„No, někdo to říct musí!“ otřásla se Sasi.
„Já to teda neřeknu!“ zavrtěla hlavou Kis.
„Pei, přečti podpis,“ kývla k zrzce nakonec Hid.
„Já asi nemůžu,“ škytla Pei, ale Kon k ní došel a postavil se k tomu jako muž k toaletnímu papíru.
„Dámy?“ zhluboka se nadechnul. „Obávali jsme se toho nejhoršího a je to tu! Bohužel, máme co dočinění s...Narutem!!!“
Zavládlo hrůzostrašné ticho. Představa toho malýho, uřvanýho, blonďatýho, nabitýho nechutným optimismem, bezmozkovýho....
„Moment!“ přerušila jejich můru Kaki. „Pokud dobře počítám, a to mi šlo vždycky dobře, nezbavil nás náhodou někoho podobnýho?!“
Znovu zavládlo ticho.
„To je fakt! Svůj k svému!“ rozlil se Hid po obličeji blažený úsměv. „To chce oslavit. Kdo se přidá?“
„Já!“
„Já taky!“
„Beru všema žábrama!“
„Fajn, chce to šampaňský. Dei? Skoč pro jahody!“
„Já?! Teď na podzim?! Vypadam jako Maruška a znáte dvanáct měsíčků nebo co?!“
„Nekecej a mazej!“
„Tak dost! To nejde!“ přerušila je Pei a zastavila jejich plánování Afterparty.
„Proč ne?!“ ublíženě se ozvaly všechny najednou.
„Ač bych s vámi ráda oslavovala, nezapomeňte, že za dva dny toho kluka musíme vrátit a představa, že bychom museli Madaru zklamat, je víc děsivá než tisíc Bosleyů a Narutů dohromady!“
„Tím chceš říct, že....?“ polkla Hid.
„Tím chce říct, že ho musíme jít zachránit,“ dokončila Sasi její myšlenku a Pei kývla.
„No, tak to je teda skvělý!“

„Nemůžou být daleko!“ hlesla Pei když našla první stopy několik desítek metrů za sídlem.
„Dobře! Já a Kon půjdem vepředu, Hid s Kaki jistí levobok, Sasi s Dei pravobok a Kis se Zet a s....Kis?! Můžeš mi říct, proč jsi vzala s sebou Itu?!“
„Ona se bojí být sama,“ smutně se podívala na velitelku modrá.
„Ale ona o sobě neví!“ zvedla pravé obočí zrzka.
„Co kdyby náhodou! Nikdy nevíš, říká se že i lidi v komatu vnímají, co se kolem nich děje a když jsme odcházeli, vypadalo to, že nevypadá tolik bez mozku!“ snažila se jí přesvědčit Kis.
„No taaak! Tak jí nech,“ zastala se jí Dei. „Já jsem si s sebou taky vzala ovladač.“
„A to, u Jashina, proč?!“
„No kdyby se náááhodou Bosley vrátil dřív a chtěl mi ho sebrat. Další podprsenku navíc už nemám!“ rozhodila rukama Dei.
„Dobrá! Tak teda Kis, Zet a Uchiha-zombie nám budou krýt záda,“ vzdala to Pei a pustila se do dalšího pátrání.
Za pár chvil dorazili na další stopu, tentokrát čerstvější a pustili se po ní. Nemuseli ani dlouho hádat, zda jsou už poblíž, protože Bosleyho řev byl už slyšet z dálky.
Dorazili na mýtinu a naskytl se jim velice zvláštní pohled.
Hatake Kakashi seděl na pařezu s knížkou před obličejem a vypadalo to, že vůbec nevnímá okolí kolem sebe stejně jako nedaleko opřený Uchiha Sasuke obletovaný čímsi kňourajícím a růžovým. Těsně před nimi prováděl boj na život a na smrt Uzumaki Naruto s malým Bosleym.
„Pojď domů! Tam se budeš mít dobře! Já tam na tebe budu myslet!“ ječel na něj liščí kluk.
„Nikam nejdu, ty hnusnej puberťáku! Jsi snad teplej nebo co?!“ vřískal Bosley a snažil se dostat z jeho sevření.
„Kdybys byl, nebylo by to nádherné?“ sladce se na Bosleyho usmál černovlasý kluk jménem Sai stojící vedle nich, který si ustavičně něco kreslil a zapisoval do svého červeného zápisníčku.
„Uáááá! Pomoooc! Unesla mě parta buzíků a jedna nablblá růžovka!!!“
„Cos to řekl?!“ zavrčela Sakura a na chvíli přestala obletovat nepřítomného Sasukeho.
Všechny členky včetně Kona chvíli na toto představení zaraženě zíraly a pak se ozval smích.
„Sasi?“ otočila se na svou partnerku Dei.
„No co?! Napadlo vás někdy, že něco takovýho zažijete?“ rozhodila rukama a řehtala se dál.
„Ne, já jen, že tě slyším se poprvé smát!“ naskočila Dei husí kůže. „Zní to strašně. Začínám se tě bát!“
„Až se tě budu ptát na tvůj názor,“ přestala se Sasi smát a postupně zvyšovala hlas. Nikdo jí nedokázal tak zkazit náladu jako tahle praštěná blbka, ale větu nedokončila.
„Záchrana!“ vykřiknul najednou Bosley a všechna pozornost se otočila k Aka-ženám.
„Běžte pryč! Já vám ho nedám!“ chytnul ještě pevněji zrzounka Naruto a strašlivě se mračil.
„Okamžitě nám ho vydejte!“ hrozivě se na něj upřela Pei. Když zrovna neměla manželské problémy, působila opravdu smrtonosně.
„Nikdy! Já mu pomáhám! Vezmu si ho domů!“ drtil ho dál Naruto a Bosleymu skoro docházel dech.
„Tak fajn! Nechte si ho!“ ozvalo se za velitelkou a ta se překvapeně otočila.
Sasi přešla k ní, stiskla jí rameno a jen sykla. „Nech to na mně! Mám nápad!“
Zrzka jen zvedla obočí, ale přeci jen mlčela.
Bosley vyvalil oči. „To nemůžete přece! Strejda vás za to zmlátí!‘“
„No a co? Pořád lepší než strávit s tebou další dva úmorné dny. Místo toho teď ty dny budeme slavit, on nás pak potrestá, ale stejně nás pak vezme na milost.“
„To nesmíte! Musíte mě zachránit!“ nechtěl malý ďábel věřit vlastním uším.
„To se pleteš! My nemusíme nic. Jediné, co teď můžeme je odejít,“ usmála se zle Sasi a Bosleymu se začala třást bradička. „Ledaže...“ přerušila se schválně loutkářka.
„Ledaže co?“ hltal každou naději zrzavý tyran.
„Ledaže bys slíbil, že ty dva dny zvládneš uklidit všechno, co jsi zničil a do tvého odchodu o tobě téměř nebudeme vědět. Ale to se asi nestane, takže...“
„Ale jo! Prosím!!! Slibuju! Budu moc hodnej, jenom mě, prosím, vemte od těchle....lidííííí!“ už plakal drobný ničitel.
„V tom případě,“ nadechla se Sasi, „tě tedy zachráníme.“
„Hezky!“ obdivně sykla Pei a připravila si zbraně. Kon vedle ní nahonil správný svalový model a nastavil se do bojového módu. Cítil, že to je jeho možnost znovu získat respekt a úctu.
Popošel pět kroků před celou jejich výpravu.
„Nechte to na mně!“ drsně vypustil před přes zuby a zaměřil se na hlouček před sebou.

Ninjové z Listové pochopili hrozbu a seskupili se před ním, skrývající za sebou nebohého Bosleyho. Do čela se neohroženě postavil Naruto a měřil si Kona neústupným pohledem. Budoucím bojištěm provanul silnější poryv větru a prohnal mezi nimi zapletené klubko slámy a větviček.
Kon přimhouřil oči a jen tak mimochodem odplivnul do strany nahnědlou slinu od žvýkacího tabáku.
„Ty jsi asi velkej drsňák!“ vycedil a z jeho od větru ošlehané tváře nebylo možno vyčíst ani náznak strachu.
Naruto stejně tak sevřel oči do miniaturních škvírek a nesmlouvavě vytrčil bradu.
„Ten největší, věř mi!“ tvrdě pokývnul, když mu pravá pěst dopadla na srdce.
„Hm! Uvidíme, jak moc jsi tvrdej!“ nahrnul horní ret Kon a odsunul nohy mírně od sebe, aby stál pevně.
„To teda uvidíme!“ zakoulel očima Naruto a pokrčil ruce kolem boků. Cítil je. Jejich chladný kov ho tížil kolem pánve. Ještě se jich ani nedotknul, ale už předem cítil v dlaních jejich drsnou rukojeť. Bude to boj na život a na smrt. Kovboj ( kovboj?!!!) před ním se zdál být nebezpečným soupeřem, ale nikdo nemá na jeho vybavení. Na jeho dokonalé kunaie ráže devět centimetrů! Nemohl dál čekat.
„Tak pojď!“ křiknul na protivníka a tasil zbraně. „Pojď si pro smrt! Nebo se snad bojíš? Tak pojď!
Áááá!“ řičel Naruto a šermoval kolem sebe jak mu jenom síly stačily.
„Hm! Fajn!“ ušklíbnul se Kon lehce se nakrčil a vyrazil.
Než stačil Naruto mrknout, Kon stál proti němu a jediné, čeho si stačil všimnout, byla letící pěst.
„Jéééháááá!“ vykřikla radostně Dei a zatnutou pěstí se jala Kona povzbuzovat. A také bylo proč. Když ostatní z Konohy zjistili, jak rychle je jejich blonďák K.O. , dali se také do boje. Bohužel pro ně, ani Kakashiho sharingan nevstřebal rychlost Konových rukou.
Když i dokonalý a chladný Sasuke si třel neforemnou a horkou tvář, byl Kon se svou prací hotový a na rameni si spokojeně nesl malého skrčka zpátky k Červeným.
„Kdo jsi?“ zaúpěl ještě u země Naruto s jedním obrovským monoklem místo obličeje.
„Norris!“ zavrčel zády k němu Kon. „Chuck Norris! Junior!“
„Heh?“
„Neznáš Chucka???“ zastavil se Kon v pohybu a na čele mu naběhla zlostná žíla.
„Ne! V pohodě! Známe ho, jasný?!“ dostal co nejrychleji Kakashi a začal tlačit na ústup zbytek jeho party. „Sasuke, odcházíme!“

„Sasuke?!“ ozvalo se překvapeně z hloučku krásek a všechny se překvapeně otočily na Kis, respektive na to, co doteď mrtvě leželo na jejích zádech.
„Ito?“ otočila se i na svou družku Kis. „Ty jsi vzhůru?“
„Je tady Sasuke?“ koulela zmateně očima černovláska a pomalu slezla z modrých zad.
„Itachi?“ zamračil se oslovený a vytrhnul se Kakashimu.
Ita předešla Kona.
„Bratříčku?“ překvapeně vydechla a zakryla si tváře lehce ošuntělými prsty s okousaným červeným lakem na nehtech.
„No nazdar!“ vyfouknul mladší Uchiha a začal se klidit.
„Bráškooooo!“ zavýskla Ita a rozeběhla se proti němu s otevřenou náručí. „Tolik jsem se tě nahledala! Pojď na mou hruď! Viď, že už se na mě nezlobíš?!“
„Jdi pryč, ty vrásčitá ochechule!!!“ zavřísknul jinak klidný a cool Sasuke-kun a bral nohy na ramena.
Ita se zastavila.
„Ochechule?“ dostala ze sebe a zamlženě sledovala prchající záda svého bratra.
„Vrásčitááá?“ skanula jí první slza a nakonec se rozeřvala úplně.
„No fajn, tím máme vyřešený i druhý problém a můžeme jít domů,“ spráskla ruce Sasi a vybídla Kis, aby znovu zlomenu černovlásku nabrala na hrb.
„Tak vidíš, Pei, a máme po problémech,“ ještě poplácala o zádech jejich vůdkyni, která se šťastným výrazem sledovala svého milého, který si nesl na rameni jejich úlovek v podobě zrzavého démona. Otočili se na podpatku a vydali se na cestu zpět.
„Hip! Hip!...“ začala radostně Dei, ale nikdo se nepřidal.
„Teď jste měli říct hurááá!“
„Sklapni!“
„Ne, řekla jsem hurááá!“
„Řekla jsem, abys mlčela!“
„A já řekla hurá!!!“‘
„Vypněte jí někdo!!!!!!“
„Čeeeernýýý muž pod bičem otrokááááře žiiiiil!“
„Blondýnooooooo!!!!!!!“

Zbývající dny probíhaly v dokonalém duchu. V domě zavládl klid, který občas přerušil jen tichý, prosebný hlásek.
„Máte všechno? Nepotřebujete něco? Sasi, Pei…Kone?“ zajímal se Bosket ve slušivé bílé zástěrce, když všem naservíroval čaj i se sýrovými keksy jako dezert.
„Ne, všechno v pořádku. Můžeš s odpočinout,“ ležérně pohodila rukou Sasi a dala Bosleymu volno. Ten ale místo toho, aby šel opět někam divočet, sednul si způsobně do křesla a pozorně je všechny sledoval.
Když se vrátil Bosley vrátil konečně tam, kam patřil a Madara je dokonce pochválil, sesedli se všichni společně kolem velkého stolu v obýváku.

„Je tu najednou ticho, co?“ podotkla Kis a ostatní jen mlčky přikývli.
„Myslíte, že nebude bonzovat?“ zkřivila rtíky Hid.
„Myslím, že ne,“ tajemně se ušklíbla Sasi.
„Jak si můžeš být tak jistá?“ podivila se Kaki.
„Jednoduše, dala jsem mu na cestu dárek,“ rozlil se loutkářce po obličeji spokojený úsměv.
„Jaký???“
„Nahrála jsem mu tajně na diktafon Narutovo „pozvánku“ do Konohy!“ rozesmála se nakonec a ostatní se k ní přidali. Kromě Dei, která bylo mimo, ovšem jako vždy. Těžko říct, zda kvůli tomu, že sledovala svojí další telenovelu „Ošklivka Tobi“, nebo kvůli tomu, že vtip nepochopila. O tom už se historické prameny nezmiňují.
Když si nakonec slunce rozmyslelo, že to dneska balí a na šichtě ho vystřídal ještě ospalý měsíc, i celý dům utichl a všichni se odebrali do svých pokojů.

Uprostřed noci opět obývací pokoj zalilo pronikavé světlo a na zem dopadli tři osoby.
„Ehm, Artuši?“ ozval se nejstarší z nich.
„Co je, sakra?!“ odlepil se mladý kralevic od rudých rtů něžné černovlásky.
„Asi jsme zase špatně!“ nervózně se poškrabal ve vousech stařík.
„Tak to, krucinál, nějak naprav nebo mi vystydne!!!“ křiknul na něj Artuš a dál se zaobíral detaily Sněhurčina těla.
„Rozmazlenec jeden! Čeho já se musim, na stará kolena, dožít!“ zabrblal si pro sebe kouzelník a pokusil se o další kouzlo.
Zlatá záře projela domem, ale opět zůstali na místě.
„Merline?!“ zavrčel Artuš.
„No jo, no jo! Už letíme!“ opáčil oslovený, chvilku se pomodlil a pak je konečně mávnutím kouzelné hůlky poslal neznámo kam.

Ráno se první probuzený člověk odebral na toaletu.
„Od tý doby, co jsem holka, mám nějaký problémy s prostatou nebo co!“ napadlo stříbrovlasou osobu, když konečně našla poslepu koupelnu.
Ztěžka dosedla na prkýnko a začala vykonávat svou potřebu.
„Něco je špatně!“ prošlo jí hlavou, když to znělo nějak jinak. Roztáhla nohy a….
„Není možný!“ vydechla, rychle dokonala to, co měla a vrhla se k zrcadlu.
Drsná tvář, krátké vlasy, mužné svaly, trenky držely svůj tvar. Chvíli na sebe ještě valil oči, když se ztichlým domem ozval nadšený výkřik.

„Klucíííííííí!!!! Já ho máááááááám!!!!!“

KONEC