Otravná ženská 02

Po návratu domů Temari padla na postel a začala číst. Po hodině, provozování jedné z nejnudnějších činností v životě, se přinutila zvednout a sbalit. ‚Tak co budu potřebovat?‘ Pomyslela si znuděně.
Tahle otázka moc práce nedala, odpověď byla snadná: oblečení, hygienu, nepostradatelný vějíř a knížku na dlouhé večery. Během hodiny byla zabalená, připravená a už jen vyrazit. Až na skutečnost, že tento týden má domluvený víc než jeden program.
‚Začneme s Kankurem, to ovšem znamená, že ho musím najít‘ Rozhodla se v duchu.
Po prohledání asi dvaceti různých míst, Temari pomalu začínalo šplouchat na maják. Proto její další kroky směřovaly k Bakimu, který většinou věděl, kde se jeho milovaní studentíci zrovna nacházejí.
Najít Bakiho znamenalo návrat do budovy Kage. Pro změnu stálo štěstí při Temari a tak na odcházejícího muže zavolala: „Sensei, počkejte!“
„Temari? Co potřebuješ, ale rychle, jdu pozdě.“ Odvětil Baki, aniž by se otočil, nebo zpomalil. Temari ho tedy doběhla a co nejrychleji to na něj vysypala: „Gaara mi dal misi, fakt nudnou a dlouhou misi v Konoze a ..“ „Temari, k věci prosím tě.“ Řekl podrážděně.
Blondýnka se zamračí a odpoví: „Hledám Kankura, musím s ním nutně mluvit!“
Za zády se jí ozval známý hlas: „Jsi u cíle, sestřičko.“ Temari málem nadskočí a prudce se otočí, což má za následek Kankurův rozbitý noc. Temari zadrží smích při pohledu na bratra a otočí se k sensei s rozloučením na rtech. „Dneska má fofr tak se ani nerozloučil, ale k věci. Co si potřebovala, že tu uháníš Bakiho?“ Řekl její bratr trochu nesrozumitelně.
„Kde si byl? Hledám tě po Suně dobré tři hodiny!?“ Rozkřikne se Temari.
„Promiň, ale já byl celou dobu tady, ale to je jedno. Co teda potřebuješ?“
„Gaara mi dal tu nejnudnější misi a asi bude na dýl. Takže pokud jde o..“
„Jasně, chápu, zrušeno.“ Přerušil ji bratr a otočil se k odchodu. Temari si pouze povzdechla a pomyslela si: ‚Jednoho mám z krku, další zbývá.‘ Napodobila bratra a chystala se projít dveřmi na ulici, když ji zastavil bratrův hlas: „A než zapomenu, hodně štěstí na misi a užij si to.“
Temařino zamračení mu dalo jasně najevo, co si o tom myslí, ale i přesto pouze přikývla se slovem díky. Konec konců jí přece nepomůže, když se sním teď začne hádat.

Někdo najednou zaťukal na dveře. Otevřít přišla černovlasá žena s tázavým výrazem ve tváři a otázkou na rtech: „Koho sháníte?“
Ninja si ji prohlédl a odpověděl: „Máte doma syna, madam?“
„Ještě spí mám mu něco vyřídit?“
„Jen, že si s ním přeje urychleně mluvit Hokage-sama“ muž jen naznačil úklonu a během několika vteřin se rozplynul.
Na ženině tváři se objevil znuděný výraz a zavřela dveře. Její další kroky vedly do druhého patra, kde ještě pořád bydlel její osmnáctiletý syn, tedy dokud se nezařídí voda a topení v jeho budoucím bytě. Vědoma si toho, že volat na něj nemá smysl hned ze dvou důvodů – první je, že by stejně neodpověděl i kdyby to slyšel. A druhý je, že se vrátil kolem dvou ráno z týdenní mise a rozhodně ještě spí.- a tak jí nezbývalo nic jiného, než vyjít schody.
Jeho matka zaklepala, spíš ze slušnosti než, že by čekala odpověď. Podle očekávání se nic neozvalo a tak vstoupila bez pozvání dál. Našla ho přesně tak jak očekávala, chrápat na posteli.
Seberala mu peřinu a zařvala do ucha jeho jméno s myšlenkou ‚Vždycky to zabere.‘
Mladík podle očekávání vyletěl z postele a naštvaně se podíval na matku.
„Chce tě Hokage-sama a to hned.“ Dál nebylo potřeba mluvit a tak opustila jeho pokoj.
Mladík se pouze zamračil, oblékl se a vyrazil vstříc budově Hokage.

Než se Temari stihla vrátit k činnosti nazvané prohledávání celé Suny naprosto bezvýsledně, přerušil ji žaludek. Proto byla cílem cesty nějaká restaurace, přesněji ta, na kterou narazí nejdříve.
Po obědě už jen zbývalo najít Matsuri a zrušit trénink na příští týden. Tohle se opět ukázalo, jako beznadějné a tak Temi strávila další čtyři hodiny hledáním.
Když se jí za zády ozval hlas: „Zdravím, Temari-san.“ Tak Temari málem nadskočila a pomalu se otočila - aby se neopakovala ta nešťastná příhoda s Kankurem – se slovy: „Matsuri??? Já tě tu hledám po celé Suně a ty se tu zatím za mnou plížíš?!“ Udivený výraz Matsuriny tváře připoměl Temari, že by se měla zamyslet, než něco řekne, a tak jen mávla rukou a řekla: "Zapomeň na to."
„No vlastně neplížím, ale na tom nesejde, když jste mě hledala tak asi něco potřebujete ne?“ odvětí s úsměvem, aby zahnala nepříjemnou atmosféru a ušetřila Temari omluv.
„No vlastně ano, jde o ten trénink..“
Matsuri ji přeruší se slovy: „Ruší se, protože máte misi.“ Při pohledu do Temariných naštvaných očí rychle objasní, jak to, že je tak informovaná: „Gaara mi to před chvílí říkal, byla sem mu odevzdat nějaké papíry.“
‚Tak papíry jo? Chodíte spolu už přes rok. To ti to mám vážně věřit?‘ probleskne Temari hlavou, nahlas však řekne pouze: „Aha, tak tím je to vyřešeno.“
Temari se nakonec jen lehce usměje, rozloučí se a pospíší si domů.

Dveře se za mladíkem zavřely a on byl vydám na milost a nemilost Tsunade.
„Chtěla jste mě vidět, Tsunade-sama?“ Zeptal se otráveným hlasem.
Bez toho, že by vzhlédla od hory papírů, přes kterou ji ani nebylo vidět, Hokage odpověděla: „Ano, mám pro tebe misi. Přijede někdo z Písečné a já potřebuji, abys na něj dohlédl a nějak ho zabavil, než já vyplním ty blbiny, co donese.“
„Tak to bude otrava. A nevíte aspoň o koho půjde?“
Ani teď nezvedla hlavu a odpověděla: „Shikamaru, kdybych to věděla, tak neříkám někdo ne?“
‚Vy ani nevíte, co se povaluje na vašem vlastním stole.‘ Nahlas však odvětil jen: „A kdy má přijít?“
„Někdy během čtyř dnů. Dám ti vědět, musí se totiž nejdřív stavit u mě.“
„Jestli je to všechno, můžu jít?“ Zeptal se v pokusu opustit kancelář a vrátit se do postele co nejdřív.
Tsunade jen přikývla a nechala ho jít.

Po příchodu domů zjistila nepříjemnou skutečnost a to tu, že je už moc pozdě na to, aby vyrazila na cestu do Konohy. Což znamenalo nachystat poslední věci a připravit se na zítřejší dlouhou cestu.
Takže hurá na kutě a nastavit si budík na čtyři dvacet jedna, což je přesně dvacet minut před východem slunce.