Ve spárech smrti 28: Vztek

Když už bylo hotovo, zeptal se mě Deidara, co s tělem. Okamžik nato navrhl, že bychom jej měli vyhodit, což jsem rázně zamítla. „Nezkažené jídlo se přece nevyhazuje! To by bylo plýtvání...“
Po těch slovech výrazně zbledl. Sklonila jsem hlavu a spolkla smích.
„Ale... kam ho potom chceš dát? Vždyť takhle ti brzo shnije.“
„Zamysli se. Kam bych ho tak mohla dát, aby mi vydrželo na horší časy?“
Pozvedl obočí. Nechápal.
Pleskla jsem se do čela. „Přece lednice! Nebo aspoň mrazák...“
„Zbláznila ses?! Víš, co by se stalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl? Ne-li přímo Šéf? Ten by tě zabil!“
„To už se mu nepovede. Šance měl a stejně nic. To jsou furt jen samé žvásty a skutek utek...,“ zamručela jsem a pohoršeně zavrtěla hlavou.
Deidara nejdřív jen vyjeveně zíral, ovšem pak se uchechtl. „Máš štěstí, že tu není.“
„Spíš smůlu, aspoň by pak věděl, co si o něm myslím. Že vy se ho tak bojíte! Vždyť toho zas tak moc neumí... A hrozivý pohled zvládnu taky.“
Zamračil se. „No tak to promiň, že taky neumíme běhat s kunaiem v hlavě a že nejsme jako ty! Ne každej je totiž nesmrtelnej a ne každej ovládá mistrnou regeneraci,“ vyštěkl podrážděně.
Překvapeně jsem na něj zírala a pak přimhouřila oči. „To s tím kunaiem bylo hnusné.“
Odfrkl si. „Ale je to tak. Navíc, to co s tebou provedl, určitě nebylo to jediné, co umí. Vsadím se s tebou o cokoliv, že má ještě pár es v rukávu. Podle mě by je totiž nevyplýtval na někoho jako jsi ty.“
„No dovol!“ zvýšila jsem naštvaně hlas. Pak jsem se ale uklidnila. „Možná. A možná taky ne. Ať je to jak chce, já mu z ruky zobat nebudu.“
„Ale přesně tohle děláš. Kdyby ne, sbalila by sis svý fidlátka a zmizela.“
„Problém je v tom, že nevím, jak se odsud dostat!“
Zavrtěl hlavou. „Výmluvy. Zrovna ty bys to zvládla i se zavřenýma očima, kdybys chtěla. Jenže ty nechceš.“
„Nemůžu.“
„Nemůžeš, protože jedině tady jsi... echm, s nadhledem, vítaná. Tohle je tvý útočiště stejně tak jako naše. Jsi jako my všichni, moc se od nás nelišíš. Prostě nemáš kam jít, tak zůstáváš tady. Nelíbí se ti to, ale nemáš na vybranou. Na druhou stranu... Aspoň se máš kam vracet. Aspoň máš někoho, kdo ti dává úkoly, který plníš.“ Na vteřinku se odmlčel. „Jasný, Šéf není ten nejlepší pod sluncem, ale mně bohatě stačí. Hlavně že mi dává mise. Nic jinýho nepotřebuju...“
Nastalo ticho.
Podmračeně jsem se na Deidaru dívala. Pohled mi klidně opětoval. Nebyl vůbec naštvaný.
Odvrátila jsem tvář, vzala kbelík se zbytky a zamířila k východu. „Jdu do kuchyně...,“ zamumlala jsem, prošla kolem něj a zmizela v chodbě. Jakmile jsem nechala světlou místnost za sebou, málem jsem se rozbrečela. Ne žalem, ale vzteky. Měla jsem na sebe obrovský vztek. Proč se tohle všechno muselo stát zrovna mně?! Jako bych toho i tehdy ve vesnici neměla dost... Ale vlastně si za to můžu sama. Kdybych nebyla tak pitomá a nepohádala se s matkou, nemusela jsem jít do toho lesa, ten zatracený vlk mě nemusel kousnout a nemusela se ze mě stát zrůda...
Zavrtěla jsem hlavou. Tak tohle jsem vážně ,zvorala‘. Co mě ale štvalo nejvíc, bylo to, že ačkoli jsem si to nechtěla ani za nic přiznat... tak měl Deidara pravdu. Ve všem. Sice mě tu drží jako ve vězení, ale dělají pro mě aspoň to. Tam venku bych už mohla být mrtvá. Nebo by ti všichni byli mrtví...
S překvapením jsem si uvědomila, že jsem stála v kuchyni. Po chvíli jsem se však zorientovala, vykročila k lednici, otevřela ji a dala do ní zbytky. Když se pak dvířka tiše zavřela, znehybněla jsem. Přepadlo mě silné nutkání do něčeho praštit... Rozhlédla jsem se a hledala něco, co by se dalo bez úhony zničit. Nic takového tu však nebylo. Touha pořád rostla a rostla, každou chvíli jsem mohla vybuchnout.
Obě ruce se mi vmžiku proměnily. Bleskově jsem se otočila a se zuřivým vrčením zabodla všech deset drápů do stěny vedle sebe. Skála malinko zapraskala, z puklin se spustily drobné kamínky. Prudce jsem oddechovala, načež jsem trhla hlavou a čelem vrazila do kamene. Ozvalo se lupnutí. Nepocházelo však ze stěny.
Hysterie ze mě začala pomalu opadávat. Naposled jsem štkavě zakašlala a pak se odlepila od skal. Trhnutím jsem vytáhla drápy ven. Ruce se mi začaly měnit zase zpět. Rána na čele se zavřela, zůstal jen pramínek krve. Otřela jsem si ho rukávem trička, pak se otočila a klidně vyšla z kuchyně.
Zpátky do obýváku jsem šla pomaleji než předtím. Neměla jsem nutkání jít rychle, jak je mým zvykem. Cestou jsem si v duchu znovu přehrála Deidarova slova a snažila se pochopit věc z jiného úhlu pohledu. A když se mi to podařilo, zjistila jsem, že jsem takhle chvíli myslela i já. Jeho tvrzení bylo i mým, akorát jsem si to nechtěla přiznat, protože jsem byla naštvaná. Na Peina, na tuhle organizaci, na celý svět. Ale i na sebe. Tedy hlavně na sebe.
Když jsem dorazila do místnosti, ve stejnou dobu se otevřely dveře hlavního vchodu. Deidara sebou poplašeně cukl a schoval mlčící hlavu za zády. Klidně jsem stála a čekala, kdo vejde. Byl to Kakuzu, překvapivě, a přes rameno měl přehozené čísi tělo. Obočí mi chtě nechtě vystřelilo vzhůru. S Deidarou jsme si vyměnili krátký pohled. Pak jsem se zadívala zpět na obra.
„Žádnej kolemjdoucí, aby bylo jasno. Tak hlavně buďte oba zticha, než se zase dopálím,“ zahuhlal a zamířil ke mně. Pak mě ale jen obešel a zmizel v chodbě. Už jsem na blonďáka nepohlédla, rovnou jsem zamířila za Kakuzem.
Po chvíli jsme už stáli před jistými dveřmi a obr je neurvale otevřel. Nepozval nás dál, ale my přesto vešli. Rozhlédla jsem se. V pokoji svítila jen jedna malá svíčka na větším stolku, jinak byla všude tma. Beztak jsem spatřila dvě postele a dvě skříně.
Kakuzu si sedl na židli a tělo hodil na stůl. Poté bez mrknutí oka sťal hlavu - zřejmě pouhou rukou - a natáhl k nám pravačku. Vzala jsem Deidarovi hlavu z rukou a podala mu ji. Vzal ji za rozcuchané vlasy, položil ji těsně ke krku, ze kterého se řinula obrovská spousta krve, a poté si vyhrnul rukáv. V tom okamžiku jsem spatřila jakési silné černé nitě, jež se pohybovaly jako živé. Prodraly se skrz krk mrtvého těla a vzápětí přes krk Ulízancovy hlavy, načež obě části pevně spojily. Takhle to pokračovalo po celém obvodu, až byla nakonec hlava pevně přišitá. Na chvíli jsme všichni znehybněli, Deidara na rozdíl ode mě s Kakuzem ani nedýchal. A najednou se tělo pohnulo, z Ulízancových úst vyklouzlo tiché zasténání.