Otravná ženská 06

Shikamaru nejistě vstoupil do Tsunadiny kanceláře. V duchu už po několikáté přehrávajíc to jednoduché vše říkající sdělení o tom, že Temari zmizela a on zklamal její důvěru.
Dveře se za ním tiše zaklaply a mladík odhodlaně zvedl hlavu se slovy připravenými na rtech. Pohled mu padl na dívku stojící před Hokage. V myšlenkách mu problesklo hned několik chmurných a naštvaných myšlenek.
Z přemýšlení ho vytrhla Tsunade: „Přišel si sem jen tupě zírat před sebe, nebo aj něco řekneš?!“ Mladík sebou škubnul a otevřel ústa. I po půl minutě ovšem přetrvávalo ticho, jelikož mladíka nenapadlo nic rozumného, co by řekl.
Tsunade se zamračila a chtěla si na něm vylít zlost právě ve chvíli, kdy se slova ujala Temari: „Jej, to je moje chyba, Shikamaru na mě čekat venku, ale cestou sem se zdržela obdivováním výhledu z okna tak se nejspíš obával, že sem někde špatně zabočila.“
Temari se omluvně usmívala (křenila se od ucha k uchu), Shikamaru horlivě přikyvoval a Tsunade jen otráveně protočila panenky a poslala je ven.
Po několika minutách tichého stání před kanceláří se k ní Shikamaru otočil, vděčně se usmál a řekl: „Díky, právě jsi mi zachránila život.“
„Ále, byla to jen malá lež.“ Mávla rukou a úsměv mu oplatila.
„I tak, lhala si kvůli mně Hokage, takže no em... sem ti prostě vděčný.“
„No vlastně tak úplně ne, protože cestou sem jsem se skutečně ztratila, ale hned jsem se našla.“ Dodala když si všimla jeho zkoumavého výrazu.

Cesta z budovy byla rychlá a tichá. Shikamaru jí jakožto pravý gentleman otevřel dveře a nechal ji projít ven na rušnou ulici.
Temari se na něj podívala a v hlavě přemítala, co asi udělá. Když se nic nedělo, zeptala se na další postup: „Tak, co budeme dělat? Nebo tu chceš jen tak stát?“ a doširoka se usmála.
Mladík zrudl a vykoktal: „No em to je no... Co chceš, je mi to jedno.“
Temi se usmála ještě víc: „Pokud vím máš mě na starost, takže něco vymysli.“ Zamyslela se dodala „A navíc, je to tvoje vesnice a já se tu nevyznám.
Na Shikamarově tváři se na několik sekund objevil soustředěný výraz, než řekl: „Máš pravdu…“
„A na to si potřeboval přemýšlet?!“
„Em, ne. Nenechalas mě domluvit.“
„No tak pokračuj.“
„Já se snažím…“
„Cos tím chtěl říct???!!!“
Mladík okamžitě vyhrkl: „Nic, vůbec nic. Jen, že no..“
„No?!“ Odvětila stále trochu podrážděně.
„No nic. Zpátky k tématu, než se zabijeme.“
Temi se zamyslela a nakonec jen přikývla.
„Máš pravdu v tom, že se tu nevyznáš, takže by jsme to měli napravit menší prohlídkou.“
‚To myslíš vážně? Stihla sem si to tu dost dobře projít!‘ nahlas však nic neřekla a pouze přikývla.
Bylo tedy rozhodnuto o zábavě na zbytek dne.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Prohlídka zabrala, přesně jak Shikamaru chtěl, většinu zbývajícího dne. Jedinou zastávkou byla malá, přesto pěkná restaurace, kde se najedli. Temari viděla snad všechno zajímavé, co se vidět dá, a po několika náročných hodinách se radostně vydala směrem k domu Nara na večeři pořádanou mladíkovou rodinou.

Shikamaru otevřel dveře od domu a okamžitě ucítil vůni jídla. I přes to, že málem umíral hlady, se stále choval k Temari jako gentleman, což ji podle jeho odhadu velice těšilo.
Oba se unaveně svalili na židli a čekali, co se bude dít.
Večeře proběhla hladce až na několik nepříjemných historek o Shikamarově dětství, při kterých by se nejraději propadl do země.
Po večeři Temari odešla nahoru, aby se konečně vyspala dorůžova.