Otravná ženská 07-08

Mladíka ráno vzbudilo velmi otravné světlo. Po úporném boji se sebou samým se donutil zvednout a jít se podívat na hodiny.
Pohled na ně ho z části potěšil a z části překvapil. ‚To už je deset? Jak to, že mě nikdo neotravuje?‘
Po zběžném (a velmi chaotickém) projití přízemí, při kterém asi třikrát minul lístek se vzkazem, se vydal nahoru.
K mladíkově zděšení našel svůj pokoj prázdný a uklizený.
Po dalším chaotickém pobíhání po domě se konečně uklidnil a zamyslel. Nejprve kam zmizeli rodiče.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V hlavě se mu objevila vzpomínka na večer:
Šel si lehnout, když zaslechl: „Shikamaru, posloucháš mě vůbec?!“
Mladík se otočil se slovy: „Říkala si něco, mami?“
Podrážděný pohled matky byl dostatečnou nápovědou a postrčením k vyhrknutí: „Promiň, nedával jsem pozor…“
„To jsem si všimla!“ Skočila mu stále neštvaněji do řeči.
„Mohla bys mi to prosím tě zopakovat?“ pokračoval mladík se svatouškovským výrazem ve tváři, jako by nebyl nikdy přerušen.
Jen jediný otrávený povzdech byl předehrou slov: „Jdeme ke známým na návštěvu, v osm vycházíme, jen kdybys nebyl vzhůru, jako že nebudeš, tak ať nás ráno nepostrádáš."
Shikamaru přikývl a odebral se do říše snů.
Rozhovor byl zapomenut, až do teď.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
‚To vysvětluje zmizení rodičů, ale ne Temari!‘
Shikamaru odešel dveřmi ven a cestou minul vzkaz ležící na stole před kusem nábytku, který několik posledních nocí nazýval postelí.
Vzkaz nikým nepovšimnut zůstával tiše odpočívat až do chvíle, kdy ho nějaké pozornější oči zahlédnou a podělí se o něj se světem. (nebo alespoň se Shikamarem)

Temařiny kroky vedli kolem parku až ke krásné louce, která si přímo říkala o chvilku času, kteréhokoliv z vytížených obyvatel vesnice ukryté v listí.
Dívka spokojená s místem, kam ji nohy přinesly, si sedla do voňavé trávy a bezstarostně pozorovala oblohu, podobným způsobem jako mladík, který ji právě zcela zbytečně hledal mezi budovami rozlehlé vesnice.

Shikamaru prošel už všechny odvyklá i neobvyklá místa a některé dokonce dvakrát či třikrát. Dokonce se zastavil u Hokage, tedy zastavil je moc silné slovo, spíš je nakoukl do kanceláře z vedlejší střechy.
Po hodině pátrání se mladík zastavil v nemocnici pro případ že by se Temari přeci jen něco stalo.
Na chodbě ho zastavila Sakura: „Co tu děláš?“
„Jéé ahoj.“ Zarazil se Shikamaru, než se stačil zeptat co ty tu děláš?
„No ahoj. Ale co tu teda děláš pokud vím, nikdo z našich přátel není v nemocnici a za mnou očividně nejdeš.“
„Em, dobrá dedukce. Ale jak víš že nehledám zrovna tebe?“
„Tvářil by ses tak vyjeveně, když jsme se potkali, kdyby ano?“
„No, ne.“ Chvilku ticha, při kterém Sakura zvedla jedno obočí, přerušil slovy: „Ale mám na tebe otázku.“
Sakura se zatvářila nechápavě a odvětila: „No tak se ptej ne.“
„Jo jasně.“ Odkašlání „Kdybys byla v cizí vesnici na návštěvě a tvůj doprovod by chrápal na gauči, co bys dělala.“
„Snadné, zabavila bych se sama.“
Shikamaru se plácl do čela a řekl: „Tak jsem to nemyslel, je samozřejmé, že nebudeš sedět na zadku a čekat.“
„Tak jak jsi to myslel?“
„Jako že kam bys šlo, co bys dělala a tak.“
„Proč se ptáš na takové hňupiny?“
„Dělám průzkum. Jen odpověz na otázku.“
Sakura protočila panenky. „Tak průzkum jo? A já už jsem se bála, že se ti někde v Konoze ztratila Temari.“
„Jak víš že je v Konoze???“
„A že se ti včera ztratila, nedodáš?“
„Cože jak to s*kr* víš???!!!“
„Tsunade je můj sensei a Ino moje kamarádka jak sis vůbec mohl myslet, že se ke mně něco tak důležitého nedostane?“
„No to je fuk, rači mi řekni, kde ji mám hledat, prošel sem snad celou Konohu a nic.“
Sakura si povzdychla. „Tak hele, máš jen dvě možnosti….“
„Jaké?!“
„Řeknu ti je jestli vydržíš aspoň pět minut držet jazyk za zuby.“
Shikamaru se omluvně usmál a udělal takové to velice výmluvné gesto s pusou a zipem.
„Po tom trapasu včera by se rozhodně nevydala pryč bez toho, že by tě o tom informovala. Takže jelikož si spal, jak předpokládám.“
Mladík souhlasně přikývl a nechal si otázky typu jak to vlastně víš na později.
„Musela ti někde nechat vzkaz a jestli ne, tak bych nehledala ve vesnici, ale spíš mimo ni, přesněji v organizacích specializovaných na únosy.“
Shikamaru se zamyslel a potom odvětil: „Půjdu radši hledat ten vzkaz jo?“
Sakura jen přikývla a dívala se, jak odchází.

Temari stále spokojeně relaxovala na louce a věnovala se svým vlastním myšlenkám, toulajících se v krajinách fantazie.
Po dalších několika minutách se zvedla a začala se věnovat trochu jiné, přesto příjemné činnosti. A to trhání květin a dělání veliké kytice.

Shikamaru mezitím dorazil domů. Po dalších dvaceti minutách chaotického hledání konečně zahlédl lístek ležící na stole. Zvedl jej a nyní už klidněji v duchu přečetl: ‚Šla jsem na asi jediné místo, které jsi mi neukázal , čili na louku. Nechtěla jsem tě budit, takže jsem ti nechala tenhle vzkaz, snad sem ho umístila tak, abys ho našel, hned jak se probudíš. Temari.‘
Shikamaru vzkaz skrčil a ještě nějakou tu chvíli si nadával do b*bc*, než vyrazil k louce.

S velkou kyticí vedle sebe se Temari vrátila k původní činnosti, i když už poněkud nezáživné.
Po několika minutách klidu a míru jí její království narušili tichoučké kroky. Po chvíli byly těsně za ní, Temari se prudce otočila s rukou na vějíři a s otázkou o totožnosti vetřelce na rtech. S otázkou, která nebyla nikdy vyřčena, jelikož těsně před tím, než stihla opustit rty se Temařin svět propadl do uklidňující temnoty bezvědomí.

Shikamaru se rozhlédl po louce, na první pohled nenarazil na nic zajímavého a už vůbec ne na dívku, kterou se tak moc snažil najít.
Druhý pohled spojený s klidným procházením louky ovšem přinesl něco úplně jiného. Shikamarovi oči se rozšířily, když padly na dívku nehnutě ležící na zemi.
Netrvalo ani pět sekund, než se mladík dostal přes půl rozlehlé louky a zkontroloval její puls.
‚Díky bohu dychá. Ale, ale co teď co mám co... uklidni se, Shikamaru, jen se uklidni a možná tě napadne, že by bylo vhodné, ji vzít do nemocnice k profesionálům, jako je třeba Sak... No jistě nemocnice já jsem takový... proč tu ještě stojím???‘
V další minutě už mladík proletěl dveřmi nemocnice a podával nehybné tělo Sakuře.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeho myšlenky se alespoň trochu uklidnily, když byla blondýnka v rukou profesionálů. Což mu pomohlo si uvědomit, že právě překonal sám sebe v rychlosti a sotva se drží na nohou, i přesto si ovšem nedokázal ani na chvilku odpočinout, starosti o Temari byly příliš velké.
První odpočinek přišel až ve chvíli, když mu Sakura oznamovala: „Temari bude v pořádku, do zítřejšího rána by se měla probudit. Jediné zranění, které utržila, je pořádná boule na hlavě, jinak je úplně v pořádku a nejspíš nemá ani otřes mozku, ale se stoprocentní jistotou ti to řeknu, až se probudí.“ Sakura se na chvíli odmlčela a podívala mladíkovi do očí „Já vím, že si to vyčítáš, ale nemůžeš nám tu strašit pořád, běž domů a trochu se vyspi ano?“
„Ale...“
Ať už měl v plánu říct cokoliv, bylo to nemilosrdně umlčeno Sakurou: „Kdyby se něco změnilo, dám ti hned vědět a teď už jdi a dneska tě tu už nechci vidět, je ti to jasné?“ Řekla naoko přísně.
Shikamaru rezignovaně vyrazil z budovy ven.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mladík při bezcílné procházce městem (obcházení nemocnice aniž by si toho všimnul) přemýšlel. Přemýšlel nad mnoha věcmi, nad svou hloupostí, nepozorností, ale ani jednou jedinkrát se nepozastavil nad skutečností, že Temařin vějíř zmizel.
Po několika minutách se konečně zastavil a podíval, kde to vlastně je. Zjištění, že několik posledních minut strávil obcházení nemocnice se neukázalo ve výsledku jako kladné. ‚Co to se mnou s*kr* je, proč mám v hlavě jenom Temari? A co tu vůbec dělám???‘
Zničené svěšení hlavy ho snad alespoň trošičku probralo, protože zamířil na opačnou stranu, než stála nemocnice.
Po pár krocích znovu vzhlédl, jen aby zjistil, že stojí jen kousek od květinářství Yamanaka. ‚Možná mi společnost kamarádky aspoň trochu pomůže.‘ S touto myšlenkou vstoupil dovnitř.
Ino zvedla oči od rozečtené knížky a pozdravila ho, než stihl udělat totéž: „Ahoj, co ty tu děláš?“
Shikamaru stále myšlenkami bůh ví kde, nepřítomně odpověděl: „Nazdar.“
Ino zvedla jedno obočí a zeptala se: „Přišel jsi sem okounět, nepřítomně hledět do zdi, popovídat si nebo si aj něco koupíš?“
Shikamaru zvedl hlavu, jako by se právě probudil, a odvětil: „Co jsi říkala? Nedával jsem pozor.“
Ino se otráveně plácla do čela a podrážděně řekla: „Ptala jsem se jestli si něco koupíš nebo jsi si přišel popovídat.“ Z nevyřčených důvodů se raději rozhodla neuvádět zbytek.
Shikamaru se zamyslel, při čemž opět hloupě koukal do zdi. ‚Koupit si kytku? Co bych sní asi tak mohl dělat?.‘ Dumal otráveně. ‚No Ino přece neřekla, že si ji mám koupit pro sebe ne?‘ Blik cvak příjem. ‚No jistě můžu jí dát Temari do pokoje. Proč mě to nenapadlo dřív? Já sem takový t*p*c!!‘
„Haló, si při smyslech nebo tě mám odvést do nemocnice?“
Shikamaru se na ni nechápavě podíval. „Co s nemocnicí?“
Ino na něj naštvaně zaječela: „Jestli jsi sem přišel tropit si ze mě fórky, tak můžeš taky hodně rychle vypadnout!!!“
Shikamaru se zatvářil ještě zmateněji a nejistě odpověděl: „Fórky? Já si z tebe legraci nedělám jen... jen jsem se zamyslel, promiň.“ Chvíle ticha, která následovala, mohla znamenat jen jediné: buď, že mladík začne velice rychle navazovat, kde skončil, nebo že ho jeho nejlepší kamarádka a kolegyně z týmu roztrhá na cimpr campr.
Shikamaru zvolil správně: „Ale když už jsem tady tak si opravdu něco koupím.“
Ino se netvářila o nic míň naštvaně když odpověděla: „Něco??? Něco? Já tu mám stopadesát druhů kytek! Nemohl bys být aspoň trošičku konkrétnější???!!!“
Mladík nasucho polkl, když se chystal odpovědět: „No já nevím, co bys mi doporučila, abych donesl holce do nemocnice, jako symbol omluvy?“
Jelikož byla naštvaná, tak se nad otázkou ani nezamyslela, když odpovídala: „Pro mě za mě. Támhle si vem pár růží, zaplať a hlavně mi běž z očí!“
Mladík ani na vteřinu nezaváhal a vytáhl pět rudých růží. Okamžitě zaplatil a vypadl z obchodu se sotva slyšitelným měj se.
Až příliš pozdě si Ino uvědomila, že mu prodala květiny přezdívané růže lásky, které rozhodně nemají nic společného s omluvou ani s přáním brzkého uzdravení. I přesto, že vyběhla za kamarádem na ulici, bylo příliš pozdě, byl už dávno pryč a Ino se jen mohla modlit, aby ta dotyčná neznala skrytý význam květin, jinak dojde k velmi velkému nedorozumění a Shikamaru na ni bude zřejmě ještě hodně dlouho naštvaný.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Mladík doběhl až k nemocnici s jedinou zastávkou v obchodě s vázami, který stál na dohled květinářství a byl důvodem, proč teď nese špatnou kytici na špatné místo, nebo ne?
Shikamaru nakoukl dovnitř v hlavě stále Sakuřin požadavek a ke své smůle musel přičíst dívku stojící na chodbě a bavící se s nějakou pro něj neznámou sestřičkou.
Mladík proklel svou smůlu a nenápadně vyrazil k recepci. Sakura mu naštěstí nevěnovala pozornost a tak se mohl zeptat: „Promiňte, já hledám pokoj Temari. Přivezli ji dnes dopoledne.“
Recepční nakoukla do spisů a oznámila: „Je to pokoj osmnáct v druhém patře, ale pacientka je stále v bez...“ Ať chtěla dodat cokoliv, Shikamaru to už neslyšel, ve chvíli, kdy se Sakura otočila jeho směrem, zmizel ven téměř stejnou rychlostí jakou přinesl Temari, protože každý úplně každý věděl, že je životnu nebezpečné naštvat Sakuru i třeba kvůli neuposlechnutí příkazu.
Jelikož jeho kamarádka stále strašila v chodbě, kterou musel nepochybně projít každý, kdo se chtěl dostat k pacientům, zamířil Shikamaru na střechu a hledat příslušný pokoj, na to že by mohl projít kolem kamarádky v Henge no jutsu ani na okamžik nepomyslel.
Najití příslušného pokoje se nakonec ukázalo docela snadné, vlézt dovnitř po chvíli snažení s velkou vázou taky. Mladík se rozhlédl po pokoji, ale jako jediné vhodné místo se ukázal noční stolek hned u postele. Shikamaru obešel postel s pohledem na spící dívku a opatrně pokládal květiny na stolek.

V tu samou chvíli se Temari napůl probrala a její zpola zavřené oči padli na mladíka na pravé straně pokládající květiny.
Temari odvrátila zrak s myšlenkou ‚Růže lásky.‘ A znovu se poroučela do říše snů.